Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Dvě současné politické hry

Současná hra, světová i česká, ale řekla bych, že česká ještě o něco více, si vydobyla místo v repertoáru všech divadel, která mají ambici nejen bavit, ale také něco sdělovat o aktuální situaci světa, v němž žijeme. Vystižení určitého dějinného okamžiku je v dramatické formě úkolem a funkcí divadla od jeho vzniku. A jako v době vzniku divadla, i dnes pořádáme všelijaké „dramatické závody“, tedy festivaly a ceny, kterými společnost prostřednictvím k tomu zvlášť kompetentních osob divadlo oceňuje (a tím snad také trochu veřejnosti vykládá v jeho nejrozmanitějších funkcích). Divadlo Letí už poosmé uděluje Cenu Marka Ravenhilla za nejlepší inscenaci současné hry. Tou se rozumí text ne starší deseti let, který není jen scénářem psaným pro výlučné uvedení v jednom divadle, ale může být interpretován různými soubory a režiséry. Cena se také nevztahuje na dramatizace literárních předloh. Vizuálním výrazem ceny je „kožich Marka Ravenhilla“, který pro vítězné divadlo vytvoří některý z předních výtvarníků, a předává se obvykle mimo Prahu na některém z jarních divadelních festivalů.

Porota Ceny Marka Ravenhilla pracuje po celý rok a jejím úkolem je zhlédnout kolem 50 inscenací. Nebýt této statistiky, asi by si žádný divák nepomyslel, kolik současných her se na českých jevištích inscenuje. Po posouzení každé inscenace alespoň dvěma porotci (kteří působí v Čechách i na Moravě), se ke konci roku, respektive k počátku dalšího, dospěje k výběru finálových inscenací: ty pak musí vidět všichni. Důležité je připomenout, že do výběru se pravidelně dostávají i inscenace amatérské, pokud je hra přenosná a provedení odpovídá vyspělému divadelnímu tvaru.

Dvě z množství současných her se hrají na pražském Smíchově. Klasickou strukturu má Lámání chleba moravského autora Josefa Holcmana a režiséra Dodo Gombára ve Švandově divadle. Autor, od něhož divadlo hru objednalo, je povoláním soudce a jeho Lámání chleba je dramatickou kronikou, ve které vypráví rodinný příběh hospodářů na moravském statku, kde se odrazí zásadní historické události 20. století. Hrdina Vojtěch, zřejmě autorův otec, osvědčí svoji spravedlivou povahu za nacistické okupace tím, že skryje a do Rakouska převede německého dezertéra z fronty, který zůstane jeho celoživotním přítelem. Při kolektivizaci, jíž se brání, je konfrontován se spolužákem z gymnázia, který snadno podléhá panujícím autoritám, takže z obdivu k tažení německé Říše přejde ke službě StB a v roli agenta tlačí hospodáře Vojtu do pozic, kde režim tohoto muže s přirozenou autoritou potřebuje mít. Vojta se tak stane předsedou JZD (kam je donucen vstoupit), režisérem ochotnického divadla a nakonec za normalizace i rozpačitým apologetou Sovětského svazu. Inscenace se chová jako velký historický kus, ale text k monumentálnímu řešení neposkytuje dost nosných prvků. Málokterá situace je vyprávěna i jevištně řešena jinak než v bezpočtu filmů a televizních inscenací, které jsme na to téma viděli. Postavám chybí vnitřní dramatický svár, jejich jednání je jen esencí „oficiálních“ postojů a verzí historických událostí, jak se usadily po roce 1989. Je to divadlo, které bychom spíš než politickým mohli nazvat čítankovým.

V drsném alternativním prostředí Meet Factory na Smíchově buduje dramaturg Matěj Samec systematicky linii repertoáru, založeného na moderní světové literatuře. Buď jsou to texty dramatické – pak ovšem nikoli klasicky strukturované, ale spíše napsané v experimentální formě, balancující mezi prózou, poezií a dramatem –, anebo divadelní adaptace mnohdy dost experimentálních próz (Ingeborg Bachmannová, Judith Hermannová, Juli Zeh, Sara Baume). Strážci občanského dobra Dvě Petry Hůlové jsou napsáni na objednávku Meet Factory. Spisovatelka, která v roce 2010 vydala román Strážci občanského dobra, přivedla nyní na scénu aktéry jeho děje starší o 15 let. Z dítěte se stal teenager, zaujatý sociálními sítěmi a možnostmi, jak v nich může člověk svobodně (?) existovat. Manželé Standa a Milada jsou umělečtí „pravdoláskaři“, kteří z polistopadového vývoje, k němuž se tolik upínají, nevytěžili pro sebe žádný podstatný výsledek (a žádným podstatným způsobem k němu nepřispěli) a žijí vlastně na hraně osobnostního krachu. Sestra Marie, která ke konci hry vystupuje už jako politička, argumentuje vůči jejich liberálnímu přesvědčení městských elit zdola a zleva, připomíná všechny podrazy a negativa, které se děly po listopadu 89, zištné skutky těch, kteří se měli starat o blaho celku, ale naslouchali především korumpujícím hlasům, i slušné a záslužné činy těch, kteří byli liberální elitou pohrdáni (Paroubek odškodnil německé antifašisty, za jeho vlády byl odhlasován zákon o registrovaném partnerství homosexuálních párů). Hra Petry Hůlové je spíše než drama jevištní traktát, v němž zejména starší divák zaslechne všechna možná stanoviska (i svá vlastní) a jejich zpochybnění. Postava babičky dokonce reprezentuje bytost, která, ač ve stáří vykonává nad svoje síly tři zaměstnání, aby utáhla svůj životní provoz, stále má nábožně v rámečku fotografii Václava Klause.

Poslední část inscenace směřuje k tomu, jak odpovědí jednotliví členové rodiny na nutnost vzít si babičku k sobě poté, co exekucí (vlivem nešťastně uzavřených smluv se „šmejdy“) přišla o byt. Nechce to udělat nikdo, ani „havlovští“ manželé, ani „zemanovská“ sestra Marie. Ozve se mrazivý argument z úst syna, který řekne rodičům, že čím přesvědčivěji teď vysvětlují, proč se nemohou postarat o babičku, tím zřetelněji formulují, co jim bude řečeno, až budou sami potřebovat péči. A syn na závěr hry prohlásí, že tedy bude babička bydlet u něj, ve squatu.

Shodou okolností jsem inscenaci viděla dva dny poté, kdy byli obyvatelé pražské Kliniky exekučně vystěhováni a účet za to jim byl předložen v závratné výši, kdy v českých sdělovacích prostředcích vyšlo několik odporných manipulativních reportáží, zaměřených proti squatterům, a na sociálních sítích množství hnusných insinuací. Toho dne tedy bylo jasné, že ani ve squatu babička bydlet nebude.

Inscenace režiséra Adama Svozila v Meet Factory je rozhodně naléhavějším případem politického divadla než historizující Lámání chleba Dodo Gombára v divadle Švandově. Stejně je ale trochu za vývojem: ti, kteří dnes jsou na řadě při proměně ustrnulého maloměšťáckého blahobytu jen pro některé, nejsou intelektuálové z pracoven, přednáškových sálů a ateliérů, ani zemití zaměstnanci průmyslu a obchodu, spotřebitelé a platiči nájemného, dokonce, řekla bych, ani ti ze sociálních sítí. Jsou to ti z Kliniky. A s tím jsem šla zimní nocí domů.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Dvě současné politické hry

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu