Milan Znoj

Pravice a levice na smetišti, u ledu, ale pořád s námi

aneb Poučení od Bobbia

Zavedené strany pravice i levice jsou u konce s dechem a nové síly se derou k moci. Jsou sice značné rozdíly mezi střední Evropou, kde levice v lepším případě skomírá, a Západem, kde se levice sice drží, ale nepochybně tápe. Vidíme ale, že všude se do popředí dere populistická pravice, která zavedené rozdělení levice a pravice odmítá a dalekosáhle proměňuje politický slovník soudobé demokracie.

Není to ovšem poprvé, co dochází k takovému dramatickému přeorání politické scény. Již od 80. let, ale zejména po pádu komunismu jsme mohli sledovat vítězné tažení nové pravice, která se ve své liberálnější verzi neváhala dokonce prohlásit za vítěze dějin bez konkurence (Fukuyama), popřípadě ve verzi konzervativní přišla se střetem civilizací definovaných nábožensky a kulturně (Huntington). Tato nová pravice svůj konzervatismus spojovala ještě s liberalismem, neboť liberální volný trh a rozvinutý kapitalismus prohlašovala za ten pravý a přirozený lidský řád. Taková byla také ideologická tvář tehdejšího neokonzervatismu, která ideologicky utvářela naše „zlaté devadesátky“, neboť pád komunismu na tom mnoho nezměnil, naopak poskytl tehdejší nové pravici širší pole působnosti. Všichni začali mluvit o globálním kapitalismu.

Není divu, že v 90. letech proběhla docela živá debata o tom, zda dělení na pravici a levici již neztratilo svůj smysl a vůbec zda levice neskončila na smetišti dějin. S pronikavým příspěvkem, který je radno si připomenout, neboť je poučný dodnes, vstoupil do této diskuse významný italský politický myslitel Norberto Bobbio (1909–2004) svou knihou Pravice a levice (Brno 2003). Významný byl pro něj nepochybně tehdejší italský kontext: politický vzestup Berlusconiho, který se stal v roce 1994 premiérem, předchozí rozpad zavedeného stranického systému, ale již od 80. let také vzestup italské kulturní pravice, která hodlala zúčtovat s celou italskou levicovou tradicí. Avšak nejenom kontext italský. Zásadně se tehdy měnil sociální kontext demokratické politiky v širším měřítku. Levice ve vyspělých demokraciích už delší dobu byla toho názoru, že už nelze mluvit o sociálně třídních determinantách v chování lidí, neboť ty se rozmělnily. Určující roli v rozhodování lidí začaly mít spíše kulturní hodnotové orientace. Tak se již od 60. let rodila nová levice.

Reformní levicové strany, jejichž staré sociálně třídně ukotvené programy ztratily svého adresáta, se začaly obracet ke středu, kde doufaly najít co nejširší společenskou podporu. Tak v britské Labour Party se od stranické konference v roce 1994 začala pod hlavičkou New Labour prosazovat nová generace politických vůdců (Tony Blair, Gordon Brown), jež o nedlouho později přišla s programem třetí cesty. A v témže roce vydává Anthony Giddens svou knihu Beyond Left and Right, která tyto společenské a politické změny vysvětluje jako důsledek a reflexi procesů modernizace ve vyspělých kapitalistických společnostech.

Norbert Bobbio nepopírá tyto historické změny, naopak s nimi počítá, ale přitom argumentuje ve prospěch politické distinkce pravice a levice, kterou vůbec nepovažuje za překonanou, ale naopak za základní a směrodatné rozdělení moderní politické scény.

Pravice a levice v politickém prostoru

Rozdělení politické scény na pravici a levici lze chápat docela banálně jako orientační měřítko. Politično je tak uvedeno ve vztah k člověku, dokonce se dá říci, že člověk se staví do jeho středu, a některé věci se potom dějí od něho napravo a jiné zase nalevo. Tato prostorová orientace událostí je horizontální a mohli bychom v ní vidět i zárodky hodnotového vážení, pokud bychom zdůraznili, že se tyto děje nahlížejí ve stejné rovině. Známe i další prostorová dělení, z nichž každé má v sobě nějaké zárodky hodnotového vážení politických událostí. Rozlišujeme politiku, která se děje nahoře, a politiku, která se odehrává dole, anebo vpředu či vzadu, popř. na scéně či v hledišti, anebo v centru či na periférii. Všechna tato prostorová rozdělení politiky přestanou být banální, když si uvědomíme, že tomu kterému politickému chování s jejich pomocí připisujeme hodnotové významy podle místa, kde se odehrávají, a že tyto významy se vzájemně vylučují, jelikož jsou konfliktní, nicméně pořád jsou součástí jednoho společného politického prostoru, který je imanentní člověku a nemá žádný transcendentní úběžník, který by tomuto prostoru teprve dával jeho politický smysl.

Imanenci politického prostoru neruší ani rozdělení na místa vyšší a nižší, ačkoli, jak známe z antiky a středověku, ona vyšší místa mohou přecházet až do transcendentních poloh. Avšak v případě moderní demokracie pořád platí, že nejvyšší moc zůstává v rukou lidu. Politično v moderní demokracii zůstává imanentní společnosti, nicméně odehrává se v prostoru, který je pluralitní a konfliktní, což ukazuje právě rozdělení na pravici a levici.

Norbert hovoří o pravici a levici jako o dyádě, která patří k velkým dichotomiím, jako jsou obec a jedinec, společnost a pospolitost, anebo demokracie a diktatura, které jsou příznačné pro západní tradici politického myšlení, jež se utvářela v dobových ideových a politických sporech, ale v rámci uvedených dichotomií. Platí přitom, že koncepty pravice a levice se již déle než dvě století používají na odlišení dvou ideologií a hnutí, které stojí proti sobě teoreticky i prakticky v konfliktním politickém světě. Naznačuje se tak historický původ tohoto rozdělení, jež sahá do sporů v parlamentu za Francouzské revoluce a po ní.

Nesmíme si ale představovat, že se prostorové uspořádání parlamentu prostě promítlo do rozdělení na pravici a levici. Právě takovou prostoduchost odmítá Philip Manow v knize In the King’s Shadow, ve které zkoumá význam prostorového uspořádání parlamentu a parlamentní architektury vůbec pro pojetí demokratické reprezentace, která se prosadila po smrti krále. Manow tvrdí, že parlament za Francouzské revoluce nebyl uspořádán do půlkruhu, aby se viditelným stalo rozdělení na levici a pravici, ale naopak proto, aby se takové a jiné rozdíly mezi občany setřely a do popředí vystoupila politická jednota lidu v jisté kruhové dokonalosti.

Jak řečeno, politický prostor v demokratickém podání je imanentní. Pro revoluční republikanismus to znamenalo, že všechny rozdíly v ideologii a praxi mezi občany jsou překonávány právě v politické reprezentaci lidu. Manow proto s odvoláním na Bobbia uvádí, že rozdělení na pravici a levici se v parlamentu prosadilo až s restaurací, kdy se politika roztočila kolem sporů o ideje Francouzské revoluce. Dá se proto říci, že teprve konfliktní interpretace idejí rovnosti, svobody a bratrství dodaly politický význam rozdělení politické scény na pravici a levici. Proto až o 19. století lze říci, že se v něm ustálilo klasické rozdělení na pravici a levici v politických sporech o interpretaci moderních idejí rovnosti, svobody a bratrství. Tyto spory se postupně začaly odehrávat nejenom na půdě parlamentu, neboť politika rozšířila pole své působnosti a do hry vstoupila širší společenská hnutí hlavně v souvislosti se sociální otázkou. Rozdělení na pravici a levici tak získalo svůj politický smysl, který známe do současnosti.

Rovnost a nerovnost jako kritérium

Rozdělení na pravici a levici, nemá-li zůstat banální prostorovou orientací, se zřejmě neobejde bez hodnotového kritéria, které dává onomu prostorovému rozdílu určitý politický smysl. Norberto Bobbio tvrdí, že takovým kritériem je distinkce rovnost a nerovnost. Levice různě vykládá a prakticky prosazuje koncept rovnosti, zatímco pravice nejenom připouští, ale též obhajuje z různých důvodů hledisko nerovnosti. Není námitkou argument, že rovnost a nerovnost mohou znamenat různé věci, že je lze různě chápat a různě realizovat. S tím lze jenom souhlasit. Právě proto lze totiž očekávat, že tyto různé výklady a jejich realizace budou zaujímat různé místo v politickém prostoru, v němž se prostřednictvím politických konfliktů odehrává utváření politické jednoty demokratického lidu.

Bobbio ani nedokazuje, že je to jediné kritérium na rozdělení imanentního politického prostoru. Souběžně lze totiž uvažovat o řadě dalších, jejichž význam se může odvíjet od jiných velkých dichotomií západního politického myšlení. Například z dichotomie společnost a pospolitost lze vydolovat jako kritérium pro politické rozdělení koncepty tradice versus pokrok. Na tuto distinkci by se jistě dala převést řada známých konfliktů mezi konzervatismem a liberalismem, popř. socialismem, ale také mnoho konfliktů současnosti o hrozbách, které pro národní kulturu představují cizáci nejrůznějšího původu, počínaje tzv. nepřizpůsobivými přes migranty po sexuálně definované menšiny, ale také po socialistický a byrokratický Brusel. Bobbio nicméně soudí, že právě rozdělení na pravici a levici zůstává po více než dvě stě let směrodatné pro politickou scénu v moderních demokraciích, neboť ta se pořád točí hlavně kolem konfliktů o rovnost a nerovnost při utváření politické jednoty demokratického lidu.

Vedle rovnosti a nerovnosti jsou ovšem ve hře další koncepty, jako třeba právo a spravedlnost, bez nichž se o rovnosti či nerovnosti nedá pořádně uvažovat. Když Aristoteles říká, že nespravedlivé je nejen zacházet nerovně s rovnými, ale také rovně s nerovnými, tak v první větě ve jménu spravedlnosti požaduje rovnost, zatímco v té druhé zase nerovnost, a vymezuje tak poměrně široký politický prostor možných interpretací spravedlnosti. Bobbio jako doprovodné kritérium pro popis a pochopení konfliktů kolem rovnosti a nerovnosti uvádí vedlejší distinkci svoboda a autorita. Toto doplňkové kritérium pomáhá, jelikož umožňuje prostorově lépe umístit a plastičtěji vykreslit politické chování jednotlivých aktérů v konfliktech, do nichž se se svými představami a požadavky dostávají.

Onu další dyádu svobody a autority chápe Bobbio jako oblast prostředků, které chtějí různí aktéři různým způsobem využít pro realizaci svých politických cílů ohledně rovnosti, popř. nerovnosti, jež zůstávají hlavním kritériem. To se dá pochopit, jelikož cíle v politice se nedají realizovat jinak než bez donucování, a legitimní prostředky donucování v moderních demokraciích, jak zdůrazňoval třeba Max Weber, jsou právě v rukou státu. Avšak chápat politickou autoritu primárně jako prostředek na realizaci politických cílů je neuspokojivé. Je to příliš technokratické a instrumentální pojetí politické moci. Zřejmě bude vhodnější dívat se na distinkci svoboda a autorita jako na svébytné kritérium, které je užitečné vztáhnout k prostorovému popisu politického chování jednotlivých aktérů spolu s dyádou rovnosti a nerovnosti.

Umírnění a radikálové

V rámci úvah o pravici a levici věnuje Bobbio zvláštní pozornost rozdílu mezi umírněnými a radikály. V Bobbiově podání se nejedná banální odlišování extrémů od chování, které se podle směrodatného výkladu rozhodující autority začne označovat jako normální. Ani nemluví o deviacích a antisystémovosti, které by směřovaly proti rovnováze systémů, pro které stabilita, nikoli změna je normou. Významové rozdíly mezi umírněnými a radikály na pravici i na levici Bobbio nahlíží v historických a sociálních kontextech, ve kterých se konfliktní interpretace rovnosti a nerovnosti s různou mírou teoretické i praktické vehemence prosazovaly v evropských dějinách. A tak na levici máme před očima především tradici revolučního marxismu ve všech jeho historických proměnách až do současnosti a na pravici zase konzervativní revoluci, která z počátku 20. století byla konzervativní reakcí na masovou demokracii, jež se začala vymykat z mezí liberálního parlamentarismu, a která, jak se zdá, získává nový politický smysl i v současnosti, přinejmenším ve střední Evropě, kdy se k ní hlásí političtí vůdcové jako Orbán a Kaczyński.

Podle Bobbia se umírněnost či radikalita aktérů neodvozuje z interpretace rovnosti a nerovnosti, ale je především otázkou mocenských prostředků a politické taktiky, hlavně co se týče možného užití násilí v politice. To se mi ale zdá být neuspokojivý argument, uvážíme-li, s jakou intelektuální principiálností spojuje třeba Lenin požadavek na zničení buržoazního státu a odůvodňuje potřebu uvědomění proletariátu, aby byl schopen skutečného revolučního činu. U Lenina se určitě nejedná pouze o taktiku, je to otázka samotných revolučních principů. A není důvod si myslet, že by stoupenci konzervativní revoluce byli méně principiální v úvahách o prostředcích vhodných na obhajobu nerovností a autority.

Když Bobbio v úvahách o umírněnosti a radikalitě zdůrazňuje otázku násilí a hledání vhodných prostředků na realizaci politických cílů, vysvětluje tak mimo jiné, proč se krajnosti na levici a pravici mohou sbližovat, proč například mají někteří levicoví revolucionáři společné autory s pravicovými kontrarevolucionáři. Jak jinak vysvětlit oblibu autorů jako Carl Schmitt nebo Martin Heidegger u levicových intelektuálů? Myslím, že právě tyto příklady dokládají opak, neboť vedou k principiálním důvodům takové přízně, nikoli k otázkám politické taktiky. Ostatně sám Bobbio podle mého soudu něco takového naznačuje, když zmiňuje, že oběma druhům radikalismu na pravici i levici je společná jednak antidemokracie, která zde znamená hlavně odpor k institucím, stranám a konstitucionalismu vůbec, a jednak antiosvícenství, které nejen odmítá hodnotovou neutralitu rozumu, ale vůbec proti rozumu vyzvedává emoce.

Oba tyto postoje zjevně přesahují hranici politické instrumentality lidského jednání a vycházejí z určitého pojetí politických cílů. Lze nicméně souhlasit s Bobbiem, že se tyto postoje vážou spíše k interpretacím svobody a autority než k pojetí rovnosti a nerovnosti. Znovu se ale potvrzuje, že v úvahách o svobodě a autoritě se nejedná pouze o hledání prostředků jednání, nýbrž že tyto koncepty spolu s koncepty rovnosti a nerovnosti mají své místo mezi principy, jež definují místo, jaké může zaujímat levice a pravice v politickém prostoru moderních demokracií.

Tři pokusy jak eliminovat rozdělení na pravici a levici

Výklady o rovnosti a nerovnosti, nemluvě o jejich praktickém provedení, se nepochybně dalekosáhle proměnily za těch více než dvě stě let od Francouzské revoluce, kdy rozdělení na pravici a levici významově podkreslovalo společenské a politické konflikty do současnosti. Nemůžeme zde tuto historii evropských idejí podrobněji sledovat. Bobbio nicméně zmiňuje několik modelových případů, které jsou klíčové, neboť se týkají zlomových momentů v dějinách, kdy se zdálo, že dyáda pravice a levice je překonána a ztrácí svůj smysl. Jako dialektik soudí Bobbio, že to, co překonává dyádu, se sluší označit jako to třetí, nicméně to třetí může vypadat docela různě.

To třetí může dyádu negovat, potom pravice a levice ve své umírněné verzi jsou překonány něčím, co je radikálně překračuje. Nebudeme asi překvapeni, když zjistíme, že se jedná jednak o revoluční marxismus v bolševickém podání, ale také o konzervativní revoluci s její fašistickou filiací, což jsou historické děje z první poloviny 20. století.

Revoluční marxismus přicházel vskutku s radikální verzí nejen interpretace rovnosti, ale i svobody, když hlásal trojí negaci zavedených pořádků liberální demokracie a kapitalismu. Negace soukromého vlastnictví, potažmo trhu, neboť je zdrojem všech ekonomických, sociálních a politických nerovností. Dále negace státu, který je výrazem panství jedné třídy nad druhou a maskuje vykořisťování druhých. A také negace parlamentarismu a zastupitelské politiky, protože odvádějí od přímé politické akce, kterou je právě revoluce. Komunismus znamenal nejen konec pravice, ale i levice vázané na společný politický prostor konfliktní demokratické reprezentace. Umírněná verze marxismu, která tento politický prostor akceptovala, se zrodila již s koncem 19. století. Reformní marxismus revidoval negaci trhu a soukromého vlastnictví v tom smyslu, že jeho plody měly být využity ke zlepšení postavení těch hůře postavených. Donucovací moc státu měla být nástrojem k takovéto redistribuci bohatství a politika nejen parlamentní se mohla stát prostorem, kde se vyjednáváním daly řešit konflikty v této věci právě podle osy pravice a levice.

Radikální pravice hodlala přeorat pravolevé rozdělení demokratické politiky podobně nesmlouvavě. Kapitalismus měl být zbaven svých kosmopolitních rysů a soukromé vlastnictví, potažmo trh, mělo být oděno do národních barev. Stát neměl být oslabován, natož rušen ve jménu rovnosti, ale jeho donucovací moc měla sloužit národní obraně a autoritě. Politika a parlament neměly sloužit k pěstování planých řečí a k hledání konsensu mezi pravicí a levicí; měly se stát půdou, kde se ke slovu dostávala jednotná politická vůle národa, která se ovšem původně utvářela mimo parlament a byla zakořeněna v „krvi a půdě“.

Tyto pokusy o překonání dyády pravice a levice vedly k evropské občanské válce, která se natáhla přes obě války světové. Po těchto tragických zkušenostech se alespoň v západní části Evropy po válce prosadila spolupráce mezi reformní levicí a reformní pravicí. Politické konflikty se zase vrátily na scénu, ale řešily se politicky ve sporech o demokratizaci kapitalismu a sociální stát. Institucionální rozpětí tohoto historického kompromisu bylo ovšem široké, sahalo od pouhé volební soutěže stranických elit o politickou moc až po korporativismus v rámci liberálního konstitucionalismu.

Tolik o vítězství krajností. To třetí, jež eliminuje rozdělení na pravici a levici, může také být středem dyády, středem, který se může potom rozšiřovat a vyprazdňovat její konfliktní obsah. Takový byl zřejmě vývoj historického kompromisu mezi reformní levicí a pravicí po druhé světové válce. Anebo další možností je, že to třetí nebude středem, ale může se pohybovat napříč dyádou, a tak rozmělní původní dělení na levici a pravici, jak se to stalo v případě nových sociálních hnutí, která v 70. a 80. letech vstupovala do politiky mimo rámec daný starým sociálním konfliktem mezi buržoazií a proletariátem.

Zelení mohou posloužit jako příklad takové strany, která napříč rozdělením na pravici a levici přišla s novou politickou agendou a pokusila se přepsat politickou scénu odlišným typem politických konfliktů, jež se točí kolem otázek životního prostředí. Nezdá se ale, že by konflikty mezi člověkem a přírodou mohly přepsat pravolevé rozdělení politické scény. Dyáda pravice a levice prokazuje svou sílu i v případě nových sociálních hnutí.

Ztráty a nálezy

Peripetie celého vývoje můžeme shrnout následovně. Zřejmě platí, že zmiňovaný historický kompromis mezi reformní levicí, zejména sociální demokracií, a reformní pravicí, povětšinou křesťanskou demokracií, který vylučoval krajní levici a krajní pravici, stál za ekonomickým a politickým rozvojem západních demokracií po druhé světové válce. Nepochybně posloužil jako politické východisko pro budování sociálního státu a budování nadnárodních evropských institucí. Při bližším pohledu se ale sotva vyhneme závěru, že tento kompromis postupně zbytněl v onen střed dyády, který neutralizoval politické konflikty. Vytratil se tak smysl rozdělení na pravici a levici, když se z rozhodování politických elit stala hlavně byrokratická a technokratická záležitost. Politické strany ztratily své sociální ukotvení, začaly se obracet k co nejširšímu spektru voličů, až se staly pro voliče zaměnitelné.

Historický kompromis byl ovšem opakovaně atakován. Nejprve v 60. letech novou levicí, která se pokusila oživit některé motivy radikální levice. Avšak učinila tak v distanci od staré levice s jejími koncepty sociálně třídních determinant politického jednání, které uskutečnění rovnosti a svobody vázaly na uvědomění dělnické třídy jako rozhodujícího aktéra lidské emancipace. V očích nové levice se dělnická třída již stala součástí zmiňovaného historického kompromisu, a tak místo sociálně třídní emancipace se cílem stala politická emancipace marginalizovaných menšin různě definovaných povětšinou hodnotovým kulturním slovníkem.

V 80. letech se naopak ke slovu dostala nová pravice, která přišla s neokonzervatismem a zaútočila na sociální stát jako na skrytou verzi socialismu, se kterým měla nevyřízené historické účty. V současnosti zase vidíme, jak je zmiňovaný historický kompromis napadán roztodivnými silami evropské populistické pravice, která má ovšem své národní a regionální mutace, o čemž zrovna my ve střední Evropě můžeme hodně povědět. Ať už ale posuzujeme jakkoli ideologické a politické konflikty, které se z toho všeho odvinuly a nadále odvíjejí, jedno je zřejmé: uvedená dyáda pravice a levice nijak nezapadla, ani se nevypařila, ale vždy se znovu vrátila na scénu ve své původní působivosti. Spolu s ní se ovšem také vracejí otázky rovnosti a nerovnosti, které jsou jejím hlavním konfliktním tématem.

Milan Znoj (1952) je politolog a filozof, předseda redakční rady Listů.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Milan Znoj

Pravice a levice na smetišti, u ledu, ale pořád s námi

Pravice a levice v politickém prostoru

Rovnost a nerovnost jako kritérium

Umírnění a radikálové

Tři pokusy jak eliminovat rozdělení na pravici a levici

Ztráty a nálezy

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu