Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Demokracie pro hipstery

Loňské sté výročí republiky a letošních třicet let sametové revoluce nás nutí přemýšlet tak, jako bychom dosáhli nějakých milníků a museli si nutně pokládat otázku, co dál. Přirozeně se to projevuje i na debatě o stavu a budoucnosti české demokracie. Není nic divného, že se v ní poslední dobou katalyzují lecjaká nenaplněná očekávání – od výsledků posledních prezidentských či parlamentních voleb přes kulturní rozpaky z toho, zda opravdu chceme být dnešní Západ se vším všudy, až po celkové znechucení porevolučním vývojem v sociálním, ekonomickém i politickém směru. Nových a nadějných očekávání v současných úvahách o demokracii nacházíme mnohem méně. Možná do nich ale některé požadavky nevědomky vůbec nevpouštíme, třeba proto, že vypadají jinak, než jsme byli zvyklí.

Jedna z figur, která se pohodlně zabydlela v české „demokratické“ debatě zejména v liberálním rohu ringu, se pro nadějná řešení obrací k mladším ročníkům. „Je důležité, aby mladá generace nejen čekala, až tohle všechno skončí, ale aby sama pracovala na demokracii,“ řekla před časem Madeleine Albrightová u příležitosti vydání své knihy Fašismus – varování. Podobná myšlenka rezonovala i v loňském „oslavovém“ projevu Petra Pitharta u příležitosti říjnového jubilea republiky: Sametová revoluce prý ukázala, kdo Češi doopravdy jsou, a je tedy jen otázka času, kdy se zase noví neopotřebení Češi chopí otěží. Nic proti názorové konzistenci a ochotě veřejně obhajovat vlastní hodnoty, to je samozřejmě chvályhodné. Apely liberálních elit mají horší úskalí. Tváří se, že tu mladí lidé zatím tak nějak vůbec nejsou, nejspíš teprve dorůstají do zralých let, kdy sami od sebe pochopí, že demokratická politika je jediná možnost, jak změnit svět. Ale takhle jednoduché to s mladými opravdu není.

Pražské ulice zaplnila švédská influencerka

Krátká faktická vsuvka: už skoro 35 procent aktuální celkové české populace se narodilo po roce 1989. Ti nejstarší z nich letos oslaví stejných třicet let jako revoluce sama. Už dávno nestudují, mají práci či živnost, zakládají rodiny. Ano, je pravda, že část z „porevoluční generace“ ještě nemá občanský průkaz. Stávkovat ale může i bez něj, jak ukázal protestní pochod Fridays for Future (Pátky pro budoucnost) inspirovaný švédskou školačkou a aspirantkou na Nobelovu cenu míru Gretou Thunbergovou. V pátek 15. března se čeští středoškoláci sešli po tisících v ulicích na protest proti neřešení klimatické změny. Mládež chtěla průvodem zatlačit na politiky, aby poslouchali vědce a rychleji přijali opatření k odvrácení ekologické katastrofy.

Obyvatelé známých malostranských paláců si musejí rvát vlasy vzteky. Která ze středových a liberálních stran se před volbami nesnažila přitáhnout prvovoliče? A která konzervativní nebo populistická politická síla nevykreslovala mladé jako naivní sluníčkáře, zdrogované sígry nebo alespoň bojácné mamánky, co se jim „pořádné řešení“ bude eklovat? Ani vzdělávání, ani digitální Česko, ani migrace – mladí si osvojili reálnou hrozbu, že do dvanácti let tak nějak nebude mít smysl ani škola, ani sociální sítě. Zachránit svět je přece aspoň myšlenka hodná činu. Greta Thunbergová sice má sledovaný profil na Facebooku, za politický marketing ale nejspíš neutratila ani miliontinu toho, co naše politické strany v posledním roce.

Byznys už to dávno umí

„Když skupina dětí dokáže tohle, představte si, co by politici dokázali udělat se změnami klimatu, kdyby opravdu chtěli,“ pronesl na demonstraci jeden z jejích organizátorů Petr Doubravský. A to je další důvod, proč by čeští politici měli zpozornět. Ulice je tentokrát konfrontuje s něčím, na co nejsou zvyklí. Mladí nejednají s premiérem o konkrétních požadavcích, nechytají se ani žádné zkratky jako „zavřete hranice“. Sami nakonec říkají, že nevědí, co přesně by vláda měla udělat. Dokonce je možné, že řešení neočekávají jen od samotných politiků. Politika dost možná může být jen jednou z posledních oblastí, od které mladí environmentální citlivost (nebo třeba další hodnoty) zatím nepožadovali.

Pokud někomu z generace takzvaných mileniálů dnes záleží na klimatu, nejspíš neplýtvá vodou, třídí odpad, může být vegan, odmítat módu z konfekčních řetězců, kupovat etické jídlo i drogerii, angažovat se ve spolcích a iniciativách, vystudovat obor, který se environmentálních témat dotýká, pracovat pro firmy, které se ekologicky profilují v rámci společenské odpovědnosti. Jednak se pro to mohou sami rozhodnout, sami změnit svoje chování, vybrat si školu, jídlo, kosmetiku i práci, je to vlastně relativně snadné. A jednak mohou díky takové sérii rozhodnutí udržovat určitou vnitřní konzistenci. V praxi to znamená něco jako: vzít doslova heslo „kdo chce měnit svět, musí začít nejdřív sám u sebe“, nekázat vodu a zároveň pít víno, nemít dlouhé nudné proslovy o potřebě zelených dotací, a přitom jezdit každé ráno do práce naleštěným SUV. Požadavek na konzistenci má svůj generační rozměr, který souvisí i s generačním rozdělením bohatství. Když si spočítám měsíční příjem a zjistím, že hypotéku do konce života nejspíš stejně nesplatím, proč bych se nemohl projevit aspoň tím, že si koupím etickou kávu, tričko z férové bavlny nebo bio zeleninu?

Dobře si toho všímají ti, kteří o přízeň mladé generace stojí. Všechny obchodní značky, které chtějí být s environmentální odpovědností spojované, dělají všechno pro to, aby to své (budoucí) cílové skupině řekly – na sociálních sítích, v reklamě, ve sponzorovaných projektech. Není na to ani potřeba, aby firmy nějak výrazně měnily svůj model fungování, stačí upravit marketing. Když se pochlubí tím, kolik u nás přes svou nadaci vysadily stromů, málokdo se bude ptát, jestli na druhém konci planety náhodou nepřispěly k vykácení pralesa.

K nejmladší generaci se už roky dostává sdělení, že životní prostředí je třeba chránit, třeba i touhle spotřebitelsko-tržní metodou. Čím méně se v politice hledá systémové řešení, tím víc se zdá smysluplné dělat aspoň něco, cokoliv. A podobně to může být i v dalších oblastech – třeba v otázce rovných práv, lidské důstojnosti, potřeby odpočívat a nenadřazovat výkon nad vlastní psychické a fyzické zdraví. Samozřejmě, že mladí mají hodnotové preference (rozložené nakonec dost podobně jako ve starších generacích) a zajímají se o svět, ve kterém žijí. Jen odpověď na otázku, co ho dokáže změnit, nejspíš nacházejí v mnohem širším spektru institucí. Politice tu směle konkuruje byznys i neziskovky, ať už mladé trápí klima, špatná práce nebo nedůstojné zacházení. O co víc chybí tahle témata v politických a „demokratických“ debatách, o to víc hrají roli v otázkách vlastně spotřebitelských a identitárních.

Nevděčně tvrdá výzva

Jak to dopadne, když se spotřebitelské požadavky promění v politickou výzvu? Nejspíš to nebude ta odpověď, po které volají zasloužilé generace liberálních demokratů. Na to je za protesty příliš málo odhodlání řešit konkrétní „střeva“ politiky, která by splnila jejich cíle. Určitě se najdou politologové i další odborníci, kteří mladistvý protest za klima označí za krátkozraký, naivní, politicky nedotažený. A budou mít pravdu. Do takového typu politické práce, který by znamenal zabřednutí do proceduralit, vyjednávání, kompromisů a hledání nových řešení, se doopravdy nikomu dobrovolně nechce. Trvá dlouho a výsledky jsou obvykle úplně jiné než původní očekávání.

Je to rukavice hozená do ringu. Jako by se mladí zkusmo ptali demokratické politické reprezentace: „Dokážete vůbec nějak řešit problémy, které nás zajímají?“ Pokud odpovědí bude: „Ne, dokud se nezačnete chovat jako my,“ dost možná to kýžený „nástup nové generace“ v politice jen zkomplikuje.

Ano, je to v podstatě sobecké a vůči generaci Petra Pitharta a Madeleine Albrightové skoro až nevděčné. Ale není radno podceňovat nekompromisnost, s jakou si mladí hájí svou vnitřní konzistenci. Být někým jiným, být někým je pro ně zkrátka právě teď to důležité. Má-li dnešní generace pod třicet přinést politicky nějakou naději, bude její těžiště nejspíš v tomhle. A nutno zároveň přiznat, že silnější „páku na svět“ než sami sebe dnešní mladí nejspíš nevidí.

Heda Čepelová

Miroslav Jašurek

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Heda Čepelová, Miroslav Jašurek

Demokracie pro hipstery

Pražské ulice zaplnila švédská influencerka

Byznys už to dávno umí

Nevděčně tvrdá výzva

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu