Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Zdařilé ostravské spílání despotického Divadelníka

Teprve podruhé se na naše jeviště dostal text rakouského dramatika Thomase Bernharda Divadelník. Po úspěšné inscenaci pražského Divadla Na zábradlí, kterou v roce 1999 nastudoval Jan Antonín Pitínský s Martinem Hubou v titulní roli, dorazil Divadelník na začátku ledna do ostravské Komorní scény Aréna, a to v režii polského tvůrce André Hübner-Ochodla.

Zápletka Bernhardovy hry je jednoduchá: do zapadlé rakouské vesnice přijíždí postarší divadelní principál Bruscon, který má v místním hostinci společně s rodinným ansámblem odehrát své jedinečné drama Kolo dějin. Zatvrzelý umělec je přesvědčený o své genialitě i mimořádnosti svého díla, a tak vede nekonečný monolog, v němž spílá veškerému diletantství světa. Nicméně, zdá se, že to nikoho příliš nezajímá. Bernhardova ironická úvaha o stavu divadla, které nenachází své publikum a stává se spíš nepřátelským aktem, obsahuje rovněž řadu kritických úvah o rakouské společnosti s narážkami na její výraznou provinčnost, což text obohacuje o mnohé další přesahy.

Ochodlo akcentuje svůj výrazně vyhrocený až expresivní rukopis, který na diváka leckdy působí až úporně atakujícím dojmem hrdinova jednostranně zatrpklého pohledu na svět. Pod tímto tíživým nánosem se pak zčásti vytrácejí i ty pozitivnější záblesky Bernhardova vidění, jako jsou třeba naznačená touha po kráse a pestrosti umění, stejně jako pochybování a chladná racionalita, s níž autor složitý svět analyzuje. V Ochodlově Divadelníkovi zkrátka dominuje především téma negace umělecké tvorby, pro niž v současném světě není patřičný prostor…

Režisér je podepsán také pod scénografií inscenace, která již zmíněnou expresivitu výrazně umocňuje. Děj se má odehrávat v zchátralém hostinci, nicméně jeviště – jehož zdi jsou tvořeny zašlými a krví potřísněnými kachlíky – připomíná spíš nevábnou kuchyň, nebo dokonce jatka či pitevnu. Odlidštěný sál s několika málo rekvizitami je pak postupně – dle Brusconových pokynů – upravován tak, aby byl připraven na tragikomické finále. Režisér také do inscenace výrazně zapojil filmové principy. Ústřední hrdina na sebe přímo na jevišti namíří kameru a naživo snímá obraz své tváře, který je zároveň promítán na zadní stěnu, a divák si může v až děsivém detailu vychutnat hercovu dokonalou mimiku. Kamera je použita i v samotném závěru, kdy šmírácky snímá dění za právě instalovanou oponou, za níž se titulní hrdina snaží skrýt své závěrečné šílenství.

Bernhardova hra je v podstatě téměř výhradním Brusconovým monologem, takže inscenace stojí na výkonu představitele titulní role Marka Cisovského. Ten režisérem dané expresivní pojetí naplňuje důsledně: pracuje zejména s výrazně proměnlivou až nepříjemnou intonací hlasu, svou nehybnost na scéně výbušně střídá s důraznými gesty. Také jeho vnější maska, kdy na jeviště vstoupí v rozcuchané paruce a ve zdobném, bohatě vyšívaném kostýmu klasicistního střihu, evokuje současně vyšinutost i výjimečnost postavy. Bruscon je v jeho podání nejprve glosátorem stavu divadla, ale postupně se mění v rodinného tyrana, který se stává stejně nicotným jako vše, co jej obklopuje.

Zásadnější prostor pak dostali zejména představitelé Brusconových dětí, kteří svým stylizovaným pohybem na scéně často připomínali loutky, což konečně symbolicky souznělo i s manipulací jejich otce. Hostující Anna Polcrová ztvárnila dceru Sáru jako vtíravě snaživou panenku, která se může téměř přetrhnout, jen aby s přihlouplým pitvořením získala otcův zájem. Velmi sugestivní byl výkon Vojtěcha Lipiny, který fyzicky zmrzačeného a v pohybu omezeného Brusconova syna Ferucia hraje s uchvacujícím smyslem pro klaunskou akrobacii a oprávněně na sebe strhává diváckou pozornost. S tímto záměrně expresivním výrazem obou postav pak kontrastují téměř němé role hromotluckého hostinského, či spíše řezníka Jana Chudého a také kašlající paní Brusconové v podání hostující Dany Fialkové. Vhodností jejího obsazení si ale – vzhledem k velkému věkovému odstupu od mladšího Marka Cisovského – nejsem tak úplně jista, neboť její fyzická sešlost v dané roli působí až příliš prvoplánově. Což je ovšem jen drobná vada na celkové působivosti sarkastické inscenace, v níž jediným východiskem z lidské malosti je destrukce a zkáza.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Zdařilé ostravské spílání despotického Divadelníka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu