Jakub Řehák o básních Léona Paula Fargua

Přeložit takovou báseň by znamenalo pozřít boha

Básníci a vykladači XIV

León Paul Fargue (1876–1947) je jedním z nejpozoruhodnějších francouzských básníků. Byl spolužák Alfreda Jarryho. André Breton o něm v Manifestu surrealismu prohlásil, že je „surrealistou v atmosféře“. Fargue začínal jako symbolistní básník, ale dopracoval se ke zcela osobitému a mimořádně působivému projevu, který rozvinul především v prozaické knize Haute solitude. Její jedinečný „osobní“ jazyk charakterizoval Henri Michaux takto: „Fargue užívá vytvořených slov jen v malém počtu, pět nebo šest na stránce, slov, která smísena s technickými a slangovými výrazy slouží k vyztužení jeho popisů, jejich zpevnění a okořenění, jinak řečeno k jejich orchestraci.“ (Cituji podle dopisu a překladu Petra Krále.)

Mimo Francii ale Léon Paul Frague jako básník příliš známý není. V angličtině neexistuje dosud jediná přeložená kniha poezie, ale zato jsou k dispozici memoáry a vzpomínky jeho přítele André Beuclera s poněkud bulvárním názvem The Last of the Bohemians. Ty nicméně přinášejí vzácnou možnost nahlédnout do Farguova smyslu pro zvláštní rituály (dlouhé jízdy taxíkem po městě, chronická nedochvilnost), odhalují jeho bytostné a oslnivé pábitelství a především stesk po ztraceném dětství. V češtině vyšla v roce 2002 jediná kniha – Prostory, drobný výbor z básní i próz v překladu Adolfa Kroupy. Prostory se pro mne staly jednou z těch výjimečných básnických knih, po jejímž přečtení jsem už nebyl takový jako předtím: způsobila chemickou reakci, která spálila staré buňky. V říjnu 2018 měly vyjít v nakladatelství Garamond vzpomínkové črty Pařížský chodec, ale z vydání bohužel sešlo. Básně Léona Paula Fargue se nicméně těšily zájmu mnoha významných básníků i překladatelů. Hned v inaugurální Francouzské poezii nové doby Karla Čapka se objevuje uhrančivá báseň Kiosky, v nichž: modravá a rusá medúza / […] / stoupá po naplněných patrech moře, / jasná a jako výtah zářící, aby v následujících verších zjevila pohled na neznámou záhadnou ženu, která plačíc špičkou sluníku / dělá jako by v písku rýsovala / tři vzorce o shodnosti trojúhelníků.

Farguovi se soustavně věnoval Vladimír Holan, z jehož robustních překladů nelze necitovat báseň Psáno v kuchyni, v níž se Žába nudí večer pod loubím / hrou na kasičku… a která už má dost toho: „být soškou, která v tichu vříská / veliké slovo: Slovo! Ke konci strofy dojde k obdivuhodnému rozvibrování skutečnosti a hmotných rekvizit, které je pro básníka tolik typické: Byla by raději s těmi, kteří pouštějí / bublinky hudby / s mýdlem lúny / na břehu modročerveného umyvadla, / jež zříš tam dole zářit mezi větvemi.

Nyní bych ještě rád uvedl alespoň několik ukázek z Kroupova výboru Prostory. Hned v úvodní, velkolepě orchestrované elegii Aeternae memoriae patris, věnované zemřelému básníkovu otci, se objevuje obraz přístavu, jenž autora neustále pronásledoval. Skrývaly se za ním neodbytné vzpomínky na dětství strávené Před mříží západu, který se noří do vln a pomalu hasne jak za stromy hořící loď… Obraz ohně, který se vine mezi větvemi a pozvolna je stravuje, zatímco modř moře prosvítající za nimi, dodává další barevný tón, je jedním z magnetizujících básníkových motivů. Způsob, jakým Léon Paul Fargue nakládá se skutečností, respektive, to, jak rozvíjí své vidění skutečnosti, která se náhle začíná měnit, posouvat, ožívat, je zcela ojedinělý a rovněž nenapodobitelný. Fargue jako básník může mít své obdivovatele, ale nemůže mít následovníky, protože v jakémkoli dalším tvůrci, nebo lidské bytosti, se už těžko může namíchat koktejl citlivosti vůči obyčejným věcem a až jakási „animistická“ schopnost vnímat, že věci žijí, jsou nadány vlastním pohybem a silou ducha. V jeho básnickém gestu jako by si živé i neživé bytosti neustále odpovídaly a svolávaly se, přibližovaly se a zase se vzdalovaly. Třeba už jen obraz, kde Besídky, ploty a zahrádky, které šplhají po úbočí, se vysypaly vstoje jako zvířata…, má v sobě znepokojivou přitažlivost, protože v něm náhle spatříme při práci jakousi vyšší, takřka božskou sílu, která oživuje strnulý svět.

Ve vzpomínkách André Beuclera je Léon Paul Fargue popisován jako nesmírně zábavný a přitažlivý společník, který je opředen mnoha legendami. Například že to byl právě on, který v Paříži zprostředkoval jediné setkání mezi Marcelem Proustem a Jamesem Joycem. Nicméně jeho základním osobnostním rysem byla právě nostalgie po ztraceném dětství, z jehož konce jako kdyby se básník nikdy nevzpamatoval. Právě dětská schopnost nalézat v mrtvém světě okamžité korespondence a asociace, důkazy o skrytém životě věcí: nábytku, plotů, domovních zdí, je to, co činí Farguovo vidění jedinečným. Ke světu dětství také patří nejasné rozhraní mezi halucinacemi, denním sněním, bdělým životem, víra, že vše se v dobré obrátí, ale také až umrtvující hrůza z přízraků a strašidel. Ve Farguově drobné próze Droga, kterou mimochodem v Pomocné škole Bixley zmiňuje Ivan Blatný, pronásleduje hrdina, jistě autor sám, muže, jehož zjev jej z nějakého důvodu silně znepokojuje, aby byl posléze svědkem strašlivé metamorfózy: „Zčista jasna se zastavil, měl jsem sotva čas rychle ucouvnout, chodník u jeho nohou dokola ztmavl, jako by zvlhlý otáčivým mžením rožně, muž zprůsvitněl a propadl se do země jako bezhlesý pytel skla. Slabě to zasyčelo, na chodníku s dosti silným mlasknutím naskočily dva tři velké puchýře a všechno se vrátilo do starých kolejí, měl jsem vyhráno.“

V Analogonu 79 z roku 2016 pak zájemce pod názvem Chodit nalezne výňatek z Farguovy prozaické knihy Haute solitude v překladu Jana Gabriela. V tomto znepokojujícím textu se dostáváme na území tekutých písků města, území plné úzkosti, kdy nám vzduch mezi ulicemi klesá do plic a mění se v hmotu, která nás nutí poklesnout k černé zemi chodníků: „Vydal jsem se po bulvárech, opakovaně se plavil podél dveří. Dívky, které se často třásly zimou, s ústy blaženými jako ovoce, se zjevovaly a poskakovaly na prahu, připomínajíce kukačky zavěšené na stěně. Dívky bledé i růžovoučké jako konfety během křtu ubožáků. Měly vpadlé tváře, které zde odkládaly jako chlorotické kukly, vynalezené, aby až k omezenosti dojaly duše chodců, samotářů a opilců.“

Téměř desítka básní Léona Paula Fargua, převážně ze symbolistického období, se objevuje v cyklu překladů Petra Krále Z tvorby francouzských symbolistů, který vyšel v Souvislostech 2/2017. Pro mne je zde působivá především zázračně těkající báseň U dvířek, která nádherně a přerývavě zprostředkovává jízdu vlakem krajinou: Sledujeme dlouze stuhy smutné vody, / Kde mezi dvěma topoly přemýšlí mrtvé nebe. / Je milé, veselejší, když jen projíždíme nádraží, / Když rychlík v černém závanu listuje jako knihou. Sním o jedné Farguově básni, o níž mi právě Petr Král vyprávěl, básni, v níž je důležitý pohled z okna na nádraží, kde dochází ke zvláštnímu rozhovoru mezi pohybem vlaků, celého nádraží a autorova nitra. Báseň je ale bohužel nesmírně obtížná a téměř nepřeložitelná, a Petr, jak mi sděloval, by s ní musel strávit nekonečné množství času, aby do ní pronikl. Přeložit takovou báseň by znamenalo pozřít samotného boha. Alespoň tak si to představuji. Přízrak této básně se ve mně od té doby vznáší. Nedá se nic dělat. Kvůli Léonu Paulu Farguovi se naučím francouzsky.

Jakub Řehák (1978) je básník a esejista. Sbírka Světla mezi prkny (2008) zaznamenala vynikající kritický ohlas a vysloužila si nominace na ceny Magnesia Litera a Jiřího Ortena. Druhá kniha Past na Brigitu Literu za poezii v r. 2012 získala. V r. 2016 vydal třetí sbírku Dny plné usínání. S Miloslavem Topinkou byl editorem antologie Nejlepší české básně 2010

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jakub Řehák o básních Léona Paula Fargua

Přeložit takovou báseň by znamenalo pozřít boha

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu