Alena Wagnerová

Nad článkem F. A. Hayeka I

Jak se na neoliberálního ekonoma sluší a patří, nevážil si Friedrich August von Hayek levicových intelektuálů, ba pohrdal jimi, a v článku Intelektuálové a socialismus z roku 1949 se touto tematikou obsáhle zabýval. Levicové intelektuály tu nazývá profesionálními obchodníky s použitými myšlenkami a tvrdí, že socialismus nikdy a nikde nebyl nejdříve dělnickým hnutím a v žádném případě lékem očividného zla, který by si byly zájmy dělnické třídy vyžadovaly.

Šlo tu pouze o teoretickou konstrukci, která byla dlouho známá jen intelektuálům a „vyžadovala od intelektuálů dlouhého úsilí, než mohly být pracující třídy přesvědčeny, aby ji přijaly za svůj program“.

Ponechme stranou, že těmito tvrzeními Hayek jen dokazuje, že o historii dělnického hnutí spíš nic než málo ví, nebo si prostě konstruuje alternativní fakta, aby s nimi pak mohl polemizovat, jak to známe z řady textů taktéž neoliberálního ekonoma Václava Klause. Všimněme si ale spíš historického kontextu studené války, v němž tento článek vznikal.

Ve Spojených státech začal právě tehdy Sněmovní výbor pro neamerickou činnost antikomunistickou honbu na všechny, kteří mohli být jen trochu podezřelí z levicové orientace. Friedrich Hayek pak už dva roky předtím založil společenství liberálně a konzervativně orientovaných ekonomů, novinářů a filozofů Mont Pelerin Society s cílem budoucí generace přesvědčit o hospodářském liberalismu. Jeho účastníci se shodli na odmítnutí plánovaného hospodářství a státních zásahů do ekonomiky omezujících svobodu trhu a podnikání a označili znovuobnovení volného trhu za nutnou podmínku poválečné obnovy a jisté budoucnosti. Shodli se také na koncepci slabého nebo v každém případě alespoň s trhem konformního státu omezujícího vydávání finančních prostředků především v sociální oblasti a moc odborů. Pro tento svůj politicko-ekonomický program pak zvolili název neoliberalismus.

Někteří z nich, i Hayek sám, také odmítali jakoukoliv koncepci sociálního tržního hospodářství, zatímco němečtí ekonomové freiburské školy (jako Alexander Rüstow) ji obhajovali a s montpelerinským společenstvím se po několika letech rozešli. Brzy je opustil i Karl Popper, poté, když se marně zasazoval o to, aby do tvořícího se společenství byli v zájmu větší komplexity názorů a postojů přijati i někteří socialisté. Během dalších let se Hayekova montpelerinská společnost stala jednou z nejaktivnějších a nejvlivnějších sociálních sítí, jíž se po rozpadu socialistického systému podařilo neoliberalismus prosadit jako celosvětově vůdčí ideologii pozdního kapitalismu.

Na konci Hayekova článku nás ale čeká překvapení. Poté, co na jeho začátku levicové intelektuály pěkně strhal, klade si najednou znepokojující otázku, proč jsou myšlenky levice pro mladé intelektuály daleko přitažlivější než myšlenky pravice. A ve třetím oddíle jeho textu můžeme číst, že je třeba připustit, že co určuje názory intelektuálů, nejsou sobecké zájmy, ale většinou počestná přesvědčení a dobré úmysly a že „vcelku typický intelektuál dneška je tím více socialistou, čím více je veden dobrou vůlí a inteligencí“. A o něco dál pak můžeme číst, že jsou to vcelku „ti aktivnější, inteligentnější a originálnější mezi intelektuály, kteří nejčastěji inklinují k socialismu, zatímco jeho odpůrci jsou často podřadnějšího kalibru... a také většina brilantních a úspěšných učitelů je dnes spíše socialisty, zatímco ti, co zastávají konzervativní politické názory, jsou často průměrní“. A nakonec dospívá k dodnes aktuálnímu závěru, že přitažlivost socialistických myšlenek především pro mladé intelektuály a mládež je dána jejich vizionářským charakterem a „opravdová odvaha dopřát si utopické myšlení je v tomto ohledu socialistům zdrojem síly, která tradičním liberálům chybí“. Tento zdroj utopické síly chybí ovšem dnes nejen neoliberální pravici, ale i evropské levici.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Wagnerová

Nad článkem F. A. Hayeka I

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu