Jana Červenková

Řeč s Tondou Liehmem

Přední osobnost československé kultury 60. let a v pozdějších letech kulturního exilu A. J. Liehm oslavil 2. března 95. narozeniny. Připomněli jsme to v minulém čísle Listů. Spisovatelka Jana Červenková se vrací k důležité oslavencově zásluze, totiž k vydávání časopisu 150 000 slov, který zůstal při připomínání jubilea poněkud opomenut.

-red-

Jediný emigrantský časopis, co přečtu od začátku do konce, je 150 000 slov, vyjádřil se kdysi Václav Havel. Když se však po revoluci šéfredaktor tohoto tajně k nám pašovaného listu vrátil z Paříže domů a ptal se, jak časopis kdo hodnotí, k vlastnímu zklamání zjistil, že většina lidí o jeho existenci vůbec nevěděla. A kdo ho zná dnes, z těch, co se o tehdy dováženou literaturu zajímají? Ví se o Svědectví, Listech, Obrysu, možná Proměnách či Studiích, tu a tam o Lettre internationale či o tom, že v 80. letech vznikl Západ. Ale na 150 000 slov se pamatuje málokdo, třebaže patřily k těm nejkvalitnějším: „To byla nějaká petice... za něco, já to myslím taky podepsal,“ rozpačitě vzpomínal nedávno můj známý a já měla pocit nespravedlnosti.

Byly to texty odjinud, jak zněl podtitul hned signálního čísla z roku 1982, a vycházely třikrát do roka. Netvrdíme, že všechno, co v dnešním Československu předkládá k věření oficiální propaganda, je jenom pustá lež. Netvrdíme také, že všechno, co se víceméně oficiálně předkládá k věření na Západě, je pravda pravdoucí. Výhodou pro čtenáře v demokratickém společenství není, že se mu automaticky dostává pravdy... ale že pokud o to stojí..., může získat všechny informace o pravdách a faktech jiných než ty, jež má tak říkajíc na talíři. V tom byl smysl nového časopisu, který se dával dohromady jenom z překladů západní publicistiky.

Čtenáři v Československu zde byli pro jistotu informováni, že jejich adresa byla vybrána náhodou, že podle československých zákonů není trestné cokoli si přečíst a žádný zákon nenutí občana k odevzdání takové písemnosti. Každý má právo na svobodu přesvědčení...vyhledávat, rozšiřovat informace... bez ohledu na hranice, byla citována Všeobecná deklarace lidských práv, kterou naše vláda podepsala. Přesto jsem se tehdy setkala s dvojicí, jež s děsem v očích a v přesvědčení, že list do jejich schránky dala StB, jej hned brzy po ránu – muselo totiž být prokazatelné, že text ani nečetli – odešla odevzdat.

Co nám 150 000 slov nabízelo

Byl to rok „polských událostí“, které se staly světovým tématem. Začaly už v létě 1980, kdy polská vládní delegace uznala po vytrvalém stávkovém nátlaku odbory Solidarita. Jak jsme byli informováni my doma? První týden polských nepokojů, stávek a srážek s policií bylo ticho. Rudé právo mlčelo. Teprve počátkem září redaktor Dušan Rovenský napadá situaci jako řízenou z USA, prý má poškodit socialistický tábor, jak praví tradiční výrok oficiálního deníku. Co se v Polsku děje, se začínáme dovídat teprve za čtyři týdny, píše se tu o hluboké celopolské krizi, která má pomluvit a poškodit polské komunisty a všechny poctivé občany. Pokud jde o věcné zprávy, dočítáme se o členských schůzích dílenských organizací, kde zazní naučené odpovědi, a následují komentáře, že v Polsku se hospodářský vývoj zkomplikoval. Přitom český čtenář konkrétní údaje nedostával, a pokud ano, byly nesoustavné, neucelené a důkladně přebrané. Vynechány informace o poradách Moskvy a Varšavské smlouvy o možnostech invaze. Mlčelo se o roli polských národních tradic, využíval se naopak protipolský nacionalismus hlavně v příhraničních oblastech: Poláci jsou líní kšeftaři, nechtějí pracovat... Rudé právo přestává citovat někdejšího partnera Trybunu Ludu.

Teprve po vyhlášení stanného práva 13. 12. 1981, kdy Jaruzelski zplnomocňuje vojenské komisaře, vydává dekrety, zastavuje odbory a zakazuje stávky, náš tisk už chodit okolo horké kaše nemůže, mluví teď o zločineckých ganzích, vloupáních a nutnosti postavit se proti polské kontrarevoluci. Přináší články o tom, že v Polsku řádí bída, kriminalita a nedostatek toaletního papíru. Rudé právo radí zlikvidovat Solidaritu a začít normalizaci po našem vzoru...

Ti, k nimž se dostalo 150 000 slov, měli informace jiné. Světoví odborníci a hvězdy zahraniční publicistiky zde zveřejňovali rozbory a historické studie. Christian Schmidt Hauer pod titulkem Rusové a Poláci – stíny minulosti (z Die Zeit) rozebírá historii polsko-ruských vztahů, ukazuje na společný cíl Němců a Rusů vzhledem k Polsku ve druhé světové válce. Karel Radek vidí Polsko jako satelit Francouzů ve východní Evropě, proto se dle něj nesmí stát vazalem, který chrání Evropu před Ruskem, nýbrž mostem mezi Ruskem a Německem. Je citován i romantický výrok Tadeusze Kutrzeby, že Polsko musí dobýt svoje hranice mečem, nesmí je přijmout jako dar z ruských rukou. Objeví se Katyň, Sikorski a Stalin. Rusko-polské vztahy jsou podávány věcně.

Ve druhém čísle se Jonathan Spivak v článku Polskou cestou? (z The Wall Street Journal) ptá, jaký je rozdíl mezi ČSSR a Polskem. Odpovídá: Jeden rok. Ten rok, o který se Poláci drželi déle. Vše samozřejmě doprovázeno rozbory. Krzystof Pomain rozebírá poměr strany a církví, kněze vidí v národní sounáležitosti: Poláci jsou tradiční katolíci, Němci a Rusové tradiční nepřátelé katolíků... Slovo dostane Paul Tibaut v deníku ze stávky, Czesław Miłosz ukázkou z knihy Podivná Evropa. Leszek Kołakowski v článku Marxismus je v Polsku absolutně mrtvý – o Marxovi se tu ovšem diskutuje i jinde, opravdu diskutuje. Najdeme i rozhovor Der Spiegelu s Kołakowským. Grudzinská a Gros mají téma Polák, ten to umí. Je tu i program Solidarity, která se zrodila z potřeb obyčejných lidí, kteří třicet let trpí porušováním lidských a občanských práv, ideovým pronásledováním a materiálním vykořisťováním. Následuje jejich třicet pět tezí o ochraně nejslabších, právech rodiny, pluralismu, občanských právech, pronásledování za vlastní přesvědčení. Ale to už dnes dávno známe.

Takovou myšlenkovou úroveň měla všechna čísla 150 000 slov, pokaždé se zaměřila na aktuální téma, které dokázala rozšířit, a přinesla další inspirace. Vycházel tu na pokračování např. nám nedostupný Arthur Koestler (Tma o polednách). Leckterá z prací nezahynula s dobou, třeba ta, v níž historik Richard Pipes, ředitel ústavu na Harvardu, rozebírá sovětskou diplomacii. Máme možnost přečíst si rozhovor s Friedrichem Dürrenmattem, který v roce 1981 přinesl Playboy. Je tu celá řada autorů, na něž jsme u nás buď nenarazili, nebo nám jejich dílo někdo cenzuroval: Berďajev, Popper, Mario,Vargas Llossa, Octavio Paz, George Orwell, Skilling, Heinrich Böll, Siňavskij, Brzezinski... Nemá smysl dále jmenovat, úroveň časopisu prostě byla tahle. Zvedalo to kulturu a myšlení těch, kdo měli zájem. Rozdíl mezi informovaností domácí a světovou je už snad patrný.

Jak to vznikalo

Po letech jsme si najednou uvědomili, že tohle všechno musel někdo vymýšlet, objednávat, koncipovat a dávat dohromady, stát za tím, shánět peníze, vybírat lidi... Že to musela být pro všechny neuvěřitelná práce a úsilí, myšlenkové vypětí. Řídí Antonín Liehm s redakčním kruhem, vydává INDEX v Kolíně nad Rýnem, stojí v rámečku na každém čísle. Liehm už žije nějakou dobu v Praze. Máme tedy příležitost konečně se dovědět, jak časopis vlastně vznikal, kdo ho vytvářel, kdo patřil k tomu redakčnímu kruhu...

Zvoním u dveří a přijetí je vlídné.

– Kdo vůbec na tak skvělý nápad přišel, že se tohle bude vydávat?

Tázaný se zamyslí a pak se upřímně zasměje: A víš, že vůbec nevím?

– Tys to byl?

Možný to je, ale doopravdy se nepamatuju. My měli tenkrát starostí...

– Proč právě 150 000 slov? Ale ani na to se nepamatoval, proč ne, název to mít muselo.

– Jak to u vás v redakci vypadalo, kdo určoval koncepci, jak sis vybíral lidi, které časopisy jste excerpovali?

Ale žádná redakce nebyla... A lidi? Lidi jsem na to neměl, nebyly peníze. Tu a tam se někdo v Paříži zastavil, popili jsme, dali kus řeči a přišlo slovo na zajímavé články v zahraničních časopisech, co zrovna někoho zaujaly a které by se mohly poslat k vám domů. Byla to náhoda. A koncipoval ji život – co se zrovna zajímavýho dělo. Kdepak excerpce, na to nebyl čas.

– Dávali jste nám to zadarmo - jak jste ty články a eseje kupovali, kdo platil honoráře a kolik?

Ale my nic nekupovali, my jsme je kradli! Prostě jsme na to neměli, tak jsme přetiskovali, co někde vyšlo.

Tonda už si rozhovor zjevně užívá. Pak si vzpomene: Je ale ve světě jistá vrstva slavných autorů, kteří mají vlastní agenty, ti jim určují cenu, ne malou, a prodávají je, třeba taková Susanne Sonntagová. My měli s některými dohodu, že v případě, když se jim ta světová veličina za ty peníze prodat nepodaří, dají nám to zadarmo... Oni měli i radost, že vycházejí na Východě.

Koho prý ale redakce dobře platila, byli překladatelé, tady pomáhal Pelikán, pomáhal Soros a jiní. Překlady musely být kvalitní, to byl jediný požadavek, špatný překlad i vrátili. Zadávali je jen Čechům, především těm od nás. Jak se tam texty dostaly?

Budeš se divit, ale většinou běžnou poštou. Někdy to přišlo anonymně, už přeložený, někdo přijel, hodil do schránky, a my ani nevěděli, od koho to je. Pokud to byl agent StB, vůbec nás to nezajímalo, jestliže práce byla kvalitní. Jinak jsme najímali jen špičkové, vynikající překladatele.

Na otázku které, pokrčí Tonda rameny: Nejsem Prečan, ten všechno archivoval. Já účty i s adresama hned vyhazoval, já na to nejsem. Snažím se trochu provokativně předhazovat jména, však on se chytí, vzpomene si: Dušková, Daněk, Putík, Václav Burian, Petr Rákos, Karpatský, Andula Nováková, Hana Žantovská... Neblbni, já už opravdu nevím, všechno jsem zapomněl. Nechci lidem křivdit, představ si, že někoho vynechám! Já byl příliš dlouho živej.

– Jarda Kořán, Pelantovi, Machonin... šeptám si už jen pro sebe.

Dost!... Určitě jsi některé z nich jmenovala, ale já nejsem Prečan, kolikrát ti to budu opakovat! Dělalo se to anonymně, ať to zůstane anonymní.

– V kolika exemplářích se to sem dostávalo?

Od toho máš zase Gruntoráda, toho se zeptej. Já to prostě dovezl do Kolína, tam to přebral Áda Müller a Béda Utitz, a víc jsem se o to nestaral. Oni z toho udělali knížku, a jak se dostala sem, mě už nezajímalo, já to ani nechtěl vědět. Delší pauza... Jen co mě překvapilo, že když jsem se vrátil, ptal jsem se tu známých na jejich názor, co tomu říkali... A on to skoro nikdo neznal, uzavírá bez hořkosti.

***

Jiří Gruntorád mi řekl, že to sem chodilo asi po třiceti výtiscích, ale bylo to víc, jen Petr Pithart si pamatuje, že přes něj jich přicházelo padesát. Marie Jirásková, která svůj příděl, roznášený do vybraných schránek, dostávala přes Jiřinu Šiklovou a Marii Břachovou od Viléma Prečana, začala mít problémy po smrti své matky – neměla to kde skladovat. Jednou, když se ještě cestou stavila s plnou taškou na nákupu, do ní neomaleně strkala skupinka cizích mužů se zjevnou snahou vzbudit strach. Balík se jí přesto podařilo odnést k Placákům a cestou zpátky ji zatkli ještě v tramvaji, na předposlední stanici. Dotáhli ji do Bartolomějské, kde musela vysypat tašku – udělala to s radostí, už v ní nic neměla.

Komu tedy poděkovat za to vynikající inteligentní čtení, které nás obohacovalo a inspirovalo, dávalo nám sebevědomí, že jsme součástí myslícího světa? Mám pocit, že se toho nedopídíme a nedopočítáme. Máš pravdu, Tondo, ani my nejsme Prečan. Tak aspoň Tobě.

Jana Červenková (1939) je spisovatelka.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jana Červenková

Řeč s Tondou Liehmem

Co nám 150 000 slov nabízelo

Jak to vznikalo

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu