Vladimír Špidla

Pamatujeme si demokratický stát, ne předcházející válku

První světová válka byla ve státech, které byly hlavními aktéry konfliktu a válku vítězně přetrvaly, prožívána zcela jinak než ve státech, které po první světové válce teprve vznikly nebo které skončily poraženy – příkladem budiž císařské Německo. Katastrofa první světové války nemá v české kolektivní paměti zdaleka tak významné místo jako v paměti obyvatel Francie nebo Německa. Dokonce ani vzpomínka na oběti není tak významná.

Ačkoliv skoro v každé obci najdete památník připomínající tamní padlé, nenajdete v České republice prakticky nikoho, kdo by byl schopen zpaměti říct významnou bitvu, na které se čeští vojáci v rakouských uniformách podíleli. Místy snad bude výjimkou bitva na italské řece Soči. Ani ta ale nemá v české paměti tak mytický význam, jaký mají Verdun nebo Somma. Lze také s velkou jistotou říci, že na vojenské výkony rakouských vojáků české národnosti nikdo zvláště hrdý není, ačkoliv jejich výkony byly v řadě případů vojensky dobré.

První světová válka a vše, co s ní souvisí, je v naší historické paměti zcela překryto vznikem Československa jako samostatného státu. Na rozdíl od Německa je závěr války pro tehdejší Čechoslováky spojen s tvůrčím politickým aktem. Při tom, a to je zásadní, byla rozhodující komponenta národně-osvobozenecká, nikoliv komponenta demokratická a demokratizující.

To vede k tomu, že demokratizace spojená se vznikem první republiky, skutečně demokratické republiky, není prakticky vůbec vnímána jako něco zlomově významného. Naopak – je chápána jako něco zcela samozřejmého. Krize první světové války nám přinesla náš národní stát, a to je v českém historickém vědomí hlavní, nikoliv to, že přinesla i liberální demokracii. Oba prvky se ovšem v politickém vývoji propojily, a demokracie proto byla vnímána jako součást obecného vzestupu. To je logicky zcela zásadní rozdíl od prožitku v Německu, kde byla tatáž demokracie v odlišném historickém kontextu v poměrně širokých kruzích chápána jako jedna z příčin úpadku. Dlužno ovšem říci, že o demokratickém charakteru republiky od samého počátku málokdo pochyboval. Hlavním nositelem idey republikánství sice byli sociální demokraté, nikdo jim ale nekladl významný odpor.

Zejména v konzervativních kruzích se uvažovalo o vytvoření českého státu jako monarchie propojené s ruskými Romanovci. Zánik carského Ruska ale tento plán přirozeně odložil ad acta. O monarchii s králem z dánské dynastie uvažoval dokonce i Masaryk, tato myšlenka se ovšem nezačala ani realizovat.

Vznik republiky byl zcela určitě ovlivněn americkou a francouzskou zkušeností československého exilu. To, že nový stát bude demokratický a bude republikou, bylo téměř samo sebou a budoucí demokratické uspořádání nebylo významně zpochybňováno. Monarchistické kruhy zůstaly zcela marginální, v politickém smyslu neexistující.

Svůj význam hrálo i to, že nový stát se radikálně rozcházel s habsburskou monarchií, republikánské uspořádání bylo jen dalším logickým krokem na této cestě. Jediným možným ohrožením republikánského demokratického vývoje byla socialistická revoluce po vzoru Sovětského Ruska, nebo volání po pevné ruce, vyvolané vnitřními zmatky v důsledku chaotických poválečných poměrů, které ovšem byly nesrovnatelně slabší než v Německu. Za zmínku stojí, že žádný z nástupnických států po zhroutivších se říších se nestal monarchií. Určitou výjimku tvoří Maďarsko, kde se republika nikdy nestabilizovala. Československou republiku ovšem od těchto nových republik odlišuje to, že se v ní liberální republikánské zřízení stabilizovalo a fungovalo po celé meziválečné období.

Jakkoliv bylo sociální napětí po první světové válce zřetelné a jakkoliv pokusy revolucionářů o vyvolání revoluce byly reálné, během několika týdnů byly potlačeny v zásadě bez použití násilí. Důležitým momentem bylo, že se ke generální stávce, která měla být spouštěcím momentem revoluce, nepřidali němečtí dělníci. Rychlá stabilizace struktur státu pak zcela vymazala jakékoliv volání po pevné ruce. Důležité bylo i to, že za demokracii se zcela zásadně stavěl Masaryk, první prezident republiky. Při stabilizaci demokratických poměrů sehrála zásadní roli česká sociální demokracie, která vedla dvě první vlády, a to, že do demokratického rámce se zapojila i mezi německým obyvatelstvem samostatně působící německá sociální demokracie.

To, co bylo významné do roku 1920, byla v prvé řadě stabilizace území, která se odehrála v rámci několika vojenských operací středního rozsahu. Zejména důležité byly boje na Slovensku, protože slovenská část republiky prakticky po celé historické období šla svou vlastní cestou v rámci Uher a Maďarsko si na toto území dělalo nárok. Další, tentokrát daleko menší nároky ve smyslu územního rozsahu mělo Polsko, a i tyto se vyřešily v rámci malého vojenského konfliktu a mezinárodního zprostředkování.

Složitá byla situace v převážně Němci obývaném pohraničí, které projevovalo úsilí o odtržení od nového státu, ale vzhledem k situaci v poválečném Rakousku a Německu k dotažení těchto plánů nedošlo.

To, že se Československo ustavilo jako demokratický stát, nabývá na významu až ve třicátých letech v konfrontaci s německým nacismem. Demokratické zakotvení se stalo v zápasu o samostatné Československo konstitutivním znakem.

Vznik demokratického uspořádání v Československu po první světové válce byl daleko více zakotven v předchozím rakousko-uherském vývoji a v zásadě nebyl radikální diskontinuitou. První československý prezident vykládal smysl první světové války jako vítězství demokracií nad autokraciemi. Je příznačné, že v současné společenské diskusi o roku 1918 hraje demokratická komponenta poměrně malou roli.

Ze svého místa nemůžeme uniknout

Pro zdejší publikum je rozpad konzervativních monarchií a vznik demokratických republik po první světové válce v zásadě pouze kulisou pro vznik vlastní republiky a rozhodně není chápán jako společné dědictví procesů po první světové válce. Demokracie je pro nás spojena spíše s velkou francouzskou revolucí a osvícenstvím. Nikoliv s vývojem, který se odehrál v průběhu první světové války a krátce po ní.

Bez ohledu na to je zřejmé, že vývoj ve dvacátých letech rozhodujícím způsobem ovlivnil české politické směřování až do současnosti. Jeho výsledkem byly liberální demokracie a republika a oba tyto výsledky představují v našem vývoji kontinuitu. Neexistuje ani náznak diskuse o tom, že by český stát neměl být republikou, a není ani náznaku, že by neměl být demokratický. Úvahy o iliberální demokracii nebo nějakém jiném politickém uspořádání se u nás reálně nevedou.

Významným konstitutivním prvkem republiky založené ve dvacátých letech bylo její progresivní sociální zákonodárství, mezi jinými vznik všeobecné důchodové pojišťovny, vznik systémů kolektivního vyjednávání, zavedení osmihodinové pracovní doby. Byl to výsledek úsilí české sociální demokracie, která v úvodních několika letech představovala zásadní konstitutivní sílu československé republiky.

Hlavní politickou slabinou Československa bylo nezvládnutí národnostní otázky, která vedla k tomu, že v Československu žily minimálně od třicátých let dva paralelní politické světy. Hlavním proudem byl česko-slovenský proud politiky, druhým byl proud politiky uvnitř národnostních menšin, zejména mezi německým obyvatelstvem. Státní politika a politické myšlení stát nesoucích sil neopustily demokratický systém, zatímco rozhodující politická proudění německé a maďarské menšiny ano. Obě generálně následovaly vývoj ve svých národních státech.

Ve druhé polovině třicátých let tedy existovalo politické rozštěpení mezi autoritativním pojetím vlády spojeným s menšinami v republice a demokratickým pojetím vlády, které bylo neseno hlavním politickým proudem.

Konsolidace demokratického systému v meziválečných letech byla pozoruhodným výkonem. Ve smyslu fungování Československá republika zůstala demokratickou a na svých vnitřních rozporech se nerozpadla. Rozhodující bylo vyústění mezinárodní situace, ve které samozřejmě Československo bylo oslabeno národnostními problémy.

Tato fragmentizace politického systému způsobená etnickou koncepcí národa v myšlení střední Evropy vedla i k tomu, že výrazné sociální reformy nesené ve dvacátých letech sociální demokracií se v plném slova smyslu neprosadily, protože například ani sociální demokracie německá a československá nebyly schopny na tomto poli efektivně spolupracovat. Projevilo se to především v tom, že se neprosadily rozpracovávané koncepce hospodářské demokracie. Tato nedotaženost se výrazně projevila v době zvládání hospodářské krize a podpořila nedemokratické síly.

Dějiny první demokratické republiky se uzavřely po dvaceti letech v roce 1938. Přes své krátké trvání vytvořily pevný základ pro demokratický republikánský systém. S druhou světovou válkou začínají pro českou veřejnost společné evropské dějiny. Teprve druhá světová válka, která byla z v pravém slova smyslu alianční a která vyžadovala rozsáhlou spolupráci i přes běžné hranice režimů, vytvořila i v českém prostředí pocit společného zážitku a společného osudu s ostatní Evropou. Okupace Československa a rozpad politického systému první republiky je chápán jako důsledek zrady vnějšího prostředí, ale současně dává jasné vědomí, že tomuto vnějšímu prostředí, ačkoliv bychom rádi, nemůžeme uniknout.

Vladimír Špidla (1951) je ředitel Masarykovy demokratické akademie, byl mj. předsedou vlády ČR (2002–2004) a evropským komisařem pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitosti (2004–2010).

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Vladimír Špidla

Pamatujeme si demokratický stát, ne předcházející válku

Ze svého místa nemůžeme uniknout

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu