Vlasta Řenčová

Studentskou stávkou to nesmí skončit

Šestý březen, středeční večer. Facebook upozorňuje, že mě několik osob přizvalo k účasti na akci s ambiciózním názvem. Studentská stávka za klima, pátek patnáctého. Jako by se toho dne nemělo konat už dost veřejných akcí, pomyslím si, ale přesto kliknu na tlačítko „Mám zájem“. Podobně činí i tisíce dalších studentů, převážně z gymnázií po celé republice, zejména však v Praze.

Jednotlivec není slyšet, dav ano

Vzpomínám si, kterak jsem poprvé četla o Gretě Thunbergové, švédské studentce, která už několik let jednou týdně osamoceně demonstruje proti ignorování problémů spojenému s globálním oteplováním a ničením planety. Dívka mého věku mi připadala obdivuhodná pro svou vytrvalost a odvahu, kterou do osamělého protestu vkládá.

Není sama, chce se možná někomu namítnout. A skutečně, klima a budoucnost Země leží na srdci většině studentů, ať už humanitně nebo technicky zaměřených, středoškoláků či těch z univerzit. Jenže před stockholmský parlament šla jen Greta. Ostatní seděli ve škole. Kdo udělal lépe? Greta záškolačka, která svým vzdorovitým gestem stejně nic nezmění, nebo studenti, kteří se v hodinách ekologie učí o problémech „tam venku“?

Sotva by se kdo z nás odvážil na vlastní pěst protestovat. Zorganizovat akci, která studenta zaštítí, stmelit dav ochránců klimatu, v němž se jednotlivec ztratí, je náročné, protože nikdy nevíte, jestli to vyjde. Jestli přijde dostatek lidí na to, aby akce něčeho dosáhla. Alespoň malé změny. Pozornosti veřejnosti a především politiků, na které ostatně od začátku apelujeme.

Stávka jako projev nepřímé demokracie

Právo demonstrovat své názory je nedílnou součástí demokracie. Svoboda vyjádření patří k hodnotám, bez nichž si my, mileniálové, už neumíme představit život. Když ale máme tolik práv, proč s nimi nezmůžeme mnohem víc?

Díky sociálním sítím se o různých stávkách, demonstracích či pochodech „za správnou věc“ (sem si dosaďme téměř cokoli, co se jedněm líbí a druhým ne) dozvídáme bleskurychle. Můžeme se podívat, kdo akci pořádá, často také už předem zjistíme, kolik na ni zhruba dorazí účastníků a jestli k protestům bude hrát kapela. A pokud se pohybujete ve správných bublinách, dostáváte pozvánky na jednu akci za druhou.

Jenže po několika večerech strávených pochodováním s transparentem upadnete do lehké deprese. Syndrom vyhoření to není, pro věc jste zapáleni dostatečně. Ale má vůbec smysl apelovat na politiky? Při demonstracích proti jmenování trestně stíhaného Andreje Babiše premiérem se dotyčný tisícům svých odpůrců veřejně vysmál a prohlásil, že si můžeme řvát, jak chceme, že on nikdy neodstoupí. Dal tím jasně najevo staronový společenský trend, který trochu podkopává principy vlády lidu. Totiž že je mu lidové mínění vlastně docela lhostejné.

Bohužel právě reakce politiků na stávky a demonstrace hraje zásadní roli. To oni mají zákonodárnou a výkonnou moc, to oni určují, do čeho se bude investovat, o čem se bude mluvit, co se zamete pod stůl. A právě klima je vždycky až to poslední, co politiky trápí.

Co můžeme změnit dnes?

Prognózy varují, že pokud ihned nezačneme jednat, s planetou to půjde z kopce. Extrémní změny počasí, výkyvy teplot, dlouhá sucha a ničivé povodně. Nedostatek vody, plastový oceán, tající ledovce a vymírající živočišné a rostlinné druhy. Vskutku apokalypsa. Vědci vypracovali už celou řadu návrhů, jak proti těmto drastickým změnám, které by poznamenaly nejen naše vnoučata, ale už i nás samotné, bojovat. Jenže návrhy jsou jedna věc, platné zákony věc druhá.

Veškerá opatření proti poškozování planety se jeví jako příliš náročná. Ekonomicky nevýhodná. V brzké době nerealizovatelná. Přechod na elektromobily? Nelze. Zákaz plastů na jedno použití? Skřípání zubů. Obnovitelné zdroje energie namísto klasického uhlí? Nedostatečné. Jaderné elektrárny? Nespolehlivé. Budování cyklostezek a sázení stromů ve městech? Na takové věci nejsou peníze ani prostor. Výčet by mohl pokračovat do nekonečna.

Ač se považuji za optimistu, budoucnost boje za záchranu planety nevidím zeleně. My jako jednotlivci sice můžeme třídit odpad, chodit pěšky, nejíst maso a šířit povědomí o problému, ale dokud se celé záležitosti životního prostředí s vážnými úmysly nechopí politici, tedy „ti nahoře“, výrazného zlepšení se zkrátka nedočkáme.

Možná už při příští stávce zazníme hlasitěji. Možná nás, náctileté a čerstvě dospělé bytosti, začnou ti mocní brát vážně, že nás nepošlou „zpátky do lavic“ s tím, že ještě nic nevíme a na argumentaci nemáme dostatečnou kapacitu. Možná vyvrátíme mýtus o generaci, která je zahleděná pouze do sebe a svých smartphonů a o veřejné dění se nezajímá. Možná se nám konečně podaří přimět společnost, aby udělala krok vpřed – tím správným směrem.

Vlasta Řenčová (2000) je studentka Gymnázia Václava Beneše Třebízského ve Slaném.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Vlasta Řenčová

Studentskou stávkou to nesmí skončit

Jednotlivec není slyšet, dav ano

Stávka jako projev nepřímé demokracie

Co můžeme změnit dnes?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu