Adam Szostkiewicz

Polsko hledá svou liberální naději

Rok 2019 má v polské politice klíčový význam. Prodlouží, nebo ukončí vládu takzvané „sjednocené pravice pod vedením Jarosława Kaczyńského, předsedy strany Právo a spravedlnost (PiS). Národně-katolický vládní tábor se s demokratickým táborem střetne nejprve ve volbách do Evropského parlamentu, a na podzim pak ve volbách do Sejmu a Senátu. Necelé tři měsíce před evropskými volbami, v polovině března, jsou šance opoziční Evropské koalice a vládnoucí pravice vyrovnané. Žádný z bloků nezískává výraznější převahu.

Základem Evropské koalice je liberálně-konzervativní Občanská platforma (PO). Z ní vzešel Donald Tusk, dnes „prezident Evropské unie. PO podává kandidátky společně s Polskou lidovou stranou (PSL). Za Evropskou koalici kandidují bývalí premiéři, mj. Ewa Kopaczová, Jerzy Buzek, Włodzimierz Cimoszewicz, Marek Belka. Obě strany patří v Evropském parlamentu do frakce křesťanských demokratů. PiS patří do euroskeptické frakce konzervativců a reformistů.

Kromě kandidátů za PO a PSL najdeme na kandidátkách Evropské koalice i zástupce hospodářsky a kulturně liberální strany Moderní, Svazu demokratické levice (z něhož pochází exprezident Aleksander Kwašniewski) a menších liberálně-levicových uskupení.

PO a PSL vládly v Polsku dvě volební období. Za osm let udělaly hodně pro modernizaci země, zvláště infrastruktury, a její ukotvení v Evropské unii. Na vítězství nad Právem a spravedlností, které slibovalo finanční podporu chudším rodinám (500 zlotých na druhé a další dítě každý měsíc od narození do osmnácti let) a snížení věku odchodu do důchodu na 65 let pro muže a 60 let pro ženy, to ale nestačilo. Za vlád PO/PSL byl věk odchodu do důchodu zvýšen na 67 let.

Pravice navíc ve volební kampani opustila společnost silně rozdělující téma smolenské katastrofy, při které v roce 2010 zahynul tehdejší polský prezident Lech Kaczyński, a vsadila na politicky neokoukané kandidáty na premiéra (Beata Szydłová) a prezidenta (Andrzej Duda). Taktika spojující sociální prvek s populistickým národovectvím uspěla. Vládnoucí tábor utrpěl dvojnásobnou porážku. Prohrál parlamentní i prezidentské volby.

Z otřesu se PO i PSL dostávaly pomalu. Donedávna vládnoucí strana, jakou byla Občanská platforma, se obtížně a za vnitřních konfliktů učila být opozicí v parlamentu, ve kterém má takzvaná „sjednocená pravice (PiS a dvě menší politická uskupení spojená s Kaczyńského stranou) poprvé od roku 1989 samostatně většinu. Své trauma strana zpracovávala ve chvíli, kdy probíhaly masové protesty proti politice nové vlády.

Lidé v desítkách tisíc vycházeli do ulic měst, i menších, aby protestovali proti překračování pravidla o oddělení tří ústavních mocí, pokusu zpřísnit i tak restriktivní protipotratový zákon, proti odmítnutí solidarity s Evropskou unií v otázce přijímání uprchlíků a migrantů, i proti provládní a anti-opoziční propagandě ve veřejných médiích, která je v rozporu s jejich informačním úkolem.

Nová ústava, anebo Jaro národa

Politika vlád Beaty Szydłové a Mateusze Morawieckého zpolarizovala společnost do té míry, že je současná situace přirovnávána k polsko-polské válce. Současná opozice obviňuje PiS, že tíhne k „orbánizaci“ Polska a k jeho vyvedení z Evropské unie cestou brexitu. PiS ta obvinění odmítá, ale neskrývá, že společně s katolickou církví chce minimalizovat vliv liberální ideologie ve společnosti, hospodářství, kultuře i politice.

Hraje se tedy vysoká hra: O vizi Polska na následující roky a desetiletí. Ve skutečnosti zde ale jde ještě o něco většího.

Politický konflikt v Polsku se v zásadě neliší od politických konfliktů v celém liberálně-demokratickém světě. Svářejí se síly a proudy pro a proti liberálně-demokratickému statu quo, vládnoucímu v západním světě od konce studené války.

Jedinou významnou výjimkou je role náboženství. Katoličtí biskupové i kněží jsou v Polsku účastníky politické hry. Lídři vládnoucího tábora se účastní náboženských shromáždění, biskupové chtějí, aby katolicismus byl základem státu. V této alianci ožívá heslo meziválečné radikální pravice o Polsku jako „katolickém státu polského národa“.

PiS chce vyhrát evropské a potom i národní volby díky opakovaným slibům sociálních benefitů (500 zlotých i na první dítě, jednorázový třináctý důchod, daňové slevy). Ale strategickým cílem je konsolidace vládní moci a změna systému cestou schválení nové ústavy (ta současná byla přijata v referendu v roce 1997). To by znamenalo demontáž současného státního zřízení. Nedá se říci, čím by mělo být nahrazeno. V táboře opozice se objevují obavy, že PiS směřuje k autoritářství typu orbánovského Maďarska v domácí politice a v zahraniční politice pak ke spojení Polska se Spojenými státy Donalda Trumpa za cenu rozvolňování vztahů s Evropskou unií.

Ti polští občané, kteří se zajímají o veřejné věci a nejsou ani voliči PiS, ani pravice, zažívají velké obavy. Mají pocit, že Polsko za vlády Jarosława Kaczyńského a současné elity PiS otáčí kormidlem a vrací se k měkkému autoritářství lidově-demokratického státu v národně-katolickém kostýmu. Otázka je, zda takový obrat přijme mladá a nejmladší generace, která je vychovaná už v podmínkách svobody a demokracie.

Jejím symbolem se stává sociálně-levicové hnutí Wiosna (Jaro) Roberta Biedroně, bývalého prezidenta pobaltského města Słupsk, přiznaného gaye a aktivisty za práva sexuálních menšin. V průzkumech dnes má 8 až 10 procent podpory, i když jako strana bylo registrováno teprve v březnu. Do evropských voleb jde pod heslem „Přineseme vám Jaro národů“. Polská politika nemusí být odsouzena k paleo-konzervativismu. Možná přichází i u nás čas liberálních nadějí, lídrů typu slovenské Zuzany Čaputové.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Adam Szostkiewicz (1952) je komentátor varšavského týdeníku Polityka.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Adam Szostkiewicz

Polsko hledá svou liberální naději

Nová ústava, anebo Jaro národa

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu