Ondřej Vaculík

To byl den padesátý, nebo padesátý první?

Práce na vodním díle mu trvaly asi týden, znovu při tom ztratil pojem o čase. Pramen, totiž pramínek vody, který mu v té suché pražské periferii pomohl objevit jeho kocour Rour, tekl jen uzoulinkou stružkou o mocnosti sotva malíčku. Tekl však spolehlivě od rána do večera a od večera do rána. Proklestil mu cestu a dřevěným korýtkem ho navedl do prohlubně, v níž si vytvářel z kamenů jezírko jako vanu. To byla strašná práce: Aby voda z vany nemizela, musel pod kameny udusat jíl jako nepropustnou vrstvu. V naší krajině je jíl skoro všude; příznivé podloží všech sveřepých bodláků, úporných travizen, všelikého pýru a bolestivě ostnatých keřů tvoří sutě a pod nimi vazký jíl, jenž při kopání způsobuje na rukou puchýře. Čtyři kolečka jílu dobýval dva dny. Z kusu špalku si zhotovil pěch, dusáním se snažil podkladní vrstvu zase stmelit, řeklo by se homogenizovat, a puchýře dále krvavěly. Další díl jílu rozhnětl s vodou na hustou kaši, jíž vymazával spáry mezi kamenným obložením, což mu trvalo další dva dny, dokud rudě kvetoucí puchýře nezačaly nesnesitelně pálit. Tak konečně byla vana o objemu jednoho dospělého vepře hotova, ale žádnou vodu nezadržela. Její čůrek stejně mizel mezi kameny.

Ne všechno se povede, řekl si hlasitě, aby mu slovo hovno jenom více nekazilo náladu. Nezbývá mu, než to zase rozebrat a podložit igelitovou fólií. A tak mu také nezbývá, než se zase vydat za železářkou Magdou do domácích potřeb, kam ostatně chodívá docela rád. Magda je nakonec kromě velice mlčenlivého Roura jediným člověkem, s nímž může vést smysluplný hovor.

V lavóru si trochu umyl ruce a obličej a vyrazil; snad nemají zas tu jejich neděli.

Magdu však napadlo řešení jiné a mnohem lepší: Proč se s tím tak trápíte? Podívejte, jak máte zase zrasované ruce. Já na vašem místě, a nezlobte se, že vám furt radím, bych tam osadila normální vanu. Má to být vana, tak ať je to vana! Jednu tu zrovna mám, a není drahá; je plechová, a protože na rohu má odprýsknutý smalt, máme ji jako zlevněný aušus za pět set korun. A nemusíte se tak katovat. A hádám, že ještě pořád nemáte ta kamna. A to už máme pořádný podzim a bude zima. Víte vy vůbec, kolikátého už je? – Přiznal, že neví. – Tak to ani nechtějte vědět.

A jak si na novém vozíku, protože ten starý mu ukradli, vezl vanu, přemýšlel, že v Magdině železářství skoro všechno stojí pět set korun. Sama Magda je poněkud nepříjemně autoritativní, ale vždycky ho zachrání a mívá pravdu. Kde se na téhle zaprášené periferii u ní ta pravda pořád bere, ostatně i Magda sama?

Vyházel kameny a během dvou hodin osadil do prohlubně vanu. A ráno byla vana plná čisté vody. Opravdu kupodivu velice průzračné. Kde se tak čistá voda v téhle špinavé krajině vlastně bere? Není to zázrak? Odkud vytéká? Možná je i pitná, ale nezkoušel to, neodvážil se.

Dalšího dne při ranním koupání prolomil na hladině vrstvičku ledu, ochladilo se. A co když, až voda zamrzne, mráz mi vanu roztrhne? Na to Magda nepomyslela? Možná je přec jen i trochu hloupá, to by ho i potěšilo. Pro kamna si ale hned toho dne nejel, přeci nebude Magdu poslouchat na slovo. Vydrží to aspoň do pozítří.

Rozdělal si venku oheň, Rour se mu usadil na klíně, oheň praskal a Rour předl a on se díval do ohně a myslel na Magdu. Jenže ten další den se mu jevil jako velice rizikový, hrozila mu neděle. Dalšího dne krusta ledu ve vaně zesílila, a po koupání mu byla zima a ničím se nemohl zahřát. Zejména se mu vůbec nechtělo nic dělat. Ani rozdělávat oheň. Jen by tak ležel, kdyby mu nebyla zima. Nemá ani žádné zimní oblečení. Zeptá se Magdy, nevedou-li v domácích potřebách kalhoty.

Odpoledne se konečně vzchopil, napadlo ho, že by mohl objevit, kam vede ona Rourova roura, v níž kocour vždy na pár hodin mizí; a když se pak odkudsi vrátí, má na čumáku blažený výraz a tváří se zasněně. Posvítil baterkou do roury a vydal se v krajině jejím směrem. Přelezl železniční násep, dral se křovinami prozkoumávaje zevrubně terén. Přestože se od náspu nevzdálil více než sto metrů, zdálo se mu, že se náhle ocitl v jiné krajině. Původnější. Jako by bez vrypů, šrámů a jizev po lidském pachtění, po našem opanovávání a civilizování. A zdálo se mu také, že se ocitá v místech, kam lidská noha dávno nevkročila, neměla důvod, anebo podobně jako do přírodní rezervace sem ani nesměla. Několik arů tu ušlo naší pozornosti, a tak území zůstalo neobjeveno. Bylo by to možné? Přelézal rozpadlé kmeny, z nichž životodárně rašily nové stromy, a došlo mu, že sem Rourova roura ústit nemůže. Prolézal bujnou vegetací, která se za ním zavírala chtějíc ho pohltit. Vždyť tu někde i voda zurčí! A kdyby bylo tepleji, plazili by se tu plazi. Za vykotlaným bukem narazil na tygrem rozsápanou srnu.

Na dohled prvních pražských paneláků mu to připadlo tak nemožné, až zapochyboval, není-li to jen sen, a protože ve snu bloudívá, raději počká, dokud se neprobudí. Náhle opravdu nevěděl, kam má jít, ani odkud přišel. Zamotal se kamsi mezi skutečnost a fantazii, do minulosti, kterou přítomnost vynechala. A také trýznivě pocítil veliké osamocení, město klokotá na dohled, a on je tu tak sám, protože všechny opustil, a vlastně proč? Co mu udělali? Co když se už dávno zbláznil, a teprve teď má jasnou chvilku, kdy mu to došlo. – Magdo! – zavolal. A tím se probudil a hned nad sebou uviděl Rourův starostlivý čumák: Co se, můj člověče, děje?

Těšil se na kamna, ale zároveň už věděl, že jak si v nich bude topit a teplo se bude linout, pak teprve pocítí kruté osamocení, a všechny ty snové znepokojivé myšlenky se mu vrátí při plném vědomí. – Magdo, když vždycky všechno víte, proč jsem svůj život podřídil Rourovi, ačkoli jsem chtěl jen svobodu?

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

To byl den padesátý, nebo padesátý první?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu