Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Martina Halamová: Mezi pannou a babou

Martina Halamová

Mezi pannou a babou

Nový román Edy Kriseové

Nakladatelství Práh šlo ve vydání knihy Edy Kriseové zdárně naproti příběhu, zasazenému v jedné dějové linii do konce 19. století, neboť design knihy napodobuje étos knižní produkce konce 19. století, a to včetně ilustrací využívajících deriváty dobových autotypií. Kniha tak svou zdobností připomene myšlenku spojení umění a řemesla, z níž ve zmiňovaném období vyrostla secese.

Ozvuk splývavého secesního ornamentu se podařilo Edě Kriseové vymodelovat v obrazech pozdního léta a přicházejícího podzimu, v nichž stylizuje krásu v okamžiku zániku. Z představovaných krajin k nám proniká zářivé světlo barev, vnímáme vůni tlejícího listí a čtenář se cítí být součástí toku proudu, v němž se rodí a umírá štěstí celého představovaného rodu. Stylizace secesního ornamentu je navozena i pomalým tokem dlouhých vět, který bývá drobnou či větší pauzou pozastaven, utváří se tak dojem vlnivého a nenásilného pohybu. Vyznění onoho splývavého pohybu napomáhají i pauzy v sazbě textu. V nich se text nadechuje a pomáhá oživovat a zpřítomnit fotografie, dopisy i vzpomínky hlavní hrdinky Káti, jimiž se odkrývá sto let paměti jejího rodu. Zajímavě vystavěná pásmová kompozice nabízí postavě Káti možnost nahlédnout svůj život v analogii s osudem babičky, případně s dalšími členy rodu, a tím si uvědomit svoji rodovou sounáležitost. Lineární princip vyprávění uplatněný při kompozici osudů jednotlivých protagonistů zároveň evokuje proud pozvolna ubíhajícího času, k čemuž také napomáhá už zmíněná „splývavá“ syntax a rozsáhlejší přírodní reflexe.

Čtyřicetiletá Káťa věří, že když představovaný příběh jednou převypráví své vnučce, jejich rodová paměť obsáhne přes dvě stě let. Hledání celistvosti života v otiscích rodové paměti je asi o to intenzivnější, že se hlavní dějová linie odehrává v době normalizačního Československa, jehož ideologická desinterpretace dějin vedla ke snaze kontinuitu našich dějin popřít. Jejich osobní dějiny tak odkrývají dějiny národní. Káťa vidí období první světové války jako zásadní dějinný zlom přinášející pád. Kniha je časově rámována dvěma historickými mezníky – první světovou válkou a sametovou revolucí v roce 1989. Ani jedna z těch událostí se nestala námětem knihy, ale oba tyto mezníky představují v knize šev epoch, v němž se proměňuje svět. Období po revoluci Káťa vnímá harmonicky, může však být jen okamžikem počínajícího pádu, neboť rodová paměť jí připomněla, že dějiny nás učí prostřednictvím analogií. Oba osobní příběhy – Kátin i její babičky Agnes – tak pomohly přehlédnout a sklenout naše moderní dějiny. Obě epochy konce století vlastně v knize odkazují k „zániku Západu“.

Není náhodou, že deziluzivní pocit konce 90. let přivedl české čtenáře k znovuobjevení Spenglerovy knihy. Zdá se, že i příběh Edy Kriseové obsáhl právě tento stísňující pocit konce století, odkazující k pádu a zániku v okamžiku propuklé krásy. V tomto bodě zemřela láska Káti, láska její babičky, středoevropská prosperita počátku dvacátého století a patrně se zbortí i představená krása polistopadové éry.

Eda Kriseová v této knize navazuje na své oblíbené téma člověka ve střetu s dějinami. Řada jejích předlistopadových textů upozorňovala na absurdnost znormalizovaného Československa a na nezbytné hledání vlastní cesty existence. Oproti tehdejším samizdatovým textům se však v tomto románu normalizační Československo stalo pouze jednou z etap našich dějin, jen jednotlivinou v běhu času. Vypravěč navozováním vědomí kontinuity dějin ponechá čtenáře v závěru knihy alespoň na chvíli snít oslnivou krásu a vkládá naději do vědomí nepřerušované rodové sounáležitosti, která byla postavena proti kultu subjektu vybudovaného moderním světem dvacátého století.

V románu rozpoznáváme autorčin rukopis navazující na její samizdatové texty. Odkazuje k němu i užitý motiv bláznů, kteří rozumějí světu víc než ti tak zvaně normální – text začíná její oblíbenou postavou pologramotné trpaslice Slávky předvídající budoucnost. I příběh dravé a drásavé lásky je námětem či kulisou, kterou již jako čtenáři autorčiných příběhů známe. Je však důležité zmínit, že námět lásky je v jejích nejlepších milostných příbězích, jako jsou Pompejanka nebo nový román Mezi pannou a babou, skutečně jen kulisou, jíž se metaforicky evokuje příběh žité doby.

Eda Kriseová: Mezi Pannou a babou, ilustrovala Anna Novotná, Práh, Praha 2018, 276 s.

Martina Halamová (1975) působí v Ústavu bohemistiky FF Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Zaměřuje se na dějiny české literatury 20. století, zejména na katolickou a židovskou literaturu. Je autorkou monografie Příběh vyprávění Viktora Fischla (2010).