Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Zdeněk Víšek: Ohlédnutí za Velkou válkou

Jan Klíma

Malé dějiny nerovnosti

Po uprchlících, kterým tragické války počátku 21. století znemožnily přežít na Blízkém východě, se do Evropy tlačí lidé z Afriky. Kdo sjížděl z marockých kopců ke španělské Ceutě, nemohl přehlédnout postavy z dalekých tropických končin, které na patníku trpělivě čekají, zda se jim v noci podaří prostříhat plot a proniknout do Evropské unie. Bezradná Evropa začíná diskutovat o „pomoci Africe“, aby zastavila proud nechtěných přistěhovalců. Státníci, kteří hodlají opožděně spasit oba kontinenty, přitom raději nepřipomínají stíny minulosti.

V antice tvořilo Středozemní moře přirozenou spojnici Evropy s Afrikou. Fénické a řecké kolonie ležely i na severoafrických březích, Římané ovládli jižní pobřeží Mare nostrum, aby tu obchodovali s obilím a stavěli nádherná města jako Volubilis nebo Leptis Magna. Oni ani Byzantinci se nikdy nedostali za saharskou poušť, a když v 7. století Mohamedovi následovníci severní Afriku obsadili, válčící středověká Evropa zapomněla i to málo, co se v antice o Africe dověděla.

Od poznání k otrokářství

Proti muslimskému nepříteli vyrazili portugalští křesťané organizovaní v bojových řádech. Roku 1415 zabrali marockou Ceutu a pak na pobřeží neznámé „Guineje“ nalezli černé lidi, kteří kupodivu nebyli muslimy. Církev pomohla tyto lidi pokřtít a jako spojence při obkličování muslimského světa je zapojit do bělošských obchodů a válek. Ještě koncem 15. století vyvstala první vlna evropského zájmu o Afriku, která Africe přinesla nesmírné utrpení. Po objevitelích, kteří konečně poznali alespoň kontury, nikoli duši Afriky, přišli obchodníci. Ti za evropské korálky, oděvy, koně či další zboží nakupovali od zkorumpovaných černých potentátů především jejich lidi. Tragédie otroctví trvala čtyři století a zanechala na africké duši nezhojitelné šrámy. Lov otroků ničil vesnice i v hlubokém vnitrozemí, lidé umírali ve strašlivých podmínkách lodní přepravy přes Atlantik a nakonec dřeli na amerických plantážích jako tažná zvířata bez práv a bez naděje na návrat. Ekonomický cyklus „trojúhelníkového obchodu“ mezi iniciativní Evropou, ničenou Afrikou a pracující Amerikou učinil ze západní Evropy nejbohatší část glóbu. Krev a pot afrických otroků zaplatily i vzestup kultury a vědy té části Evropy, která otrokářství organizovala. Podle nejskromnějších odhadů přišla Afrika až do poloviny 19. století o 12 milionů nejschopnějších lidí, ale další oběti si vyžádaly lovy na lidi zvané v angolském jazyce kimbundu výstižně kuata-kuata (chyť-chyť). Devastace, zaostalost a hrůza se rozlily po celém kontinentu, udržovány v brutální podobě africkými spoluviníky evropských zločinů. Na tuto děsivou kapitolu světových dějin nelze zapomenout nikoli kvůli samotnému vraždění a pokořování lidských bytostí. Nejděsivější je úsilí evropské vědy a teologie vysvětlit, že otrokářství je správné, či dokonce „pokrokové“, že vede ke „spasení“ ubohých divochů. Markéta Křížová ve své práci The Strength and Sinews of this Western World (Praha: Karolinum, 2008) snesla obrovskou spoustu důkazů o šílené schizofrenii evropské inteligence, která cílevědomě omlouvala otrokářství a bez špetky studu zdokonalovala svůj rasismus až k teoriím pozdního 19. století. Z tohoto proudu pokřiveného myšlení vyšel Arthur Comte de Gobineau (1816–1882), aby otevřeně označil bílou árijskou rasu za nejvyšší a černou za nejnižší. Houston Stewart Chamberlain (1855–1927) už jen upřesnil, že nejlepší z árijců jsou Germáni.

Okupace jménem nejvyšších evropských hodnot

V éře „vědeckého“ či „viktoriánského“ rasismu vyvrcholila druhá vlna evropského zájmu o Afriku, opět zničující. Euroamerická průmyslová revoluce už nepotřebovala otroka na americké plantáži, nýbrž nádenického dodavatele surovin a nákupce druhořadé evropské produkce přímo v Africe. Evropané, kteří dosud víceméně jen obchodovali u pobřeží, rozpoutali v poslední třetině 19. století „rvačku o Afriku“ (scramble for Africa). Armády vybavené moderními zbraněmi obsazovaly jedno území za druhým. Francouzi masakrovali domorodé státy v západní i střední Africe a hlava vzdorujícího náčelníka Rábiha napíchnutá na francouzském kopí ohlašovala vítězství evropské civilizace stejně jako hory mrtvol súdánských mahdistů pokosených britskými kulomety. Před první světovou válkou sloužila už celá Afrika až na křesťanskou Etiopii a bezvýznamnou Libérii evropské ekonomice. Během 30–40 let tak evropské mocnosti obsadily kontinent třikrát větší než Evropa a opět se mohly opřít o ideologické zdůvodnění svého brutálního výboje ze strany vědy a teologie obhajující „civilizační poslání“ směřující k povznesení „nižších“ afrických národů. Po krvavé genocidě Hererů a Namů v Německé jihozápadní Africe v letech 1904–1907 odtud profesor Eugen Fischer (1874–1967) dostával lebky umučených Afričanů, aby na nich demonstroval jejich podřadnost a nutnost zamezit míšení ras v zájmu vědecké eugeniky.

Když „velká válka bílých mužů“ 1914–1918 strávila při průmyslovém zabíjení i mnoho senegalských střelců či severoafrických rekrutů, evropská nelidskost se ostudně odhalila, a tak bylo třeba zmírnit vztah kolonizátorů k Afričanům. Meziválečná doba přinesla záblesk naděje, že se bílí a černí sblíží a že budou spolupracovat ke vzájemnému prospěchu. Skončilo africké nomádství spojené s kmenovými válkami, první vlaštovky zdravotní péče, školství a rozvoje začaly zvyšovat počty africké populace, objevily se první africké politické strany, respekt si vydobyla svébytná africká kultura. Koloniální systém však neslevil z představy, že Evropan musí vládnout a Afričan poslouchat. Evropská věda se jen nerada zbavovala teorií o vlastní nadřazenosti. Théophile Simar (1883–1930) se v Kritické studii o utvoření rasové doktríny v 18. století a o jejím rozšíření v 19. století (1922) jen pokusil vyvrátit germánskou rasovou prioritu. Ale na univerzitě v portugalské Coimbře ještě ve 30. letech antropologové stále dokazovali na černošských lebkách, že se do nich nevejde mozek s vyšší kapacitou. Rasismus, v němž byl vychován i Adolf Hitler, explodoval, když nacističtí představitelé údajně nejčistší rasy a nejkulturnějšího evropského národa zorganizovali průmyslové vyhlazování Židů a Slovanů. Afrika otřesená další válečnou sebevraždou Evropy v letech 1939–1945 ztratila důvěru v další dlouhodobou evropsko-africkou koexistenci.

Pátý panafrický kongres v Manchesteru v roce 1945 jasně vyslovil požadavek nezávislosti pro Afriku. Evropané doufali v nějakou formu setrvání v Africe už proto, že se stala cenným komplementem euroamerického světa. Roku 1938 měl export z Afriky hodnotu 1 miliardy USD, roku 1955 už 5,44 miliardy. Před dekolonizací v roce 1955 se v Africe těžilo 96 % diamantů, 71 % kobaltu, 60 % zlata, 42 % fosfátů, 37 % chromu, 24 % mědi, z Afriky pocházelo 64 % světové produkce kakaa, 65 % sisalu a 22 % arašídů. Stoupala produkce kobaltu, azbestu, pyritů, zinku, zvyšovaly se výdělky podnikatelských firem kontrolovaných prozatím koloniální správou.

Svoboda podlehnout mocným

Slibný africký potenciál urychlil třetí vlnu světového zájmu o kontinent. Ve jménu svobody Afričanů se od 50. let 20. století stala hlavním globálním tématem dekolonizace. Začala vyhlášením nezávislosti Libye koncem roku 1951, vyvrcholila „rokem Afriky“ 1960 a z velké části se uzavřela rozpadem portugalského impéria roku 1975. Celý zbytečně rychlý a nezajištěný proces proběhl ve znamení bipolárního soupeření „nekolonialistických“ mocností USA a SSSR a dostal neblahý ráz přetahované směrem k pochybnému marxistickému experimentu podporovanému Moskvou nebo neméně cizorodé demokracii propagované Washingtonem. Dobové politické korektnosti v té době vzdoroval jen osočovaný šéf portugalského autoritativního režimu António de Oliveira Salazar; varoval, že ztrátou Afriky ztratí svůj význam i Evropa, že „národní“ kolonialismus s jistou dávkou odpovědnosti za Afričany nahradí „mezi-národní“ neokolonialismus, který se na Afričany ohlížet nebude. Salazarovo tvrdošíjné lpění na politickém i rasovém splývání odnesly pevninské součásti portugalského zámoří krutou koloniální válkou, v níž supervelmoci v letech 1961–1974 podporovaly „své“ agentury. Neblahým příkladem ničivé cesty ke svobodě se stala Angola: SSSR, USA i Čína tu patronovaly ozbrojené organizace, které bojovaly spíš proti sobě než proti portugalskému kolonialismu za vliv svých sponzorů na budoucí nezávislý stát. Čtvrtá nejrozvinutější země subsaharské Afriky vstoupila do éry svobody jako hromada trosek a ničivá občanská válka imitující bipolární svět pokračovala s malými přestávkami až na práh 21. století.

Dekolonizovaná Afrika osamělých umělých států s nesmyslnými hranicemi, složitou etnickou strukturou a chybějícími kádry se stala kořistí vítězů. Mosambik opsal sovětskou ústavu a propadl se do chaosu, Západu sloužili diktátoři jako zairský-konžský Mobutu, který si v letech 1965–1997 nakradl 5 miliard US dolarů, ale jehož kleptokracii aplaudovali mezinárodní podnikatelé či nájemci vojenských základen. Za neustálých převratů a občanských i mezistátních válek Afriku obsadily nadnárodní korporace, které dokázaly vydrancovat všechno od pobřežních lovišť ryb až po nerostné bohatství podzemí. Evropa nabízela projekty spolupráce podepisované v Lomé, Evropské hospodářské společenství a z něho vzniklá Evropská unie vytvořily několik programů pro spolupráci s blízkou severní Afrikou. OSN vyhlašovala „zelené revoluce“ a posílala do Afriky poradce a plánovače rodičovství. Výsledkem zdánlivě altruistických iniciativ byl neustávající přesun afrického bohatství na Západ, nové převraty a destabilizace každého státu, který se dokázal povznést. Nemravnosti jako vývoz britského jedovatého odpadu na ostrov Annobón v Guinejském zálivu v 80. letech, kdy onemocněla celá ostrovní populace, západní média nikdy neodsoudila. Evropské i americké univerzity obhajovaly úžasný přínos svobody pro Afriku a hlavně ekonomický řád, který Nigérii dovolil vyvážet obrovská kvanta ropy, ale nedovolil jí postavit jedinou rafinérii. Zatímco afričtí „řezníci“ masakrovali vlastní lidi, brusiči v Amsterodamu v klidu zušlechťovali „krvavé diamanty“ ze Sierry Leone, Libérie nebo rozvrácené Angoly.

Demokracie slabých

S pádem sovětského bloku se Afrika podřídila požadavku demokratizace. I odporné diktátorské režimy přijaly pluralitní ústavy a pravidelně pořádaly volby často v podobě fraškovité karikatury vnuceného politického systému. Požadovaná procedura dokázala rozpůlit na čas i kdysi stabilní Pobřeží slonoviny a vyvolat ničivé spory ve společnostech, které se soutěží politických stran neměly žádné zkušenosti. Pokus světa nabídnout zničenému Somálsku chléb a mír v letech 1992–1995 naprosto ztroskotal a stát se rozpadl na neuznané celky Somaliland a Puntland a na uznaný zbytek, který ovšem neexistuje. „Rozpadlé státy“ (failed/collapsed states) urychlily rabování Afriky zvenčí a formální demokracie oslabila většinu z relativně konsolidovaných států zevnitř. Robert Mugabe v Zimbabwe nikdy vlastně neporušil demokratické procedury, a přesto přivedl svou bohatou zemi na mizinu. Nigerijský aktivista Ken Saro Wiwa objel svět, aby volal o pomoc venkovanům, jejichž pole i potoky pokryla ropa; roku 1995 zkorumpovaná nigerijská vláda oceňovaného obhájce nešťastných lidí popravila – a koncern Shell mohl zvýšit těžbu. V roce 1999 koupil „supí fond“ Donegal za 3 miliony USD státní dluh Zambie ve výši 15 milionů USD a požadoval od afrického státu 55 milionů USD; soud zakročil a snížil pohledávku Donegalu na 17 milionů USD (!), které Zambie dosud splácí. Ve stejné Zambii se vyznamenala firma Mopani, dceřiná součást oligopolu Glencore se sídlem ve švýcarském Baaru. Za vytěženou měď platí společnost daně na britských Panenských ostrovech a v „měďném pásu“ kolem Ndoly se kupí hlušina, na níž lidé pomřou, až jednou cizí podnikatelé z vyčerpané země odejdou. Děsivé masakry ve Rwandě v roce 1994 dostaly pokračování v nekonečných válkách ve východním „demokratickém“ Kongu, kde firma Nokia zneužila ozbrojený chaos k získávání tamního vzácného coltanu (kolumbit--tantalit) nezbytného v mobilních telefonech. Nedaleko Akkry v demokratické Ghaně hoří obrovská skládka elektronického odpadu, na němž zoufalí lidé včetně dětí v toxickém kouři hledají kus mědi nebo vzácnějšího kovu, který se dá prodat; hory starých ledniček, televizorů a vyřazené spotřební elektroniky sem přivážejí podnikatelé z Evropy. Praktiky zneužívající slabost a nemožnost obrany se zdokonalují: Afriku ožebračuje falešné účtování rozvojové pomoci, nadhodnocení cen zboží i rádoby pomocné kampaně: v boji proti ebole v západní Africe bylo v letech 2014–2016 rozkradeno 5,2 milionů dolarů. Vznikl stav, kdy rozvinutý svět získává z Afriky desetkrát víc, než mu okázalou rozvojovou pomocí vrací. Tuto praxi opět obhajuje euroamerická věda; univerzitní granty podporují odborníky, kteří dokazují blahodárnost demokracie pro africké země se zcela jinou psychologií, kulturou a politickou zkušeností; ekonomové na grafech dokazují, že za africké ztráty nemůže světový ekonomický řád, nýbrž sami Afričané. Pod hesly humanity, lidských práv a partnerství kvete jen jiný druh rasismu; namísto křesťanství a civilizace se nyní Africe vnucuje demokracie, a to nikoli v africký prospěch. Do západního ovlivňování se úspěšně vklínila Čína operující dvěma výhodami: nemá koloniální minulost a její občané nechodí po Africe v uniformách se zbraní v ruce; jestliže se jednou Afrika postaví na vlastní pevnější nohy, bude muset ještě dlouho Číně splácet předchozí velkorysou „pomoc“ – stejně jako platí Evropě.

Jih proti Severu

Reminiscence evropské kolonialistické nadřazenosti v Africe vyvrcholily v procesech „arabského jara“. Absurdní zničení Libye destabilizovalo celou severní Afriku a ve spojení s válkami na Blízkém východě se rozšířilo do centrální Afriky jako nábožensko-civilizační konflikt. Vcelku demokratické Mali rychle podlehlo povzbuzené muslimské invazi a musí se chránit evropskými armádami, za které nepochybně jednou zaplatí z toho mála, co poušť a slabá ekonomika dá. Chvilka „jarní“ demokracie v Egyptě ukázala, že 44 politických stran by téměř stomilionový stát vydalo všanc extremistům, a proto nastoupila armádní diktatura schopná jednotu státu garantovat třeba násilím. Svoboda nových států se ukázala jako nebezpečí: ze zubožené Eritreje (1993) proudí dnes migranti do Evropy, v Jižním Súdánu (2011) se v blízkosti ropných polí vyvražďují znepřátelené kmeny. Africké státy dávno ztratily suverenitu: bojové drony vylétají ke každodenním operacím ze základen americké armády v Nigeru, celistvost nikdy nefungující Středoafrické republiky zachraňují mezinárodní vojenské mise bez naděje na úspěch. Vývoj zbraní z „rozvinutého“ světa umožnil nahým Mursiům v divoké jižní Etiopii ověsit se kalašnikovy. Sehnat zbraň je v Africe mnohem snazší než se dosyta najíst.

Jean-Claude Juncker i Andrej Babiš přišli s plány pomoci Africe k rozmachu schopnému zastavit migrační vlnu. Kontinent má dnes asi miliardu tři sta milionů obyvatel, většinou chudých. Zatímco Evropa demograficky vymírá (Španělsko má fertilitu jen 1,2 namísto 2 pro prostou reprodukci), v Africe, především subsaharské, má žena (a to už od nějakých 14–15 let) průměrně 5 dětí, v pouštním Nigeru nebo v tropické Ugandě kolem 7. Přetlak se už projevil. A Evropa není schopná zastavit své vlastní podnikatele, kteří na importu lidí vydělávají a pouštějí tak znovu Africe žilou. V tomto kontextu nelze plánům na pomoc Africe věřit. Euroamerický svět uznávající jen zisk nebude docela určitě ochotný změnit světový ekonomický řád, přispět půlmiliardě mladých Afričanů na dobré školy a uznat právo jiných lidí na jiná politická řešení. Nekonečná diskuse o vyrovnání nepoměru mezi světovým Severem a Jihem končí v krizi, kterou si Sever vypěstoval. Francouzský prezident Emmanuel Macron ve svém projevu v OSN v září 2018 požadoval odstranění nerovnosti ve světě, aniž by přijal odpovědnost za podnícení migrační vlny rozhodujícím francouzským podílem na likvidaci Libye. Pokrytectví, skrytý rasismus a agresivita mocných pokračují a berou veškerou naději na řešení konfliktu přerůstajícího z regionálního v globální. „Vyvrženci země“ (les damnés de la terre Frantze Fanona) vyrazili ze zbídačeného „záložního“ kontinentu do Evropy.

Evropa si dosud udržela své bohatství, které imigranty láká, ale dospěla do fáze úpadku. To dokládá stav bývalých koloniálních mocností Velká Británie řeší brexit, který vlastně nechce, Francie zápasí s občanskou neposlušností, Německo neví, co s uvítanými migranty, Španělsko zápasí s katalánskou iredentou, Itálie vystavená přílivu přistěhovalců odmítá dál přijímat Afričany. Východní Evropa, kam vzdálení migranti nesměřují, zažívá skryté praktiky neokolonialismu a s pocitem nespravedlnosti a trvalého udržování v relativní chudobě odevzdává svou práci cizím investorům. Jako celek Evropa podléhá mocným vlivům nadstátních a nadnárodních ekonomických i politických struktur, které zdaleka nepřinášejí jen prospěch. Také v Evropě odsávají (i Evropanům) bohatství daňové ráje jako Kypr nebo Lucembursko. Také pro Evropany přestává být snesitelné to, co dosud zažíval jen globální Jih: nesmírné bohatnutí bohatých a rostoucí problémy chudých.

Afrika všechny nespravedlnosti zatím statečně překonává; nedávno zesnulý znalec afrického vývoje Patrick Chabal jedním z titulů svých prací odůvodněně usoudil, že Africa works. Že některé státy opravdu fungují, to konstatoval nedávno při jednání v Maroku český premiér Andrej Babiš. Maroko má ovšem monarchii, kterou občané nezpochybňují na rozdíl od české dehonestace demokraticky zvolených představitelů. Má i spojující ideologii v islámu, který lépe než výběrová ochrana lidských práv zajišťuje sociální soudržnost. I když i v Maroku dávno pracují politické strany, není jejich cílem vyvolávat opoziční spory, nýbrž podporovat rozvoj země včetně bezproblémově stavěných dálnic a rychlostních železnic. V Africe lze dnes nalézt další pozitivní příklady: demokratické Kapverdy nebo prosperující Botswanu. Prospěch svým občanům přinášejí dokonce i autoritativní režimy: vládnoucí klan v Rovníkové Guineji sice rozkrade značnou část výnosů z ropy, ale buduje luxusní infrastrukturu a staví i nové hlavní město. Spořádané ani rozvrácené africké země ovšem nemají sílu zvrátit globální poměr sil a světový ekonomický řád. Symbolem nespravedlností pro ně zůstává zážitek kolonialismu i praktiky neokolonialismu, obojí spojené s evropskými tlaky. A tak historie a v mnoha případech i současnost vztahů mezi Evropou a Afrikou naznačuje, že smíření není pravděpodobné a že globální imperativ zisku nedovolí velkorysé evropské investice do afrického rozmachu.

Komplex problémů odhalených posledními válečnými a migračními vlnami by bylo dobré vzít vážně a nenasazovat analýzy na předem připravená euroamerická kopyta. Afrika totiž Evropě zahrozila novým pádem Římské říše.