Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Karel Kaplan, Michal Reiman: Naše revoluce a myšlenky socialismu

Karel Kaplan, Michal Reiman

Naše revoluce a myšlenky socialismu

aneb Ošemetnost specifické cesty

-red-

Nedávné oslavy 20. výročí osvobození a vítězství národní a demokratické revoluce nastolily opět otázku o svérázných představách o cestě k socialismu, které se u nás vyvíjely v letech 1945 až 1949. Tyto představy se zrodily na základě nového poměru sil a nových rysů ve světové situaci v těchto letech, zrodily se na základě existence široké Národní protifašistické fronty v naší zemi. Je nezvratným faktem, že světová válka a nacistická okupace svými důsledky nejenom hluboce změnila postavení společenských třída a vrstev, ale značně ovlivnila i myšlení neproletářských a dokonce i části buržoazních vrstev. Jestliže část buržoazních politiků pod dojmem těchto skutečností si uvědomuje, že předpokladem národní nezávislosti země a politických i ekonomických pozic buržoazních vrstev je doplnění zahraniční orientace republiky o spojenectví se Sovětským svazem a uskutečnění výrazných opatření, pak v širokých lidových vrstvách výrazně sílí vliv socialistických myšlenek. Rodí se široká paleta názorů o možnostech zvláštní cesty k socialismu, které se přizpůsobují reálnému poměru třídních sil doma i ve světě i zájmům těch společenských vrstev, které s nimi vystupují. Tyto otázky však nejsou ani zdaleka probádány a nelze o nich vyslovit definitivní úsudek.

V tomto případě nechceme zkoumat názory o cestě Československa k socialismu v letech 1945 až 1948 v plné šíři, chceme se omezit na to, že dokumentujeme některé z těchto názorů, které se rodily v KSČ, nebo přesněji v jejím vedení. Takováto dokumentace se nám jeví potřebnou již proto, že po roce 1948 v souvislosti s rezolucemi informačního byra o situaci v KSJ a v souvislosti s působením celé ideové a politické atmosféry tehdejší doby tyto názory o svérázné cestě k socialismu byly zavrženy jako projev oportunismu a nacionalismu. Přestaly se zkoumat a historicky objasňovat a byly nejenom veřejností, ale i badateli značně pozapomenuty.

Názory o cestě Československa k socialismu v letech 1945–48 netvořily nějakou propracovanou uzavřenou soustavu. Byly ve stavu zrodu a vyvíjely a měnily se tak, jak se měnila sama situace a seskupení třídních sil. Přesto však lze hovořit o určité byť nedotvořené koncepci, která se rodila ve vedení KSČ. Přitom názory KSČ v tomto případě je třeba zásadně odlišovat od názorů jiných složek Národní fronty potud, že KSČ nejenom reprezentovala vůdčí složku nového zřízení, ale seskupovala v našich podmínkách právě ty síly, které byly historicky a sociálně nositeli socialistického vývoje.

Názory KSČ na povahu revoluce u nás prošly v letech 1945–48 několika fázemi, které se pokoušíme zachytit i v publikovaných dokumentech. V prvním období převažoval pohled na naši revoluci jako na revoluci národní a demokratickou, která teprve dalším vývojem vytvoří podmínky pro cestu k budování socialismu. Tyto názory představovalo zejména moskevské vedení KSČ, kdežto organizace na domácí půdě více zdůrazňovaly sociální obsah revoluce. V osvobozené republice vedení KSČ první dobou zvláště zdůrazňovalo národní a demokratický ráz revoluce, později ještě v průběhu roku 1945 se začínal stále více zdůrazňovat její sociální obsah, což vyúsťovalo až v první úvahy o cestě k socialismu. Vcelku však stále měl silné pozice názor o národním a demokratickém charakteru probíhající revoluce.

Nová fáze ve vývoji názorů na cestě Československa k socialismu je v úzké souvislosti s výsledky voleb do Ústavodárného národního shromáždění v květnu 1946 a s dotvářením koncepce o pokojném vývoji revoluce získáním většiny národa pro politiku KSČ. Je plně doceněna skutečnost, že revoluce ve sféře mocenské i sociální hluboce překročila rámec buržoazního zřízení. Pro dělnickou třídu se potvrzuje možnost budovat zásadně nové poměry již v této fázi revoluce s celkovou perspektivou vývoje k socialismu. Objevují se teze o specifické československé cestě k socialismu, které jsou podpořeny Stalinem a jsou obdobou stejných úvah v řadě jiných lidových demokracií. Diskutuje se povaha sociálních opatření uskutečněných revolucí a způsoby dalšího vývoje k socialismu. Tyto úvahy směřují především k rozvinutí forem svazku dělnické třídy s neproletářskými vrstvami. Jde o zachování široké míry politické demokracie. dále o vybudování takové hospodářské soustavy, která by umožnila na podkladě plánovaného působení dlouhodobější součinnost znárodněného a neznárodněného podnikání a připravila postupný přechod malovýroby, drobného i části středního podnikání k vyšším výrobním formám, a to za předpokladu omezování kapitalistických prvků.

Třetí fáze ve vývoji názorů na naši cestu k socialismu začíná výrazně od léta 1947 a souvisí se značným prohloubením politických i sociálních rozporů na mezinárodním fóru i na domácí půdě. Tyto rozpory, které se ve skutečnosti vyvíjely delší dobu, odstraňovaly v reálném životě věcné předpoklady, na nichž chtěla budovat koncepce o „specifické cestě“. Nedochází ovšem k novým podmínkám třídního boje – politické myšlení se soustřeďuje na otázky boje s domácí a mezinárodní reakcí a pod tímto zorným úhlem koriguje i přístup k sociálním a politickým opatřením.

Vyústěním třídního boje, který se rozvíjel v průběhu revoluce, byl Únor. Únor vzatý v celém kontextu tehdejšího světového dění nesporně značně změnil veškeré podmínky výstavby socialismu. Po Únoru se musely proto pozměnit i politické a teoretické koncepce, které zdůvodňovaly způsob socialistického budování. I poúnorová cesta je součástí československé cesty k socialismu, i v tomto případě se proto muselo přihlížet ke specifikám země (a také úvahy o „specifické cestě“ neodumřely hned po Únoru), avšak tato specifika již vycházela z jiné sociální a politické základny než v letech 1945–48. Úvahy o „specifických cestách“ byly postupně potlačeny vlivem „kultu osobnosti“, což nás nezbaví v budoucnu zkoumání „specifického“ charakteru socialistického budování v letech první pětiletky.

Při sestavování tohoto výběru jsme vycházeli hlavně z dokumentů zveřejněných v dobovém tisku, knižních publikacích, sbornících dokumentů a v historických studiích různě publikovaných v posledních letech. Prvně jsou publikovány úryvky z diskusí v agitpropu ÚV KSČ, které pocházejí z archivu Ústavu dějin KSČ. Vzhledem k účelům této publikace jsme upustili od uvádění všech odborných náležitostí a omezili se pouze na uvedení pramene, z něhož jsou názory citovány. Domníváme se, že i tento poměrně krátký přehled přispěje k objasnění názorového vývoje v KSČ v letech revoluce.

(...)

Listopad 1948. – ÚV Maďarské strany pracujících, referát M. Rákosi:

,,K způsobu a formě socialistického zřízení může každý národ přispět a přispívá něčím novým a svým, ale v základních rozhodujících otázkách není ,zvláštní národní cesty‘.“

Září 1948. – R. Slánský, aktiv stranických funkcionářů:

„My všichni jsme si hned po Únoru neuvědomili tyto leninsko-stalinské poučky o tom, že přechod od kapitalismu k socialismu je veliká etapa, která je provázena nezmírněním třídního boje, ale jeho neustálím zostřováním, jak nám připomněla rezoluce Informačního byra o jugoslávské otázce...

Pravda, mluvili jsme sami před Únorem o klidném vývoji k socialismu, o československé cestě k socialismu, která na rozdíl od ruské cesty se vyznačuje tím, že je to cesta klidná...

Je přirozené, že jsme se v naší politice dopustili řady chyb, že vlastně, pokud jde o podceňování síly reakce, jsme nebyli dost bdělí a že jsme se zostřením boje proti reakci měli začít dříve.“

Počátek ruka 1949. – P. F. Judin: Přechod k socialismu v zemích lidové demokracie.

„Nacionalistické živly v lidově demokratických zemích... se pokusily dokazovat, že prý objevily svoji zvláštní cestu k socialismu, která se nepodobá cestě sovětské a která prý je dokonalejší než cesta sovětská. ,Specifičnost‘ této cesty spočívá v tom, že prý vede k socialismu bez třídního boje, bez nacionalisace půdy, tj. při zachování soukromého vlastnictví půdy. Tito ,theoretikové‘ se domnívají, že socialismus má být budován jen ve městě a že venkov živelně půjde za městem k socialismu.“

„Státní zřízení lidové demokracie se liší od sovětské státní formy. Sovětské zřízení, které je nejvyšší, nejrozvinutější formou diktatury proletariátu, uskutečnilo tuto diktaturu za absolutní vlády jediné strany – komunistické strany (bolševiků). V lidově demokratických zemích se státní zřízení vyvíjí ve formě lidově demokratických republik. Jde však o takové demokratické republiky, v nichž vládnoucí postavení v celém státním zřízení a v celém politickém životě zaujímá dělnická třída v čele s komunistickými stranami. V těchto zemích je úspěšně prováděna politika likvidace vlastní buržoasie, politika vybudování socialismu na základě zkušeností SSSR, politika nerozborného přátelství s SSSR.“

Leden 1953. – Klement Gottwald při otevření muzea V. I. Lenina:

„Je ovšem přirozené, že na naší cestě k socialismu, podobně jako v ostatních zemích lidové demokracie, je nemálo odlišného od cesty Sovětského svazu. Odlišný byl již sám rok 1945 od roku 1917. Avšak tyto odlišnosti se týkají pouze forem, a nikoli samé podstaty nového řádu, jíž je vláda pracujícího lidu pod vedením dělnické třídy, jíž je diktatura proletariátu...

Na druhé straně však by bylo zločinnou hloupostí, kdybychom chtěli některé z oněch ,odlišností‘, které byly pouze přechodného rázu a postupně odumírají, konservovat. Stále širší a hlubší využívání sovětských zkušeností a tedy stále větší přibližování se sovětskému příkladu, toť jeden z hlavních zákonů rozvoje lidově demokratických zemí...

A naopak: vystrkování a konservování nižších přechodných forem a vydávání jich za neměnnou specifiku, stejně jako nedbání a odmítání sovětského příkladu a zkušeností vede nakonec k popření a zvrácení samé podstaty lidové demokracie a k restauraci kapitalismu.“

Naše revoluce a myšlenky socialismu, Plamen č. 12/1965, str. 110–118. Vybrala Alena Wagnerová. Podtitulek redakce.

Karel Kaplan (1928) a Michal Reiman (1930) jsou historici.