Jan Novotný

Stávka jménem naděje?

To byl (bez otazníku) titulek článku v Univerzitě Karlově 15 na podzim roku 1968, kdy jsme (my vysokoškoláci) stávkovali za uchování základních prvků demokracie. Vybavil se mi, když mi mailem přišel dopis od středoškoláků, vyzývající k podpoře jejich stávky „za klima“. První pocit byla až omamná radost, do níž se však postupně vmísil otazník.

Proč radost? Bertrand Russell píše v knize Boj o štěstí, že má-li být člověk opravdu šťastný, měl by si uchovat velkou neosobní naději. I v době, kdy je můj život ve své pouti daleko za půlí, mi jedna zůstala. Věřím, či aspoň doufám, že lidský rod ještě čeká něco krásného, nezničí-li se sám a dokáže-li si uvědomit své pravé poslání, jak je vyjádřil Jan Neruda v básni Ty věčné hlasy proroků. Začneme se chovat jako odpovědná osádka kosmické lodi Země a ta se nám stane východiskem k cestě do vesmíru – nejen vnějšího, ale i niterného. Zájem mladých lidí o budoucnost patří k prvním paprskům jitra. Ale dost už patosu.

Proč otazník? Takových paprsků a jejich vítání už bylo. Dala by se o tom napsat celá kniha. Uvedu jen jednu epizodu, která snad bude pro čtenáře objevná. Německý osvícenský básník Klopstock pozdravil pád absolutismu ve Francii ódou, za kterou ho Francouzi vyznamenali diplomem přiznávajícím mu čestné občanství. To však už začínalo jakobínské běsnění a Klopstockovi nezbylo než diplom vrátit. Každému vzepětí hrozí, že vyústí v nové nesnášenlivé sektářství.

Přejděme však ke konkrétnějším výhradám. Má kolegyně mi napsala: „Otázka je, zda stávka, která nezabolí, může něco přinést.“ Pro mládež je docela příjemné místo sezení ve škole jít s transparenty na náměstí. A spoluobčany ani vládu to příliš nevzruší. Akce může vyznít do ztracena, nebo se jí mohou ujmout zaslepení fanatici.

Nekritizujme ale první krok. Třeba již bylo opravdu na čase nějak začít a probudit v našich studentech odhodlání postavit se za celosvě-tovou klimatickou iniciativu. Stávkou – formou veřejného protestu – byla uspokojena potřeba mladých lidí být viděni a slyšeni. Co dál?

Dovoluji si mít pro ně návrh. Další krok by měl spočívat v tom, že se pro změnu do školy půjde navíc, v sobotu či v neděli. Vedení školy bude požádáno, aby to umožnilo. (A kdyby nechtělo vyhovět, je možné nechat se v pátek odpoledne z budovy vyvést.) Na setkání ve školách by měli být přizváni učitelé i rodiče, vědci i politici. Mohla by se vytvořit tradice „Dne klimatu“, na němž by se hodnotily dosažené úspěchy i neúspěchy. Mohli bychom si postupně ujasňovat, co o nebezpečích budoucnosti spolehlivě víme a co nevíme, jakými způsoby je možno jim předejít, co máme požadovat od politiků a co můžeme udělat, třeba jen pro své dobré svědomí, sami. Fakta a vědecké teorie mají pro porozumění problémům a pro to, abychom rozhodnutí, na nichž závisí naše budoucnost, dělali poučeně, zásadní význam.

Kladný dopad stávky se již projevil v článcích a debatách na serverech Ekolist a Osel. Čtenář namítne, že se tam patrně seznámí jen s širokým spektrem mínění a stejně si nic jistého nevybere. Ale nemyslím si, že se ho věc netýká. Začne-li přemýšlet nad rozdílností názorů a nad způsoby argumentace, uvědomí si hloubku problémů a dopadů snah o jejich řešení. Jak kdysi řekl Friedrich Dürrenmatt: „Co se týká všech, mohou řešit jedině všichni.“

Jan Novotný

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Stávka jménem naděje?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu