Ladislav Šenkyřík

Psaní z Broumova aneb Zázraky se stále dějí

Říkal mi přítel literát, že prý literáti píší o svých grantových pobytech často. Těžko říct, jestli je to kvůli tomu, že jinak jsou jejich životy fádní jak zápletka harlekýnky, a tak se při vytržení z každodenní rutiny natolik zaradují, až to potřebují sdělit lidstvu. Já mám k literárním grantovým pobytům zdravě odtažitý anglosaský vztah, ale všichni tam jednou musíme, jak se říká, a strávil jsem tudíž krásně zasněžený leden v severovýchodním cípu naší nádherné vlasti, v Broumově.

Radosti (bez ironie!) začaly už cestou novoročním vlakem (no, novoročním, samo-zřejmě, že jsem jel s dvoudenním zpožděním, protože jsem měl pitomý pocit, co všechno musím ještě před svou měsíční nepřítomností zařídit), neboť bez nároku na statistickou přesnost uvádím, že zatímco na páteřní trati Praha–Ostrava vytahují všichni noutbúky, fejsbúky a mobily a klikat (říká se tomu tak ještě, když už nic nekliká?) nepřestávají, cestou do Broumova čtou lidé knihy.

A pak už jen nepřetržitá měsíční smršť podivuhodných zážitků. Z údivů jsem opravdu nevycházel, všechno se vypsat nedá. Do bývalého „kuchařova domku“, který spolek spravující klášterní provoz nabízí k literárním pobytům, jedu tak trochu naslepo, takže s příjemným překvapením zjišťuji, že klášterní kuchaři si před tři sta lety (domek je památkově chráněný) vůbec nežili špatně, prostorné místnosti ve stavení, z něhož do kláštera vede cesta přes kamenný most, nabízejí pro dva lidi (grantové umělce) luxusní místo pro práci. Jedu také do nejistoty, protože od kamaráda vím, že stipendium z Českého literárního centra, jež domek grantově obhospodařuje, obdržel na účet s měsíčním předstihem, zatímco já nic. Nejedu sem samozřejmě kvůli penězům, nýbrž kvůli klidu na práci, ale když po příjezdu vyškrabávám na potemnělém náměstí dno svého bankovního účtu, říkám si, jestli to ke špagetám a rohlíkům bude taky aspoň na kečup.

Trochu očekávatelný, a přesto šok přichází se zjištěním, že se práce docela daří, přestože mám pocit, že spíš odpočívám. Dostávám podezření, že ačkoli samozřejmě doma „pro rodinu nic neudělám“ (Ludvík Vaculík: Český snář), starost o kočku, mytí nádobí, nákupy, luxování a volejbal se nasčítává, ano, jsem extrémně pomalý puntičkář.

Spoře osvětlený klášter za mostem se nade mnou při výhledu z okna záhadně tyčí a v hlubokém mlčení zůstává i po víkendu, nelze nevzpomenout na Josefa K. Ostatně tomu odpovídá i první nesmělé osahávání terénu. Klášterní kavárna je útulná, hned na první vstup nesmírně milá a s radostí si všímám provozní doby od půl deváté do sedmi. K snídani nicméně nabízí pouze dorty, takže s úlevou konstatuji, že snídaně z Lidlu nebudou nouzí, nýbrž nezbytností. Zároveň však po dotazu obdržím na kousku papíru načmárané telefonní číslo spolu s informací, že pro ubytované hosty (to já nejsem, já jsem „rezident“) klášter někdy snídaně „podle situace“ zařizuje, že sice momentálně možná nikdo ubytovaný není, ale že se můžu zeptat (nikdy jsem nezatelefonoval, vím, jak dopadl Josef). Vše se vysvětlí asi po týdnu, dochází k povánočnímu oživení provozu a my jsme s kolegyní pozváni do Zámku, pardon, kláštera, podepsat „grantovou“ smlouvu o pobytu. České literární centrum, které si za ministerské peníze předestilované přes brněnskou Zemskou knihovnu domek od kláštera pronajímá a zve do něj literáty ke stipendijním pobytům, se se spolkem dohodlo, že vzhledem k slabému zájmu o pobyt v zimních měsících přenechá na dva měsíce domek překladatelům, kteří jistě přijedou rádi – a ČLC, respektive ministerstvo, ušetří za nájem. Náš pocit, že jsme přijeli na pobyt „stipendijní“ se na chvíli rozplývá. Užasle hledím, když před námi dojemně vytahují a rovnají hromádky dvoustovek z vlastní spolkové pokladničky. „My jsme si říkali, že bychom vám taky mohli něco dát, když už tu nejste přes to literární centrum.“ Ano, jsme hosty neziskového spolku Agentura pro rozvoj Broumovska, který se ze svého skromného rozpočtu rozhodl „jen tak“ sponzorovat překladatele, po kterých jinak neštěkne ani (ministerský) pes. V krásně jednoduché „sponzorské“ smlouvě pak je naším jediným úkolem „propagovat podle svých možností broumovský klášter“, což tedy tímto činím, ale vypsat veškerá pozitiva, která tady z činnosti spolku dýchají na každém kroku, nedokážu. (Podívejte se aspoň na jejich webové stránky.) Ostrov pozitivní deviace se tomu říkávalo. Asi jsem tu historku o penězích neměl psát (jenže o penězích nepíše nikdo, nechápu proč), teď to vypadá, že jsem v žoldu.

Už předtím jsme objevili výtečnou klášterní restauraci, je dost jasné, kde většina stipendia, radši řeknu kapesného, skončí... Dozvídáme se, že je v provozu půl roku, máme očividně štěstí. Když se nad zdejšími pochoutkami později rozplýváme při náhodném setkání se spolkovým šéfem, dozvíme se, že provozovatele restaurace sice „vybrali dobře“, ale že za úspěch to bude možné považovat až ve chvíli, kdy projekt „přijmou taky místní“. (Navzdory kvalitnímu stravování, jaké by i v Praze člověk pohledal, nabízí restaurace denně polední menu za stovku.) Zatím se tak prý nestalo.

Kulturní oživení, jež spolek během několika let do městečka přinesl (no, přinesl – ve spolku pracují vesměs místní lidé, takže to daleko nenosili), je hmatatelné všude, nejen ve dvou koncertních sálech (jednom supermoderním novém, citlivě architektonicky zasazeném na okraj s láskou opečovávané klášterní zahrady, a druhém v prostorách někdejšího klášterního gymnázia). Na pobytech v klášteře se střídají muzikanti, herci, baleťáci, spolek nabízí programy pro děti, pro školy, pro všechny... A hlavně, veškerá ta činnost je nepodbízivá a zároveň vedená zřejmou – a úspěšnou – snahou dělat to co nejlíp.

Rozradostněni z krásného prostředí vydáváme se v sobotní chumelenici na krátký sedmikilometrový výlet na Hvězdu v Broumovských stěnách. Po pěti kilometrech plánujeme oběd v místně proslulé restauraci Amerika přímo pod Stěnami. Seniorské aktivity. Zabráni v rozhovoru si nevšimneme, že i na tak jednoduché cestě lze zabloudit. Najednou jsme někde úplně jinde a k chumelenici se přidává vánice. Do Ameriky dorážíme po třech a půl hodinách a patnácti kilometrech. „Teď to přece nevzdáme,“ šplháme strmým svahem v půlmetrových závějích. V chatě na Hvězdě (nyní horské) se ujišťujeme, že do úplného setmění by se nám mělo podařit sejít do údolí, a pak už to snad nebude tak zlé ani potmě. Naštěstí nás napadne zeptat se na nejlepší cestu pana hoteliéra, který ve fraku a s chováním předválečného džentlmena poněkud hororové scenérii potemnělého sálu s vyhasínajícím krbem vévodí. „Vážení, v tuto hodinu a za tohoto počasí, vás již nikam nepustím,“ pousměje se s mírnou úklonou. „Mohu vám nabídnout buď jeden z našich hostinských pokojů, nebo vůz taxislužby, jehož se však nemusíte nikterak obávat, neboť je spolehlivý a i za těchto podmínek dochvilný. Jak ale jistě chápete, nedostaví se okamžitě, mohu vás tudíž zatím pozvat na naši kávu s výtečnou palačinkou.“ Inu, dali jsme si a za oknem při tom sledovali chumelenici protmívající smrákáním (Alois Jirásek: Z mých pamětí). Možná jen díky tomu nečtete namísto tohoto textu další díl seriálu o nezodpovědných seniorech v horách.

Na zpáteční dvacetikilometrové cestě do Broumova v taxíku, který se krokem prodírá navátým sněhem, doceňujeme slova filozofující paní uklízečky: „Do Broumova vede jen jedna cesta sem a ta samá ven, a s tím se nedá nic dělat.“ (Možnost úniku do Polska místním očividně nepřipadá jako reálné řešení.)

Podobně nesnadné to bude i se zmíněnou klášterní restaurací. Když se rozplývám nad cuketovými placičkami se spoustou lupení a rakytníkovou kaší, odpoví přesvědčivě: „Měli by vařit víc pro lidi. To tu přijelo čtyřicet cyklistů z Polska a chtěli smažák. Tak se otočili a zase odjeli. Není to pro lidi.“ Asi má pravdu. Klášter ale ví (vždycky věděl), že je to běh na dlouhou trať.

Původně jsem chtěl psát o jednom historikovi, který sem „k nám“ do regionu přišel hlásat zpupné pražské evangelium, a o zdejším stydlivém rasismu, jak si to pracovně nazývám. Ale než se k tomu někdy zase dostanu, tak už to možná díky oné pozitivní energii, která na městečko z kláštera nenápadně doléhá, bude dávno pasé.

Ladislav Šenkyřík (1957) je překladatel, v letech 2009–2013 fejetonista Listů.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Ladislav Šenkyřík

Psaní z Broumova aneb Zázraky se stále dějí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu