Petr Pithart

Zdeněk Jičínský 90

I když bylo páteční odpoledne, sborovna Právnické fakulty UK se zaplnila nejméně půl stovkou kolegů, životních souputníků, spolustraníků, osobních přátel a žáků jubilanta Zdeňka Jičínského (90).

Rektor Karlovy Univerzity Zima ho poctil zlatou medailí univerzity. V promluvách samotného oslavence (ty byly maximálně střízlivé) a jeho hostů (to byly pochvalné vzpomínky) se během dvou hodin připomněly peripetie Zdeňkova běhu života: kariéry odborné a politické – lze-li za kariéru pokládat i profesní pády, vyvolané poměry v okupované zemi... Stěží najdete v naší zemi peripetie složitější; až dnes, s odstupem let a desetiletí, lze v nich nalézt logiku vývoje tvrdohlavého levicového intelektuála s vypjatou afinitou k hledání spravedlivých řešení vztahů mezi Čechy a Slováky; intelektuála, jenž se dokázal vzepřít dobovým tlakům, které ve svých mladších letech přitom ideově spoluvytvářel (nikoli ovšem z mocenských pozic).

Byl Zdeněk Jičínský teoretikem státu a práva, ústavním právníkem, politologem, nebo spíše politikem? To je právě nezodpověditelná otázka. Někdy byl tím, jindy oním, často obojím. V jeho životě se tyto role dramaticky proplétají. Šlo i nešlo leccos dohromady. Pokud mohu já svědčit (byli jsme na jedné katedře od roku 1964 až do okupace, pak jsme se setkávali ve společenství Charty 77 a později v polistopadové vrcholové politice Občanského fóra), byl Zdeněk hodnotově pevně zakotvený, tvrdohlavý pragmatik, kterého nebylo snadné (tedy: bylo nemožné) – „ukecat“. Určitě se měnily spíše poměry než on.

Zdeněk měl zejména v prvních týdnech a měsících v KCOF (Koordinačním centru Občanského fóra) mimořádný vliv na jeho rozhodování zejména jako ústavní právník – spolu s Pavlem Rychetským. Také na Václava Havla, třeba v otázce volebního systému (Havel byl pro většinový). Havel se mu nejednou vzpíral, ale pak mu dával za pravdu. Jeho argumenty, prosazované lakonickou, tvrdou dikcí, byly přesvědčivé i pro ty, kteří by nejraději pokračovali v kádrováckých praktikách a Zdeňka by odstavili na vedlejší kolej. To on byl pravicovými fantasty prohlašován za hlavního viníka všeho toho, co se označuje za „nedostatečné vyrovnání se s minulostí“, tím, že prosadil, aby se nešlo cestou „právní diskontinuity“! Co tento blábol znamenal, nikdy nedokázali vysvětlit. V NDR šli cestou absolutní právní diskontinuity (přes noc měli celý právní systém úplně jiný) a pochybuji, že v pěti nových spolkových zemích se daří vyrovnávat se s minulostí lépe než u nás. Spíše je tomu naopak!

Zdeněk Jičínský byl a je nejspíše po celý život právním pozitivistou, ale v mocenském poli neváhal v rozhodujících momentech použít i mimořádných prostředků. Někdo by dokonce neváhal označit je za prostředky revoluční – a možná, že za jediné revoluční v onom procesu vyjednaného předávání moci, jinak řečeno během listopadové „sametové revoluce“. Ústavní zákon o kooptacích do zákonodárných sborů byl tehdy z jeho hlavy i z pera jeho a jeho bývalých kolegů z fakulty – ostatně také na něm osobně byl vyzkoušen v době nástupu normalizace. To tehdy, když byl v roce 1969 jako poslanec odvolán z České národní rady, do které byl nejdříve, v létě 1968, kooptován. Oba tyto akty se jak tenkrát, tak i na přelomu let 1989 a 1990, obešly – bez voličů. Ovšem byly oděny do ústavního šatu. Nezapomenu na Zdeňkův tehdy velmi lidský, potutelný až jizlivý úsměšek: „... tak, a teď jim to vrátíme...; uděláme jim, co oni udělali nám...“

V čem jsme se my dva naprosto neshodli, byl Zdeňkem navržený a prosazovaný a prosazený návrh na zkrácení mandátu prvních svobodně zvolených poslanců na polovinu, na dva roky (s nadšenou podporou Václava Havla, který se tehdy, na začátku ledna 1990, domníval, že chce být prezidentem po co nejkratší dobu).

Byl jsem u toho, když Zdeněk toto zkrácení mandátu Václavu Havlovi pohotově navrhl vzápětí poté, kdy on poprvé připustil, že „dobře tedy, tedy poměrný... Vidím, že vás je většina, že jsem skoro sám...“ Aby si to Havel zase nerozmyslel, Zdeněk se vytasil se vstřícným návrhem, že by se volební systém mohl už po dvou letech změnit, kdyby se neosvědčil a kdyby se ukázalo, že Havel má s oním většinovým pravdu. Což je nesmysl, podotýkám já, volební systémy se mění jen velmi těžko. (Viz dodatečnou poznámku Z. Jičínského, red.)

Vím, že šéfredaktor této revue vždycky soudil, že to zkrácení bylo namístě, že by stejně jinak došlo na předčasné volby, ale já s ním nesouhlasím. Jako předseda vlády jsem zažil, co to je, když celý dvouletý mandát běží od začátku jako předvolební kampaň... Co se dá za tu dobu udělat? Ale to všechno jsou pradávné spory, které už snad ani nikdo nepamatuje. Jen chci ukázat, jak velkou autoritu Zdeněk měl i u Václava Havla.

Zdeněk byl od roku 1992 pevný a loajální sociální demokrat a se svou stranou žije dál, i když už jen občasným komentářem či rozhovorem – radou na stránkách Práva.

Ve sborovně jeho alma mater odměněného nakonec okupovali slovenští filmaři, kteří v Praze v těch dnech natáčeli film o Alexandru Dubčekovi. Kruh se prozatím uzavřel: Zdeněk, věrný sám sobě, si přál na Hradě Dubčeka. Jeho ústavním zákonem doplněné – kooptované – Federální shromáždění pak ale jednomyslně zvolilo Václava Havla. To jsou paradoxy, řekl by zesnulý již prezident... A Zdeněk to teď vysvětluje filmařům, kteří kladou jednu hloupější otázku za druhou. Už je to dávno, nemohou si nic pamatovat, nejsou připraveni, jako obvykle... Zdeněk si ve své devadesátce pamatuje všechno velmi dobře. Byl přímo u toho. Jako silný aktér. Který prohrával i vyhrával. A zdálo se, že je pořád stejný.

Vskutku, v realistických až krutě, pragmaticky střízlivých postojích Zdeňka Jičínského se toho měnilo mnohem méně než ve světě a v československé/české společnosti kolem něho. On dobře ví, co je to moc, jaké to je dostat se pod ni, ale i jak ji krotit právem a zůstat se štítem.

Od té doby, co ho znám, byl a je pevným bodem v našem veřejném životě.

Poznámka Zdeňka Jičínského: Děkuji Petrovi Pithartovi, že na přání redakce pěkně popsal odpoledne, kdy mi Právnická fakulta udělila medaili k mým 90. narozeninám.

Petrovu charakteristiku mých návrhů volebních zákonů při jednání u Václava Havla musím zpřesnit. V Občanském fóru se začátkem roku 1990 dosáhlo shody o zásadách volebního systému. Ten měl být poměrný a volební období čtyřleté. Při jejich posuzování s Václavem Havlem, který preferoval většinový systém a pro první volby v létě 1990 požadoval zkrácené dvouleté období, jsme se po delší diskusi dohodli, že volební systém bude poměrný. To byl základní požadavek Občanského fóra. Pokud jde o délku volebního období, prosazoval Václav Havel jeho krátkou dvouletou verzi a posléze uspěl. Sám jsem pro to nebyl. V průběhu jednání jsem dokazoval, že delší volební období se může zkrátit, ale kratší se nemůže prodloužit. Václava Havla však tento argument nepřesvědčil a trval na svém návrhu, který posléze prosadil, když jsme mu v zájmu shody ustoupili. Může to potvrdit další účastník tohoto jednání, představitel Občanského fóra Petr Kučera.

Petr Pithart (1941) je český politik, právník, esejista. V letech 1990–1992 byl předsedou vlády ČR, mezi roky 1996 a 2004 dvakrát předsedou Senátu PČR.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Petr Pithart

Zdeněk Jičínský 90

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu