Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Daniela Vodáčková o básni Ireny Šťastné: Amorfní bytost se vznáší ve vaně

Daniela Vodáčková o básni Ireny Šťastné

Amorfní bytost se vznáší ve vaně

Básníci a vykladači XIII

Irena Šťastná

* * *

Otevřu oči:
tišina hodin
vložených do
roztažených nohou dne
hrne se bílé
zkalené víno
zaplácne to tikot
přesně vykroužený
taješ v nádobě vany
za světla
za bezhluku
roztékáš se
od kraje ke kraji
jenž už nestudí
oslizlý párou
výpotkem vany
a vlastního života
dobře si rozumíte
v přelévání tekutin
plivneš pustíš moč
vezme všechno
a shora přichází
zalehnutí vůní hyacintu
je tak mocné
že poslední
co ze sebe dostávám
je strach
promodralá obluda
deroucí se ven
přes sliznice
sotva se protlačí
v hrudkách a výdeších
drží se při hladině
jako mrtvola bez rodiny
co by nabírala k pláči
jak se sluší.
Je čas povstat.
Opustit sirotka.
Je po koupeli.
Děje se zas jen
opatrné posouvání
vteřin. Jsem sama.
Jako vždy.

Amorfní bytost se vznáší ve vaně

Představuji si to. Jsem ve vaně. Voda je asi dost teplá. Obličej se potí, pára a pot se slévají, prolínají se. Do směsice přitékají další tekutiny včetně času. Čas teče, já vtékám do vany se svými vlastními šťávami, voda z vany vtéká do mne, čas teče kolem, i do vany i do mne, já vtékám do času. Vše je postupně víc a víc propojené, jedna substance přechází v druhou, nelze je od sebe oddělit. Výsledkem je cosi amorfního, včetně rozplývajícího se vědomí.

Amorfní bytost se vznáší ve vaně. Co je pod ní, kolem ní? Něco se díky alchymistickému procesu začíná vylučovat, snad díky vůni hyacintu, každá molekula čehosi dalšího k tomu přispívá. Je to modré, o poznání temnější, představuji si, že to opaleskuje – strach. Trochu hororově si to pluje po hladině, jako „mrtvola bez rodiny“, je to osiřelé, co by to mohlo být? Něco, co se objevilo díky vzlínání, co se nenarodilo i narodilo zároveň, představuji si osiřelé embryo.

Původně jsem si říkala, co by se mohlo díky amorfnímu prolnutí ve vaně objevit, odloučit jiného či dalšího, ale embryo se mi líbí. Jak mohlo vzniknout? „Do roztažených nohou dne, hrne se bílé zkalené víno.“ Autorka Irena Šťastná ještě napovídá, že to je čas („tišina hodin“). Je to tedy samotný čas, kdo vstoupil dovnitř a použil k tomu početí bílé zkalené víno/zkalené světlo, temnější, nežli to Čas/Bůh udělal s Pannou Marií, když do ní vstoupil. To světlo tehdy bylo jistě světlejší, plné naděje, ne pozemské. Světlo zde je temnější, pozemské, možná až přízemní. Něco bylo počato, ale narodilo se to/nenarodilo asi předčasně. Embryo zůstalo ve vaně, jeho osud je zpečetěn, brzy osiří a bude opuštěno.

Autorka vystupuje z koupele, leč znovu sama, jak konstatuje.

Myslím na autorku a nechce se mi ji nechat odejít osamělou („jako vždy“) a smutnou. Čím bych ji potěšila? Zprávou, že je pro tuto chvíli očištěna, vyšla z vody; embryem byl její vlastní strach, zbavila se strachu. Informací, že takových embryí po sobě zanecháme víc. Konstatováním, že tohle je zřejmě lidský úděl, který já osobně přijímám raději nežli úděl Panny Marie.

Daniela Vodáčková

Irena Šťastná (1978) je básnířka, vydala pět básnických sbírek, zatím poslední sbírkou je Sen o třetí plíci z roku 2018. S Milanem Šťastným napsala knihu pro děti Na mamuta (2016). Irena Šťastná byla nominována na cenu Magnesia Litera (2016) a Drážďanskou cenu lyriky (2012).

Daniela Vodáčková (1964) je psychoterapeutka (s psychologickým vzděláním), vysokoškolská pedagožka a básnířka. Publikuje odborné práce zejména o krizových tématech v životě člověka. Vydala sbírku Z období vodních řas (2015). V loňském roce byla nominována na Drážďanskou cenu lyriky.