Hynek Skořepa

Venezuela opět na rozcestí

Venezuela se znovu nachází na rozcestí, již poněkolikáté ve své nedlouhé historii. Bude se ubírat spíš k demokracii, nebo naopak k diktatuře? A bude ona případná demokracie skutečně demokracií pro všechny, nebo jen pro vyvolené, kteří za sebou mají peníze a advokáty? Jakou roli bude hrát armáda? Otázek je mnoho a odpovědi jsou zatím spíš neznámé, a dokonce těžko odhadnutelné. Něco málo nám ale může napovědět právě minulost této latinskoamerické země.

Kolumbus a Bolívar

Evropanům se začalo území dnešní Venezuely odkrývat koncem 15. století, když Kryštof Kolumbus na své třetí plavbě narazil na její pobřeží. První španělští osadníci se v zemi, obývané předtím několika indiánskými etniky, objevili již následující rok po Kolumbově průzkumu, tedy r. 1499. Zátoku Maracaibo španělští conquistadoři nazvali Malé Benátky, narazili zde totiž na množství indiánských staveb, čnících na kůlech nad vodní hladinou. Již r. 1528 ovšem španělský král Karel V. (z habsburské dynastie) prodal právo dobývat a osidlovat zdejší krajinu augsburské obchodnické rodině Welserů (kteří však r. 1614 zkrachovali v souvislosti se španělským a francouzským státním bankrotem i náboženskými válkami v Evropě). V té době zde již Španělé prováděli rozsáhlou kolonizaci, související s rozvojem plantáží a chovem skotu na pastvinách. Jako pracovní síla byli dováženi černí otroci z Afriky (černoši dodnes představují téměř 10 % obyvatel, s přibližně 70 % převažují míšenci, bělochů je cca 20 %, původní Indiáni tvoří jen zlomek populace). V polovině 19. stol. se rozloha plantáží zdvojnásobila a rostl především vývoz kávy. Kromě ní se ve Venezuele dodnes pěstují kukuřice, rýže, brambory, slunečnice, maniok, cukrová třtina či banány. Podle údajů k roku 1998 tvořila zemědělská půda více než polovinu rozlohy státu (z toho pak přes 70 % byla orná půda, zbytek pastviny).

V polovině 18. stol. proběhlo protišpanělské povstání, které bylo krutě potlačeno. Také první pokus o získání nezávislosti v roce 1806 byl neúspěšný. Již roku 1810 však začaly války za nezávislost pod Bolívarovým vedením. Roku 1811 byly vyhlášeny nezávislé Spojené státy venezuelské, které se ale hned po roce staly obětí španělské okupace. Opětovně byla nezávislost vyhlášena r. 1819, tedy právě před sto lety. Venezuela ovšem nebyla samostatná, stala se součástí tzv. Velké Kolumbie, od které se odtrhla až r. 1830. Kýžený klid přesto nenastal, soupeření liberálů a konzervativců o moc vedlo k opakovaným občanským válkám. Vraťme se ale ještě k Bolívarovi, který je symbolem národně osvobozeneckého boje snad u všech Jihoameričanů.

Simón José António Bolívar y Ponte (1783–1830) se již r. 1812 účastnil neúspěšného povstání venezuelských republikánů proti Španělům v Caracasu pod vedením Francisca de Mirandy (povstalce tajně podporovaly Británie i USA). V Nové Granadě (dnešní Kolumbii) pak organizoval vojsko, se kterým se znovu pokusil táhnout do Venezuely. R. 1818 vybudoval novou základnu povstalců přímo ve Venezuele, v přístavu Angostura (dnes Ciudad Bolívar) v ústí Orinoka. Po vítězství se z generála stal prezident. Na kongresu v Panamě (1826) předložil plán na vytvoření panamerické federace, narazil však na nepochopení a separatistické tendence. Zklamaný Bolívar se vzdal úřadu a zanedlouho zemřel.

Soupeření velmocí

V prosinci 1823 vyhlásil prezident USA James Monroe (známý tím, že umožnil návrat části bývalých černých otroků z USA do africké Libérie) ve svém poselství v Kongresu zahraničně-politickou doktrínu, nesoucí později jeho jméno. Deklaroval, že Spojené státy severoamerické nedovolí, aby kterákoli evropská koloniální mocnost považovala Ameriku za předmět své budoucí koloniální expanze. Aktuálně totiž panovaly obavy z britské invaze na americkém kontinentu. Od té chvíle se Latinská, tedy Jižní a Střední Amerika staly příslovečným „zadním dvorkem“ USA. Spojené státy nejenže odradily evropské mocnosti od angažmá v Novém světě (až na drobné výjimky, třeba britskou okupaci souostroví Falklandy r. 1833), ale později hojně využívaly Monroeovy doktríny k ovlivňování dění v latinskoamerických zemích a ke kontrole jejich zahraniční politiky vůči evropským státům. Po anglo-venezuelském hraničním sporu (na hranici s britskou Guyanou) v roce 1902 prezident Theodor Roosevelt Monroeovu doktrínu ještě rozšířil, když v tradičním poselství v Kongresu na konci roku 1904 prohlásil, že na západní polokouli mohou USA v závažných případech plnit úlohu mezinárodní policejní síly. Od té doby USA v Latinské Americe přímo či nepřímo zasáhly mnohokrát, obvykle nedemokratickým a velmi nešťastným způsobem, jakým byla podpora státních převratů (podrobněji viz můj text Zbavit se Castra v Listech č. 2/2018). Zatím poslední americká Mattisova doktrína (Národní obranná strategie USA od roku 2018) jde ještě mnohem dál. Říká, že Rusko a Čína budou kdekoliv na světě, když se dotknou amerických zájmů, nejen odstrašovány. V případě potřeby může proti nim být užito síly! To není dobrá zpráva pro země bez velmocenských ambicí (a jaderných zbraní) kdekoliv na světě. Jelikož ruský vojenský rozpočet se aktuálně pohybuje ve výši kolem 15 % toho amerického, „přetahovaná“ nejspíš proběhne mezi USA a Čínou. Napovídá tomu i soustřeďování amerických vojsk v Tichomoří. Naopak sama „novelizovaná“ Monroeova doktrína získává povážlivé vady na kráse. Rozhodující roli v tom hraje opět Čína, která poskytla Venezuele během posledních deseti let podporu ve výši přibližně padesáti miliard amerických dolarů. USA se to sice hrubě nelíbí, zdá se však, že doby, kdy zcela kontrolovaly Latinskou Ameriku, jsou už pryč.

Armáda, armáda a zase armáda

Jak je pro jihoamerické země typické, také Venezuela prodělala ve své historii několik vojenských převratů. Takto nastoupila pravicová diktatura, ovládající zemi v letech 1908 až 1935. Když se po druhé světové válce zdálo, že země nastoupí cestu k svobodnějšímu uspořádání, přišel další převrat a opět několik let (1952 až 1958) vládl pevnou rukou pravicový „prezident“ Pérez-Jiménez. Později se střídaly období uvolnění a opětovného utužení režimu. V roce 1968 byl zvolen křesťansko-sociální prezident Rafael Caldera, za nějž došlo k rozsáhlé amnestii politických vězňů. Následující vedení země se radikalizovalo a prosadilo zestátnění ropného průmyslu.

Co na to obyčejní Venezuelci?

Všechny latinskoamerické země se vyznačují obrovskými, v Evropě nevídanými sociálními rozdíly. Jestliže u nás zatím jen pomalu směřujeme k obnově „středověkého“ uspořádání společnosti, jak o tom před časem psal v jedné své práci sociolog Jan Keller (na jedné straně masa chudých, na té opačné novodobá šlechta, chráněná zdmi a ozbrojenými družinami), Venezuela se z podobných poměrů vlastně nikdy nevymanila. Nelze se proto divit, že charismatický Hugo Chávez (1954–2013) měl zpočátku významnou a upřímnou podporu venezuelského proletariátu. Měl také štěstí na pozitivní ekonomické vlivy (růst cen ropy), mohl si tedy voliče kupovat štědrými sociálními programy. Cestu k moci mu samy otevřely dřívější vlády, které se spoléhaly na ropný průmysl. Když ceny ropy klesly, došlo k velkým protestům, které v r. 1998 vynesly Cháveze k moci.

Jeho nástupci Madurovi bohužel scházejí charisma i štěstí. Lidem ve Venezuele se dnes nežije snadno (těm chudým, ale ani těm bohatým). Už na hraničním přechodu z Kolumbie do Venezuely, kde cestující s otlučenými a izolepou přelepenými kufry trpělivě čekají v řadě na pasovou kontrolu u jednoho okýnka, je dobře vidět, co je v zemi žádané: oježděné pneumatiky, toaletní papír, prací prášek, šampony a mýdlo. Lidi převážejí taky čokoládu a cukrovinky, léky, dětské plenky a školní potřeby. Jejich ceny jsou ve Venezuele tak vyhnané nahoru, že je velmi obtížné si je za aktuální plat koupit, napsala Kristýna Poláková v únorovém čísle časopisu Lidé a země. Ví, o čem mluví, protože pracuje ve Venezuele jako dobrovolnice Červeného kříže.

Při zmínce o toaletním papíru si nelze nevzpomenout na poslední léta socialismu v Československu, kdy právě tento zdánlivě banální problém musela strana a vláda řešit. Dokonce uvolnila značný objem deviz na nákup „toaleťáku“ a dalšího spotřebního zboží z Číny. Nebylo jí to už však nic platné, naštvanost obyvatelstva dosáhla vrcholu. Ano, nikoliv velké ideje, ale závist vůči Západu a jeho spotřebním možnostem byla spolu se změnou mezinárodně-politické situace jedním ze spouštěčů Sametové revoluce. Však také zpívající právník Ivo Jahelka tehdy pěl: Chceš-li býti správným Čechem, ne papírem, ale mechem...

Vraťme se zpět k Venezuele. Větším problémem než chybějící hygienické potřeby je tam nedostatek potravin (nečekaný v zemi s tradičně významným zemědělstvím), doprovázený všudypřítomnou korupcí a kriminalitou (Venezuela dnes patří k zemím s největším množstvím vražd na počet obyvatel).

Bezpečnostní analytik a pravidelný komentátor Práva Miloš Balabán 31. 1. 2019 napsal, že jde o víc než jen o Venezuelu. „Bolívarismus“, politická směs socialismu a nacionalismu, kterou ve Venezuele prosadil Hugo Chávez, podle něj neuspěl. Venezuela, země s největšími zásobami ropy na světě, je na pokraji krachu. Hyperinflace dosáhla roční úrovně milion procent! Nespokojení Venezuelci utíkají do okolních států. Dodává, že i když je pozice prezidenta Nicoláse Madura oslabena mimo jiné vlivem amerických sankcí, stále má podporu armády a možná také části obyvatel. V čele opozice stojí předseda Národního shromáždění (parlamentu) Juan Guaidó, pocházející z významné vojenské rodiny. Ten prohlásil prezidentské volby z loňského května za zfalšované a rozhodl se převzít prezidentské pravomoci (podle něj v souladu s ústavou).

Dle Balabána Američané uvažují o další „změně režimu“, tedy scénáři, který již dříve využili třeba v Chile, Brazílii, Nikaragui či Salvadoru. Před podobným kontroverzním stylem americké politiky varoval levicový senátor (a neúspěšný kandidát na prezidenta USA) Bernie Sanders. A to přesto, že Madurův režim odsoudil. Balabán připomíná, že Trumpovu „principiální pozici“ vůči Venezuele je nutné také poměřovat s jeho podporou Saúdské Arábii nebo dalším konzervativním blízkovýchodním režimům... Rusko i Čína mají sice velmi omezené možnosti, jak Madura přímo podpořit, jakákoliv jednostranná akce proti jejich zájmům ve Venezuele však může způsobit reakci v Sýrii, Afghánistánu, na Ukrajině či jinde.

Na druhé straně je zřejmé, že Nicolás Maduro není skutečným pánem Venezuely, ale že s ním z pozadí hýbou jiní. Evidentní je vliv obchodníků s drogami, který je však běžný také v jiných latinskoamerických zemích. Maduro tvrdí, že americký prezident Trump nařídil tajným službám, aby zajistily jeho odstranění, třeba i za pomoci podsvětí a pašeráků drog. Pravdivost jeho výroků nelze ověřit, nicméně je faktem, že USA ve 20. století k podobným metodám při „změně režimu“ v latinskoamerických zemích několikrát sáhly.

Kdo za to může a kdo pomůže?

Hospodářské problémy Venezuely mají dlouhodobý charakter. Byly už za Cháveze, byly i před ním. Problémy, které souvisely s ropou, existovaly vždy, míní český politolog Martin Rey v rozhovoru pro slovenský Denník N. Země sice vypadala relativně bohatá a zdálo se, že prosperuje, sociální rozdíly však byly obrovské, byl tam třeba velký analfabetismus, proti kterému Chávez úspěšně bojoval... (1. 2. 2019). Až za Madura došlo k hospodářskému rozvratu a kolapsu infrastruktury (elektrická síť) v důsledku nedostatečné údržby. Lidé začali být závislí na státní potravinové pomoci, jejíž distribuce ovšem vázne. Svou roli nejspíš hraje také dramatický populační růst (přibližně o třetinu, jestliže k r. 1998 bylo uváděno přibližně 23 tisíc obyvatel, v současnosti je to cca 30 tis.).

Již v letech 2014 a 2017 zemi zachvátily masové protesty, které se prezidentovi podařilo utlumit nabídkou dialogu s opozicí. Dnes je však v mnohem horší pozici, občané mu už nevěří a Venezuelu sleduje doslova celý svět. Nelze vyloučit, že Maduro odstoupí. Podle M. Reye bude hodně záležet na podpoře Ruska. To si zatím nejen cení spřáteleného režimu, který mu umožňuje geopolitický vliv v regionu, ale také mu vyhovuje relativně nízký venezuelský export ropy. Kdyby nová venezuelská vláda významně zvýšila její vývoz (při tristním stavu venezuelské infrastruktury je to ovšem běh na delší trať), mohlo by to způsobit pokles světových cen, což by Rusko poškodilo. Představa, že by pouze Rusko dokázalo udržet současného prezidenta u moci, je podle Reye iluzorní. Pokud by Rusové získali záruku nové vlády, že ochrání jejich ekonomické zájmy (Venezuela Rusku dluží asi 10 miliard dolarů), mohli by případně podpořit nástup opozičního lídra Guaidóa. Roli ovšem hrají i politické důvody, Venezuela třeba jako jeden z mála států světa uznává proruské separatistické republiky, jako např. Abcházii (odtrženou od Gruzie). V lednu letošního roku bylo venezuelské hospodářství znovu těžce zasaženo, když USA vyhlásily sankce vůči venezuelské státní ropné společnosti. Venezuelskou ropu však nadále (byť třeba zprostředkovaně) odebírají!

Velkou roli v dění kolem Venezuely hraje Kuba. Podle Reye Kuba skrytě, ale zdá se, že velmi efektivně ovládá armádu a nejvyšší patra politiky, ve Venezuele jsou kubánští poradci, za nitky tahá kubánská tajná služba. Kuba také dlouhodobě poskytuje Venezuele lékařskou pomoc za ropu.

Z českých politiků se kolem Venezuely točí Ivan Pilip, který se již léta zasazuje o dodržování lidských práv v různých koutech Latinské Ameriky (především na Kubě). Bývalý český ministr školství a financí předpokládá Madurův pád, jenž podle něj také urychlí konec ostatních diktatur v regionu (dominový efekt). Před debatou s reportérkou Deníku N (ve slovenské verzi vyšel 3. 3. 2019) si Pilip pochvaloval fazoli s rýží, kterou se prý naučil jíst v kubánském vězení. S pochvalou zmínil také „maduro“, nikoliv venezuelského prezidenta, ale opečený nakrájený banán. Novinářka Jana Ciglerová mu mimo jiné položila otázku, o čem může český exministr přednášet emigrantům v Miami? Vysvětlil, že je zajímá, jak jsme se ze socialismu transformovali na funkční kapitalistickou prozápadní zemi. Nevím, jakou roli v tomto výkladu Ivan Pilip přikládá sám sobě. Vření kolem Sametové revoluce se osobně neúčastnil (zrovna tehdy piloval španělštinu na výměnném pobytu v Portoriku). Předtím stihl vystudovat mezinárodní obchod na pražské VŠE. Musel tedy mít slušný kádrový profil, jen tak někomu by soudruzi podobné aktivity neumožnili. Roku 1994 začala jeho strmá politická kariéra, která o čtyři roky později skončila spoluúčastí na vystoupení proti autoritářskému premiérovi Klausovi.

Osobně nesdílím jeho hodnocení transformace středoevropských postkomunistických zemí jako úspěšné. Zvlášť v případě tehdejšího Československa, u něhož byl vedlejším efektem ekonomické transformace rozpad federace na dva nástupnické státy. Sám Ivan Pilip přiznává, že cesta latinskoamerických zemí k demokracii a prosperitě nebude jednoduchá. Uvádí příklad Nikaraguy, kde se demokratické vedení pár let po zvolení Violetty Chamorové dopustilo takových chyb, že si lidé v roce 2006 znovu zvolili diktátora Ortegu, kterého se šestnáct let předtím s námahou zbavili. Oprávněně pak zdůrazňuje, že snaha udržet demokratický systém je věčným úkolem. Nestačí podle něj udělat změnu a tím skončit. A je přesvědčen, že my šťastnější, kteří žijeme v, byť nedokonalé, demokracii, máme být nápomocni proměně zbytku světa. Obávám se však, že sami nemáme jasno v tom, jak by taková transformace měla vypadat.

Přímou americkou vojenskou intervenci ve Venezuele považují analytici za nepravděpodobnou, očekávají spíš stupňování diplomatického a ekonomického nátlaku. Nejen ze strany USA a EU, ale také jihoamerických sousedů Venezuely. Konkrétně Miloš Balabán se však obává, že není vyloučeno propuknutí občanské války. Venezuela by se pak mohla stát jihoamerickou Sýrií.

Nechejme se tedy překvapit, zda změna režimu ve Venezuele zůstane v režii země, která se pasuje na největší demokracii světa (nejen rozlohou), i když je snad jediným z vyspělých států, kde zaměstnanci nemají žádný zákonný nárok na dovolenou. Ani na jediný den! Nebo zda bude jedné potenciálně bohaté jihoamerické zemi umožněno směřovat k demokracii svou vlastní, originální cestou. Moc bych Venezuelcům přál, aby se druhá varianta stala skutečností. Může ji však nastoupit jedině taková vláda, která neopomene přiměřeně řešit tíživou situaci místní chudiny. Bez zajištění aspoň minimálních sociálních práv totiž podle mne skutečná demokracie není možná. Ve Venezuele ani nikde jinde. Že se takové řešení neobejde bez přerozdělení části majetku úzké nejbohatší vrstvy, je zřejmé. Konec konců jde o celosvětový problém. Pro celý svět je totiž důležité, aby existovalo víc variant demokracie, které by se mohly vzájemně obohacovat. Vývoz euro-amerického demokratického modelu do jiných částí světa se většinou ukázal velmi nešťastným a neúspěšným. V Iráku, Libyi, Afghánistánu i Rusku. Přehnaná unifikace bývá krokem k zániku. Nejen v přírodě, ale také v lidské společnosti. Stačí si vzpomenout na osud sovětského bloku.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Venezuela opět na rozcestí

Kolumbus a Bolívar

Soupeření velmocí

Armáda, armáda a zase armáda

Co na to obyčejní Venezuelci?

Kdo za to může a kdo pomůže?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu