Andrzej Brzeziecki hovoří s Henrykem Woniakowským

Církev zaplatí za spojenectví s vládou

Henryk Woniakowski je čelnou osobností polského katolicismu, vzděláním polonista a filozof, zkušenostmi redaktor a vydavatel a člověk blízký v letech polské transformace tamní politické špičce. Novinář Andrzej Brzeziecki se Woniakowského ptá na vztah církve a státu v Polsku na počátku devadesátých let a dnes, činnost takzvané „otevřené církve“ hlásící se k tradici II. vatikánského koncilu i poslední veřejné i vnitrocírkevní debaty o pedofilii.

ANDRZEJ BRZEZIECKI: Právo a spravedlnost uzavřelo více méně oficiální spojenectví s katolickou církví. Prospěch z něj mají obě strany. Církev je přítomná ve veřejném životě, dostává se jí privilegií a na oplátku podporuje konkrétní politiky. Opoziční politici v reakci na to přicházejí s návrhy, jak církev od státu zákonem oddělit. I část společnosti se obrací k církvi zády: velký úspěch zaznamenal film Klér Wojciecha Smarzowského, což je sžíravá kritika církve. Naposledy pak byl odstraněn pomník Henryka Jankowského – v době Solidarity populárního, ale potom kontroverzního duchovního –, kterého dnes – už po jeho smrti – obviňují ze sexuálního zneužívání. Liberální deníky téměř každý den píší o skandálech v církvi. Co se to v Polsku, které je tradičně vnímáno jako katolický stát, děje?

HENRYK WONIAKOWSKI: Diskuse o roli náboženství a církve v Polsku se skutečně přiostřuje, a to na řadě úrovní, protože diskutují politici, novináři, umělci, běžní lidé. V posledních měsících lze zaznamenat sílící aktivitu levicových a liberálních uskupení, která navrhují vytlačení církve z veřejného prostoru a omezení jejího vlivu na chod státních institucí.

Hlasy usilující o omezení role církve v Polsku jsou reakcí na nadměrnou přítomnost církve ve veřejném prostoru, kterou pociťuje řada lidí. Je ale také částí širšího pohybu, tedy úpadku autority církve ve světě hlavně kvůli pedofilním a finančním skandálům. Rozhořčení nad odhalenou minulostí otce Jankowského – jehož pomník se nota bene měl nejprve vrátit na původní místo, ale radní města pak rozhodli o jeho přemístění a odebrali otci Jankowskému titul čestného občana města – je právě částí tohoto širšího pohybu. Doplnil bych také, že v polské církvi dnes chybějí velké autority a vůdci, jakými v letech komunismu byli například Stefan Wyszyński a Karol Wojtyła.

Kvůli tomu je z katolického prostředí nejviditelnějších činnost prostředí Radia Maryja, které je iniciativou jednoho duchovního, redemptoristy Tadeusze Rydzyka. Problém je, že on sice nakonec nepodléhá episkopátu, ale je vnímán jako hlas celé církve. Je to i heslo jeho rádia: „Katolický hlas u tebe doma.“ A jeho pozici potvrzují i početní hierarchové. Na slavnosti Radia Maryja se do Toruně sjíždějí důležití biskupové a dnešní nejdůležitější politici.

Chtěl bych ale důrazně upozornit na jednu věc. Říkáme paušálně „církev“, ale nesmíme zapomenout, že zaprvé to slovo používáme v úzkém významu, vztahujeme je na duchovní. A za druhé, že jejich prostředí se také významně různí. Jde o to, že když se kriticky vyjadřujeme o většině, nechceme ukřivdit cenné menšině biskupů a kněží, kteří jsou pro řadu věřících znakem naděje a ve svém kněžském okruhu se nejednou setkávají s ostrakizací.

Ve veřejné debatě se můžeme setkat také s hlasem, že nejsou potřeba speciální pravidla oddělující stát od církve, protože stačí dodržovat stávající zákony, které mají zaručovat světonázorovou neutralitu státu.

Tento způsob myšlení je mi blízký. Ústava hovoří o přátelské odluce státu a církve a těžko mít něco proti tomu. Mezi Polskem a Vatikánem je podepsaný konkordát, který upravuje nejdůležitější otázky, a kdyby byl dodržovaný, většina problémů by nevznikla.

Když se ale podíváme na Ústavu, tak Bůh se objevuje už v preambuli, manželství je v Ústavě definováno jako svaze muže a ženy, paragraf 1. čl. 25 sice říká, že „církve a jiné náboženské společnosti jsou si rovny“, ale jen v případě katolické církve se v Ústavě mluví o smlouvě se Svatým stolcem, což už tuto církev odlišuje od jiných. Ústavní právo na vyučování náboženství znamená v Polsku právě vyučování jednoho náboženství, a to nucené, protože náboženství je málokdy první nebo poslední hodinou. Prakticky tak, jak říká liberální prostředí, odluka církve a státu neplatí. V Sejmu visí kříž, náboženství je ve školách, veřejná média propagují katolicismus, a kněží se účastní všech státních slavností – světí i veřejné výtahy, jímky a policejní auta...

Není důvod, aby polský zaměstnavatel odhlížel od toho, že se velká většina Poláků hlásí ke katolictví. Katolicismus je v Polsku důležitý zdroj hodnot i identity. Jde ale o to, aby nábožensky motivovaná rozhodnutí neomezovala svobodu těch obyvatel, kteří se ke katolictví nehlásí, což z mého pohledu platí. Preambule expressis verbis klade na roveň občany věřící a nevěřící v Boha, náboženství ve škole je polskou tradicí a – pamatujme – předmětem ostré války s komunisty, kterou má generace ještě dobře pamatuje. Manželství jako svazek muže a ženy lze vnímat mimo věroučné kategorie jako výraz stanovené společenské normy, která nadto nemusí ztěžovat možnost právní úpravy svazků jiného typu – a zde máme mezery v zákonné úpravě.

Další věci, o kterých jste mluvil, nejsou právně upraveny a patří do sféry zvyku a praxe. Nejsem zapáleným zastáncem kříže v Sejmu při vědomí toho, jak se tam ocitl, a také proto, že tam byl opakovaně urážený, ale třeba se ten či onen poslanec při pohledu na kříž kousne do jazyka a ztlumí své špatné emoce.

Pokud jde o veřejnou přítomnost kněží i biskupů, nejrůznějších „výkropů“ atd. a přítomnost ve veřejných médiích – tam myslím, že na straně církve chybí často úvaha a otázka: A čemu to má sloužit? Podpoří taková akce prožívání nějakých náboženských obsahů, nebo naopak? Zda i z pohledu církve nepřináší nadměrné veřejné vystupování v dlouhodobém pohledu více škody jeho autoritě i samotnému úkolu.

Zároveň nepochybuji, že část hierarchie nerozlišuje nebo nechce rozlišovat právní a morální pravidla a usiluje, aby se maximum katolické etiky ocitlo v právních předpisech. Ukazují to vracející se debaty o zákonu o podmínkách přerušení těhotenství, takzvaném „interrupčním kompromisu“ obtížně dosaženém v roce 1993. Často lze mít pocit, že církev vkládá větší naděje do státního zákonodárství než do vlastní pastýřské práce. To budí moje pochybnosti coby katolíka, protože přeci, jak říká koncilní Deklarace o náboženské svobodě, „pravda nevznáší svůj nárok jinak než silou pravdy samé, která proniká do lidské mysli jemně a spolu mocně“. Církev se místo toho ráda odvolává na takzvané „prostředky mocných“, tedy na podporu světské moci.

Jak se cítíte ve státě, který nedávno uznal Krista za krále?

Takzvané „intronizační hnutí“ je trochu folklór a trochu magie. Je třeba vědět, že obřady, o kterých mluvíme, nebyly „intronizací“, ale uznáním za krále. Biskup Grzegorz Ryš, jeden z výraznějších představitelů polského episkopátu, v homilii vyhlášené při té příležitosti podal teologický význam takového kralování Krista: jde o to, že Kristus kraluje v duši člověka. Takový výklad je přijatelný.

Nová liberální prostředí dnes napadají otce zakladatele 3. Polské republiky za ústupky vůči církvi: tu s ohledem na vděk za postoj církve v období komunismu, tu ve jménu velkých hospodářských reforem a eurointegrace, protože chtěli, aby církve ty reformy podpořila, zanedbali například práva žen nebo sexuálních menšin. To obvinění se týká stejně tak levice, ztotožňované s Adamem Michnikem, jehož Gazeta Wyborcza dlouho církev nekritizovala, tak i katolíků z prostřední Znaku. Vy patříte do tohoto prostředí, pracoval jste ve vládě Tadeusze Mazowieckého, účastnil jste se a účastníte se veřejného života. Uznáváte, že na těchto postojích něco je?

Jistěže na nich něco je. My – to znamená lidi z generace, reprezentované Tadeuszem Mazowieckým nebo mnou – jsme nepředpokládali ten vývoj veřejného života, který proběhl za účasti značné části církve – jak hierarchů, tak věřících. Nemysleli jsme, že tendence ke spojenectví s vládou, zvláště pravicovou, tou, která verbálně deklaruje katolicismus, bude tak silná a že moment materiálního prospěchu a privilegií bude mít takový význam.

Církev jsme hodnotili lépe, idealizovali jsme si ji. Dívali jsme se na církev prizmatem takových výjimečných postav, jakými byli v roce 1984 komunisty zabitý kněz Jerzy Popiełuszko, Józef Tischner nebo arcibiskup Józef Życiński, jako primas Stefan Wyszyński nebo Jan Pavel II., a chybně jsme si mysleli, že jsou to vzorce, ke kterým se bude obracet polský klérus. Mysleli jsme si, že pokud církev zvládla zaujmout odpovídající stanovisko v době komunismu, zvládne i v demokracii sehrávat tvůrčí roli.

Ukázalo se ale, že historické tíhnutí církve k moci je silnější. Všeobecná církev ve svých dějinách déle byla ve svazku s trůnem, než nebyla. A polské církvi kvůli záborům a komunismu chybí desetiletí tréninku ve vždy těžkém spolužití se státem čím dál demokratičtějším a čím dál pluralitnějším.

Přiznávám také, že jsme zanedbali symbolickou otázku. Po letech komunismu naše prostředí měla přirozený odpor proti vystavování symbolů. Mysleli jsme, že značnou část veřejné sféry odpovídajícím způsobem obslouží církev, náboženství, že dostatek srozumitelných symbolů se nachází v naší tradici boje o nezávislost, tradici Solidarity, tradici evropské. V důsledku toho se ale objevila proluka, kterou zaplnila prostředí pravicově-národně-katolická a ta dnes přitahují řadu lidí toužících po symbolické identifikaci.

Vedle symbolů ale byly i věci docela praktické – třeba otázka církevního majetku.

Ano – byla ustavena speciální komise, která neměla odvolací orgán, což samo o sobě bylo v rozporu s duchem práva, a která se věnovala posuzování nároků církevních institucí, pokud šlo o komunisty zabraný majetek. Nepříjemné je, že během práce komise došlo k početným případům zneužití moci.

Dalším problémem je církevní fond. Instituce vznikla v roce 1950, po zabrání majetku církve, a z něj byly církvi každoročně vypláceny prostředky. Dnes, kdy ale byly vráceny v podstatě všechny nemovitosti, existence fondu, ze kterého je placeno mimo jiné pojištění duchovních osob, budí pochyby. Jiná věc je, že z fondu jsou vypláceny prostředky také jiným církvím a náboženským společnostem, které vůbec nejsou příznivci jeho likvidace.

Církev se těší také významným daňovým úlevám – a dostává zvláštní dotace – předchozí liberální vláda přiznávala například prostředky na stavbu Chrámu Boží prozřetelnosti ve Varšavě, současná pravicová vláda dotuje různé aktivity Tadeusze Rydzyka.

Žádná vláda – ani levicová, ani liberální, a tím spíše ne pravicová – se vážně nevěnovala tématu úpravy financování církve. Občanská platforma se pokusila nahradit Církevní fond – přinejmenším v části týkající se katolické církve – daní, kterou by věřící platili na základě dobrovolnosti, ale nakonec z toho záměru neplynuly žádné závěry.

Řekl jste, že liberální vláda také dotovala církev, že v podstatě všechny vlády, postkomunistickou levici nevyjímaje, usilovaly o podporu církve. Vysvětlete tedy českému čtenáři: odkud se síla katolické církve bere?

Domácí světsko-republikánsko-liberální alternativy ke katolicismu jsou slabé. Naše kultura vyrůstala na katolicismu, i když ne vždy byl shodný s ortodoxií, a i dnes je katolický světonázor v Polsku mainstreamem. Příčiny jsou především historické.

Moderní polský národ se utvářel v 19. století v době romantismu, který byl v opozici k osvícenství. Polsko bylo tehdy rozděleno do „záborů“ a protestantské Prusko a pravoslavné Rusko ve svých „záborech“ prováděly politiku nepřátelskou vůči církvi a odnárodňovaly Poláky. Pronásledovaní Poláci se tedy hrnuli do pronásledované církve. V důsledku toho katolická identita srostla s národní. Církev také začala plnit řadu takzvaně zástupných úloh – zastupovala prvky státu, který neexistoval. Například otec Honorat Komiński založil po zrušení řádů Rusy několik řádových – bezhábitových – shromáždění, která se věnovala nejen apoštolské práci, ale také široce rozkročené charitativní práci. Otec Albert Chmielowski byl významným malířem, účastnil se povstání, přišel v něm o nohu, a nechal malířství, aby založil shromáždění pomáhající nejchudším. Další kněží zakládali pomocné spolky či družstva.

Podobně to bylo za komunismu – primas Wyszyński byl běžně nazýván „interrex“. Potom přišel pontifikát Jana Pavla II. a účast církve na Solidaritě. Všem se tedy zdálo přirozené, že patriotismus má právo projevovat se v náboženských podobách. Primas Wyszyński propagoval typ Poláka-katolíka, v lidovém, masovém katolicismu viděl protiváhu k ateismu a komunismu. Také mezi lidmi vzdálenými církvi se takováto primasova politika těšila uznání, protože ukazovala komunistům, že je tu ještě jiná síla schopná mobilizovat společnost. Poutě Jana Pavla II. do Polska a různé církevní obřady byly také velkými politickými demonstracemi. A v kostelech se odehrávaly také přednášky, divadelní představení, výstavy obrazů, často organizované nekatolíky. Církev byla tehdy velmi otevřená.

Co je zajímavé, i komunisté postupně začali k církvi získávat důvěru. Instituce s dvěma tisíci let dějin se zdála být důstojným partnerem, na rozdíl od radikálních opozičních prostředí. Proto byla církev patronem i garantem rozhovorů opozice s vládou v roce 1989 – protože jí důvěřovaly obě strany. Dnes bohužel, když je dohoda u kulatého stolu kritizována vládnoucí pravicí, se církev snaží zapomenout na vlastní účast na tehdejším vyjednávání a nechává obviňovat účastníky kulatého stolu z jakéhosi údajného spiknutí.

Velká historická role církve v „době nesvobody“ zajistila, že její privilegované místo na počátku období nezávislosti se zdálo být něčím samozřejmým.

Ne všem. Spisovatel Czesław Miłosz už na počátku 90. let dvacátého století varoval před náboženským státem.

To je pravda. Miłosz si pamatoval 2. Polskou republiku, ve které církev měla silně antisemitskou tvář a kněží zasedali v parlamentu. Takových hlasů bylo málo, liberální inteligence cítila ve své většina vděk za podporu během komunismu, neviděla v tom nebezpečí – jak jsem říkal, myslela si, že v demokracii najde církev své místo jako síla, která neusiluje o zvláštní práva. Očekávání církve ale bylo jiné – i Jan Pavel II., když v polovině 90. let přijel do Polska, formuloval požadavek větší přítomnosti křesťanských hodnot ve veřejném životě – což nutně nemuselo znamenat přítomnost institucionální. Ale to, co se za komunismu zdálo být dobré – tedy spojení církve s patriotismem –, v demokracii obnovilo starý stereotyp, vzniklý ještě v časech protireformace a velmi živý u meziválečných nacionalistů, že kdo není katolík, není ani skutečný Polák.

Jedním z rozhodnutí vlády Tadeusze Mazowieckého bylo zavedení výuky náboženství do škol. Jak s odstupem času hodnotíte tento krok? Dnes se kritizuje, že stát platí kněžím za výuku – stojí to přes miliardu zlotých ročně. Poslední průzkumy říkají, že většina – tedy 52 procent – Poláků by chtěla návrat náboženství na fary, a jenom 42 procent podporuje zachování náboženství ve školách.

Byly tu dva problémy – sám fakt vyučování náboženství, ale také způsob jeho zavedení do škol, protože se to odehrálo mimo Sejm, bez veřejné debaty, jen rozhodnutím ministra. To vzbuzovalo pochyby tehdejší veřejné ochránkyně práv. Sám si myslím, že kdyby to rozhodnutí mohl udělat Sejm, poslanci by hlasovali pro výuku náboženství ve školách, i když kontraktový Sejm byl ještě s převahou komunistů. Přesto ale byli komunisté v defenzivě, čelili bankrotu PLR – ideovému i hospodářskému – a podporovali všechny reformy a souhlasili se změnami, které navrhovala Mazowieckého vláda. Určitě by bylo lepší, kdyby náboženství do škol vstoupilo rozhodnutím Sejmu, a ne tak trochu „zadními vrátky“.

Na samotné rozhodnutí vlády se ale musíme dívat historicky. Náboženství ve školách vždy bylo, byla to část tradice, a komunisté ho vyřadili až v 60. letech. Odehrálo se to v atmosféře společenského odporu a bylo to vnímáno jako další krok komunizace země. Proto byl návrat náboženství do škol v roce 1990 vnímán jako historická spravedlnost. Tehdy se to zdálo normální. Včetně toho, že stát platí za vyučování, jako platí i za vojenské kaplany.

Dnes si myslím, že to neudělalo dobře státu ani církvi. Sám Mazowiecki potom říkal, že jako politik toho rozhodnutí nelitoval, ale že jako křesťan už pochybnosti měl. Kdyby výuka náboženství zůstala v církevních prostorách a katecheze se odehrávala po škole, možná by jí účastnilo méně dětí, ale samotná výuka by byla hodnotnější.

Druhým důležitým rozhodnutím z počátků 3. PR bylo přijetí takzvaného interrupčního kompromisu v roce 1993, který povoluje interrupci jen ve třech případech, když plod je nevratně poškozený, když je ohroženo zdraví a život matky a když těhotenství je důsledkem znásilnění. Jde o jednu z nejrestriktivnějších úprav v Evropské unii (vedle Malty, Andorry a Vatikánu), přesto ale ani ten kompromis není dodržovaný protivníky interrupcí, tlak na lékaře způsobuje, že se bojí provést legální interrupci a v důsledku toho jsou i vojvodství, kde ji nelze provést, protože se lékaři odvolávají na výhradu svědomí. A aby toho nebylo málo, Polky mají v EU nejtěžší přístup k běžné antikoncepci. Přitom poslední průzkumy ukazují, že poprvé za dvacet let je znovu většina (53 procent) Poláků pro legalizaci interrupcí na žádost do dvanáctého týdne těhotenství.

V Polské církvi jsou silná prostředí, která by chtěla kompromis zvrátit a zavést úplný zákaz interrupcí. Zajímavé je, že PiS blokuje tyto iniciativy, protože si uvědomuje, zvláště po takzvaných černých protestech, že by od sebe odradil mnoho žen. Podle průzkumů, o kterých mluvíte, 57 procent žen je pro liberalizaci zákona o interrupcích a jen něco nad 30 procent nesouhlasí.

PiS ale to téma využívá, a když je to pro něj výhodné, slibuje radikálním prostředím možnost úplného zákazu. Stejně tak protievropské skupiny manipulují s problémem interrupcí, když říkají, že nám Brusel vnutí liberální úpravu. To je samozřejmě mýtus – tyto otázky patří do záběru domácího práva.

Bohužel jsou lidé i prostředí, kteří berou tu otázku jako demonstraci vlastní údajné morální čistoty, anebo naopak – jako karty v politické hře. To je hanebné. Pokud jde o mě, myslím si, že platný zákon, ten těžko dosažený kompromis, zajišťuje v širokém rozsahu ochranu života, a jistě tak plní i výchovnou roli, která je od práva také očekávána. Nicméně zákonodárce nemůže po matkách žádat heroické výkony. Zde je role církve. Může přesvědčovat, může organizovat podpůrné instituce pro matky připravené porodit postižené dítě nebo ty, které chtějí dát dítě k adopci. Ale nakonec to musí být otázka svědomí, a ne práva. Církev nemůže požadovat zákon stoprocentně shodný s vyšroubovanými morálními požadavky.

V 90. letech se zdálo, že silná bude tzv. otevřená církev, ke které patřili premiér Mazowiecki, řada poslanců, publicistů a která převažovala ve veřejné debatě. Sympatizovali s ní také někteří biskupové, zdůrazňovalo se, že Jan Pavel II. vyšel z tohoto prostředí, a měla i své populární kněze, jako byli Józef Tischner nebo v Polsku populární Tomáš Halík. Dnes PiS podporující katolická pravice slaví konec otevřené církve, oprávněně?

Jako zástupce tohoto prostředí považuji pověsti o jeho zániku za značně přehnané. Pořád existují takové časopisy jako Wię a měsíčník Znak nebo Tygodnik Powszechny, vznikly nové jako Kontakt, vznikají internetové portály, přicházejí na svět nové iniciativy. Jsou také kněží, řeholníci, zvláště dominikáni, kteří se k otevřené církvi hlásí, a je tu i několik takových biskupů.

Není ale pochyb, že hlas otevřené církve je slyšitelný výrazně méně než dříve. Částečně to vyplývá z všudypřítomných tendencí – téměř všude umírněné přístupy ztrácejí ve prospěch těch radikálních a populistických. Za druhé, hierarchická církev nám více přála, když sama byla pod tlakem a nemohla počítat s takovými spojenectvími jako dnes.

Za třetí, je tu dnes méně významných katolických, laických i duchovních intelektuálů. Dříve tu pracovali a psali Jerzy Turowicz, Jan Zieja, Andrzej Bardecki, Józef Tischner, arcibiskup Józef Życiński, biskup Tadeusz Pieronek, Tadeusz Mazowiecki, Władysław Bartoszewski... Dnes tu takové postavy chybějí.

Ovšem, i dnes můžeme vyjmenovat výborné lidi – pořád jsou aktivní Adam Boniecki a Ludwik Wišniewski, významnou postavou byl bohužel předčasně zemřelý Jan Kaczkowski. Pořád píší Halina Bortnowska nebo Józefa Hennelowa, svého času poslankyně Sejmu a zástupkyně šéfredaktora časopisu Tygodnik Powszechny. Ale je tu i střední a mladší generace – Tomasz Dostatni, Andrzej Luter, skvělí kněží-profesorové jako Alfred Wierzbicki nebo Grzegorz Strzelczyk. Žádný z nich ale nemá tu popularitu, jakou měl Józef Tischner. Jenže jeho fenomén vznikl ve specifické době – byl pastýřem Solidarity v jejím nejlepším období.

Platí také mediální logika – není lehké dostat do tzv. liberálních médií text napsaný v duchu otevřeného katolictví. Naopak všem excesům katolických radikálů, Radia Maryja nebo biskupům vyhlašujícím politováníhodné věci – se tam široce, a samozřejmě s odporem, věnují.

Naše prostředí není tak viditelné, nemá, s nějakými výjimkami, podporu mezi biskupy, ale není na místě ho podceňovat. V měsíčníku Znak mezi redaktory i autory se objevují čím dál mladší jména, to samé platí i pro Tygodnik Powszechny a Wię.

Dobrým příkladem vztahů církve k otevřeným katolíkům bylo to, co se vám stalo před dvěma lety, když jste publikoval článek v časopisu Europeinfos vydávaném Biskupskými konferencemi Evropské unie (COMECE) a jezuitským řádem. Napsal jste kromě jiného, že „věci jdou v polském státě špatným směrem“, že „Jarosław Kaczyński nerespektuje pravidla rozdělení mocí ve státě“, že „v rozporu s protiruskými výroky Kaczyńského hraje jeho politika nedůvěry k Evropské unii a protiněmecké resentimenty do karet Putinovi“, že se ale „katoličtí biskupové v Polsku do této chvíle rozhodli k tomuto tématu veřejně nevystupovat“. V reakci polský episkopát žádal stažení vašeho textu z internetové stránky Europeinfos. Co biskupy nad Vislou tak rozzlobilo?

Napadá mě jenom jedno vysvětlení – církev chce mít dobré vztahy s vládnoucí stranou a možná se někteří biskupové lekli, že můj text otištěný v časopise biskupů Evropské unie – i když napsaný osobou světskou – bude v PiS vnímán jako neoficiální kritika ze strany polského episkopátu. Protože když časopis Europeinfos kontrolují biskupové, tak by si někdo mohl myslet, že za tou kritikou skutečně byli naši biskupové, kteří se nechtějí vyslovit napřímo. Polský delegát v COMECE šel na hranu, podle toho, co jsem slyšel, pohrozil, že pokud text nebude stažený, odejde z Komise. Trochu mě to zaskočilo, protože můj vcelku krátký článek se nelišil od toho, co se píše v polských médiích.

Pramenem naděje, že dojde ke změnám v polské církvi, byla pro prostředí otevřených katolíků volba Jorge Mario Bergoglia papežem. Ukázalo se ale, že papež František je třeba i sympatický a otevřený moderní době, ale je také daleko a zde v Polsku jím část katolíků – laiků a také duchovních – otevřeně pohrdá a bezmála ho bojkotuje.

Za prvé, každý papež ne-Polák po Janu Pavlu II. by měl v Polsku těžkou pozici. Benedikt XVI. byl akceptovaný, protože byl přímo spojený s Janem Pavlem II., spolupracoval na řadě papežských dokumentů, v řadě věcí byl konzervativnější, což vyhovovalo našim konzervativcům – například začal dialog s lefebvristy. František se naopak, v očích polských katolíků, příliš málo odvolává k odkazu Jana Pavla II., ba některé Františkovy výroky lze vnímat i jako polemiku s Janem Pavlem II. – naposledy jsme tu měli příklad, pravdaže z druhé ruky, který by mohl být vnímaný jako kritika domnělé tolerance Jana Pavla II. k pedofilii nebo jiným sexuálním skandálům.

Za druhé, František pochází z jiného kontinentu, jeho zájem je obrácený jinam, což se Polákům, kteří se považují bezmála ze střed katolického světa, nemůže líbit.

Za třetí, některé Františkovy deklarace, týkající se například přístupnosti svátostí rozvedeným, budí nesouhlas. Polský katolicismus se obává vlny laicizace a spíše se uzavírá v pozicích tvrdé ortodoxie. Jakýkoli dialog se současností vnímaný jako změkčování doktríny je v Polsku považovaný za ohrožení. Všechno to vede k tomu, že řada polských biskupů se k současnému papeži staví skepticky.

Už jen způsob Františkova života dráždí, polští katolíci dávali přednost hvězdné nádheře, jaká obklopovala Jana Pavla II.

To souvisí s triumfalismem polské církve, o jehož příčinách jsem mluvil dříve, a připodobňování se k „prostředkům mocných“ – odtud velké svatyně, velké slavnosti, přepych v některých církevních budovách. Zároveň možná křesťanství čeká jiná budoucnost. Nikdo jiný než Joseph Ratzinger, pozdější Benedikt XVI., ještě v šedesátých letech psal, že křesťanství budoucnosti bude menšinové a jestli bude chtít být solí země, musí se naučit fungovat jako skromná menšina.

Naše církev tuto perspektivu přijímá neochotně a myslí si, že bude většinová. Dědictví primase Stefana Wyszyńského a Jana Pavla II., samozřejmě v rozporu s jeho intencemi, přineslo triumfalismus. Svrhli komunismus, zvýšili autoritu církve na do té doby neznámou úroveň, jsou svatí – anebo přinejmenším kandidáti na oltáře. Řada polských duchovních se cítí být přímými dědici těch výsledků. Ale s tím pocitem nejde ruku v ruce pocit povinnosti pracovat v duchu velkých předchůdců, a tak to dědictví rozvíjet, ale spíše chuť ukazovat se v jeho odlesku. Triumfalismus demobilizuje myšlení, protože když někdo triumfuje, tak už nic nemusí. Stačí být a není třeba myslet, jak fungovat v současnosti a v pluralitní společnosti.

Proto myslím, že současná symbióza státu a církve skončí pro polský katolicismus špatně. Historie ukazuje, že pokusy nadměrně se opírat o světské rameno končí v delším výhledu odklonem lidí od církve. Španělsko, Rakousko, Irsko nebo kanadský Québec, všude tam dnes církev platí daň za příliš blízké vztahy se světskou mocí.

Už dnes vidíme, že i když je oficiálně 90 procent Poláků katolíky, na mše svaté chodí méně než 40 procent věřících a čím mladší Poláci, tím je jejich podíl nižší.

Protože Poláci jsou pobožní, ale ne náboženští, a svatby, křty, přijímání a svátek Narození Páně jsou jen rituály, příležitosti setkat se v rodinném kruhu, a ne přemýšlet o Bohu a vlastní víře?

Myslím, že přesto zůstává velký počet lidí, pro které je katolicismus duchovním obsahem – nezávisle na tom, jestli patří k otevřené církvi anebo jsou konzervativní. Řada věřících se pořád účastní například poutí, což ukazuje, že lidé jsou s to něco investovat ve svou religiozitu, vydat nějaké úsilí a svou víru autenticky prožívat.

Polsko je rozrůzněné. Velká města jsou liberální, což ukázaly i poslední komunální volby. PiS v centrech prohrál. Tam jsou různé kulturní nebo společenské instituce, kam se mohou lidé obrátit, když mají nějaké potřeby a nechtějí je uspokojovat v církvi. Věřící zase mají na výběr, protože je řada farností a jsou i řády, včetně těch intelektuálních jako dominikáni nebo jezuité, takže pokud někomu nevyhovuje úroveň kázání ve farnosti, ve které bydlí, může jít do jiného kostela. Periferie je konzervativnější a farnosti v malých městech jsou často nejdůležitější institucí a kněz-probošt tam má velkou autoritu. Lidé tedy často i hlasují tak, jak kněz doporučuje, a často také přehlížejí různá zneužití.

Aby ale byl ten obraz úplný, je třeba říci, že v Polsku byl a je živý i lidový antiklerikalismus. Polský lid chodil do kostela a účastnil se církevních rituálů, ale bojoval s knězi. Lidé vědí, že kněz čas od času sáhne po alkoholu, penězích nebo ženě, a čas od času nad tím přivřou oči, ale pokud překročí nějaké hranice, pak jsou ho věřící doslova připraveni vyhnat z farnosti a žádat od biskupa jiného kněze. Tím také vysvětluji úspěch filmu Klér. A to je zdravé – ukazuje to, že lidé instinktivně rozlišují mezi obsahem víry a sakramentálním rozměrem církve a hříšností jejích „funkcionářů“, ke které ztrácejí toleranci.

Je možné v Polsku skutečně a otevřeně diskutovat o pontifikátu Jana Pavla II. – zvláště potom, co se stal svatým?

Nevím, jestli je to možné s ohledem na vyznavačský vztah, jaký mají Poláci k Janu Pavlu II. Bezpochyby je ta debata potřebná nejenom v Polsku, ale i ve světě, protože se týká papežství, a ne konkrétního pontifikátu. Papež jako filozof, teolog také podléhá diskusi. Dnes jsou v Polsku vedoucími lídry takové debaty kněží, kteří odešli z církve a které obránci papeže obviňují z resentimentu. Jsem si jist, že pontifikát Jana Pavla II., jako všechny velké historické události, bude postupně podrobován čím dál více objektivizujícím analýzám a interpretacím.

Dnes se zvedá hlavně problém – vědomé či ne – tolerance Jana Pavla II. k pedofilii v církvi.

Proto je třeba vyjasnit všechny opožděné nebo chybné reakce, nebo i rezignace Vatikánu v té věci. Kdo zpomaloval postup, kdo toleroval pedofilii, za co odpovídal Jan Pavel II. a za co jeho okolí, zvláště v posledních letech jeho života? Vím, že třeba po skandálu, jehož aktérem byl polský arcibiskup Juliusz Paetz obviněný ze zneužívání kleriků v Poznani, bylo obtížné se k papeži s takovými věcmi dostat. V jiných případech to mohlo být podobné.

To je jako pohádka o dobrém caru a zlých bojarech…

Nedávno papež František mluvil o tom, že Joseph Ratzinger měl dokumenty svědčící o sexuálním zneužívání v jedné ženské kongregaci, ale po rozhovoru s Janem Pavlem II. je rezignovaně založil do archivu. Shromáždění rozpustil až potom, co se sám stal papežem. Ale to je ve výsledku zpráva z druhé ruky. Nevím, jestli se někdy dovíme, kudy kroužila, jak přicházela nebo nepřicházela – a proč – k papeži. To je nebezpečí všech „dvorů“, prostředí hierarchických a dost izolovaných.

Z dějin církve víme, že svatí také dělali chyby, a diskuse o nich je potřebná. Otec Maxmilián Kolbe, který obětoval svůj život za druhého člověka v Osvětimi, byl před válkou horlivým antisemitou. Dnes je svatý.

Osobně uznávám, že Papeži Wojtyłovi se prostě zdálo nemožné, že by v církvi mohlo takové zneužívání být. Jeho představa církve, kterou známe z textů homilií, z dokumentů, ale také z velmi osobních poetických textů, byla nad tou špinavou realitou. Byl také, přijde mi, člověkem s velkou důvěrou k lidem. Jak ukazuje knížka Marka Lasoty Donos na Wojtyłę. Karol Wojtyła w teczkach bezpieki (Krakov 2006), v blízkosti budoucího papeže bylo velké množství nedůvěryhodných lidí spolupracujících s politickou policií. Přes jejich snahy právě jako biskup realizoval všechny své záměry. Pamatujme si také, že Wojtyłu formoval boj s komunismem, a víme, že komunisté se specializovali na různé typy provokací, podvrhů atp. Možná si myslel, že jsou to pomluvy, prvek války s církví?

Oběti pedofilie v polské církvi se naposledy setkaly s papežem Františkem, aby mu předaly zprávu o situaci v Polsku. František byl těmi zprávami pohnutý, ale samotný polský episkopát moc nedělá, aby se problému věnoval. Poslední tisková konference biskupů v té věci se odehrála v březnu a spíše rozzlobila kritiky – i katoličtí publicisté byli pobouření. Poukazovali na nadutost biskupů, rozmazávání problému i to, že nezaznělo jednoduché „omlouváme se“. Jeden z biskupů řekl, že Františkovo heslo „nulová tolerance“ mu připomíná totalitarismus.

Během konference byla představena zpráva statistického typu, týkající se trestných činů o pedofilní podstatě, jež se odehrály v církvi po roce 1990. Víme ale, že má daleko k úplnosti – zaprvé některé diecéze a shromáždění velmi odkládaly zaslání údajů, především se ale vědělo, že oběti také často nejsou připravené se odhalit. Jsem si jistý, že vznik zprávy, po německém vzoru, která nejen věrohodně popíše obsah církevních archivů, ale také je podrobí mnohostranné analýze, je nevyhnutelný – čím dříve se to stane, tím lépe pro všechny. Ale nejdůležitější je úplná změna přístupu, autenticky a upřímně se postavit na stranu obětí, ustoupit od obrany instituce za každou cenu, ať už poukazováním na jiné společenské skupiny, kde také dochází k pedofilii, nebo svalováním viny na všeobecnou sexualizaci, nebo jen vyzýváním k toleranci k pachatelům – protože heslo „nulová tolerance“ má mít údajně totalitární povahu.

Ta konference ukazuje, že před polskou církevní hierarchií je ještě dlouhá cesta. Je to svého druhu bolestný paradox, že církev, která chce být expertem na věci hříchu a účtu svědomí, má tak gigantický problém s vlastním, abych tak řekl, institucionálním svědomím a s takzvanými „strukturami hříchu“, jaké se v ní uhnízdily. To všechno se musí stát, i když pedofilie v polské církvi možná měla menší rozsah. Protože potom, co komunisté sebrali církvi školy, internáty a jiná podobná místa, byl kontakt kněžích s dětmi menší než v zemích, kde katolické školství mělo silnou pozici. Po roce 1989 se katolické školství také nerozvinulo ve velkém rozsahu.

To je ale vedlejší linie příběhu. Všechny případy jsou pobuřující a základní otázka zní: jak se polská církev potýkala s těmito problémy, zda je řešila, zda jenom přenášela takové kněží z farnosti do farnosti a ty případy zahlazovala, jak se to dělo v řadě zemí? Údaje ze zmíněné zprávy, i když neúplné, jsou alarmující: z té statistiky je vidět, že řadou ohlášených případů se církevní soudy vůbec nezabývaly, řada případů byla umořena, a to v počtu výrazně vyšším, než se tak děje před civilními soudy.

Ludwik Wišniewski psal před časem v časopise Tygodnik Powszechny o zanikající lásce bližního a vedle nenávisti v polském veřejném životě dával konkrétní příklad. Psal: „Ilustrací toho, jak velmi nepřátelství prosáklo do našeho myšlení, je vztah k uprchlíkům a migrantům,“ a dále: „ani se nechce věřit, jak hluboko se nepřátelství usadilo v hlavách polských katolíků. Před pár dny mi jeden z mně blízkých a zasloužilých kaplanů řekl: Naštěstí naše vláda nepustila ty barbary do Polska... Nejsou to lidé, ale BARBAŘI...“ Když církvi na něčem záleží, umí pohnout nebem i zemí, vyvolat velkou mediální kampaň, přesvědčovat z kazatelen, brát si slovo při každé příležitosti, tlačit na politiky.

Episkopát byl formálně pro přijímání uprchlíků, ale vyslovoval se v té věci hodně potichu. Biskup Stanislaw Gadecki nebo biskup Czaja vyzvali k vytvoření míst ve farnostech pro uprchlíky. Církev se snažila o humanitární koridory, k čemuž nakonec nedošlo.

Ke všemu zlému se pak objevily hlasy některých biskupů, jako je Edward Frankowski, že uprchlíci jsou ohrožením polské religiozity a identity. To, že chyběl silný hlas církve, vyplývá podle mě z nadměrného sblížení s vládnoucí stranou, jejíž lídr strašil, že uprchlíci k nám přinesou hrozné parazity a bakterie, a na tom do velké míry budoval svůj elektorát. Po řečech tohoto typu rostla nechuť k uprchlíkům, ačkoli dříve více než polovina Poláků byla pro to, aby je naše země přijala.

Diskurs vládnoucí strany dominoval a církev se mu ne dost rozhodně stavěla. Myslím, že ta nesmělost vyplývala také z nastavení řadových kněží, proboštů, kteří se bojí a neznají jiné kultury a náboženství. Znám výsledky průzkumů mezi seminaristy, tedy budoucími duchovními: jejich vztah k islámu je podobný jako ve společnosti – zveličují počet muslimů v Polsku a mají na ně rozhodně negativní náhled. Podobně je to v případě židů. Zveličuje se jejich počet a jejich vliv na politiku.

Přese všechny výhrady k církvi ale soudíte, že křesťanství je jedním ze základů dnešní Evropy a II. vatikánský koncil jednou z nejdůležitějších událostí 20. století. Jen jakou nabídku má pokoncilní katolicismus pro Evropany – pro ty, kteří vůbec nevěří anebo jsou jiného vyznání či náboženství?

Ano, považuji koncil, společně s pádem obou totalitarismů a vznikem Evropské unie, za nejdůležitější událost Evropy 20. století, a to nejen historickou událost, ale také událost přinášející naději do budoucna. Koncilní myšlení, které na první místo stavělo důstojnost člověka, bylo vlastně otcem-zakladatelem Evropských společenství. V koncilních dokumentech se mluví o důstojnosti, demokracii, solidaritě, svobodě a jiných hodnotách, pod které se mohou podepsat nejen křesťané, ale také lidé jiných vyznání, a také lidé nevěřící. Tytéž hodnoty nacházíme v unijních smlouvách, v listině základních práv.

Dnes EU zažívá krizi, ale pořád existuje a doufám, že je s to vykřesat v sobě ještě energii, aby se znovu stala atraktivním projektem, že nezůstane tou „neplodnou babičkou“, jak říkal papež František. K tomu jsou potřeba zmíněné hodnoty – musíme se o ně opřít, abychom nepodlehli populistům, radikálům a nacionalistům. Politika, demokracie sama od sebe takové hodnoty nevytváří – ale potřebuje je jako ryba vodu. Ty hodnoty najdeme právě v křesťanství, v duchu koncilu, které silně zdůraznil. A ony se týkají nejen nás katolíků, ale nás všech – Evropanů.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Redakčně kráceno.

Andrzej Brzeziecki (1978) je novinář, autor reportážních i biografických knih.

Henryk Woniakowski (1949) je předseda vydavatelství Znak a redaktor stejnojmenného časopisu, držitel francouzských a polských státních vyznamenání.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů