Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Dne 18. ledna 1919, tedy před sto lety, bylo ve versailleském zámku u Paříe zahájeno jednání mírové konference, která po skončení první světové války (11. 11. 1918) určila mezinárodní postavení vítězných mocností Dohody, států spojeneckých i poraženého Německa.
Versailleský mírový systém se však již nejpozději od konference v Locarnu v říjnu roku 1925, kdy se Německo odmítlo v budoucnu vzdát revize svých východních hranic, začal postupně drolit, aby po nástupu Hitlera k moci 30. 1. 1933 v krátké době přestal zcela existovat.
První světová válka (před rokem 1939 označovaná též jako Velká) představovala nejen zcela zásadní zlom v osudech stovek milionů lidí v Evropě, Asii i Africe, ale i přelom v politickém a ekonomickém vývoji mnoha evropských států, z nichž některé dokonce přestaly existovat.
Tento ozbrojený konflikt znamenal také výrazný mezník v technologickém vývoji vedení bojových operací, nebo některé druhy zbraní nebyly až do rozpoutání Velké války dosud v masovém měřítku nasazeny (kulomety, letadla, bojové otravné plyny), případně se objevily zcela poprvé – například tanky.
Je proto pochopitelné, že použití nových druhů ničivých zbraní způsobilo všem armádám dosud nevídané ztráty, které se staly – vedle politických kalkulů – jedním z důvodů pozdější neochoty dvou hlavních vítězných dohodových států (Velké Británie, ale především Francie) dvacet let po skončení první světové války vstoupit do dalšího světového konfliktu.
Válka vypukla jako výsledek politických, vojenských, koloniálních a hospodářských sporů mezi dvěma vojensko-politickými koalicemi – tzv. Dohodou a tzv. Ústředními (Centrálními) mocnostmi. Mezi státy Dohody na počátku války patřily Francie, carské Rusko a Velká Británie, která se do války zapojila v důsledku německého vpádu do neutrální Belgie.
Bojujícími státy Ústředních mocností byly v srpnu 1914 pouze Německo a Rakousko-Uhersko, k nimž se později přidaly Osmanská říše (na podzim 1914) a v roce 1915 také Bulharsko.
Ve složitém postavení se ocitla Itálie, která byla spojencem Německa i Rakouska-Uherska již od roku 1882 (Trojspolek), avšak vlastní zájmy i obava z britských a francouzských námořních sil ji přiměly roku 1914 zaujmout vyčkávací postoj. V květnu 1915 pak vstoupila do války proti svým bývalým spojencům. Na straně Ústředních mocností tak bojovaly pouze čtyři státy. Jejich vojenská síla, zvláště císařského Německa, byla ale značná, a proto výsledek války – navzdory početní, ekonomické, politické i diplomatické převaze armád i vlád Dohody – byl ještě na jaře 1918 stále nejistý.
Na straně dohodových mocností do války postupně vstoupily také další země – kromě Srbska, Belgie a Itálie také Černá Hora, Japonsko, Portugalsko, Rumunsko a Řecko. Rozhodující bylo ovšem až zapojení Spojených států, které vyhlásily válku Německu v dubnu 1917, ovšem vojenská síla USA se projevila na západní frontě plně až v létě 1918.
V srpnu 1917 vstoupila na straně Dohody do války Čína, která válečné úsilí spojenců podporovala nasazením velkého množství svých dělníků v Kanadě i ve Francii, kde nahradili mobilizované vojáky. V říjnu téhož roku válku Německu vyhlásila také Brazílie, nebo německé ponorky v Atlantském oceánu útočily i na její plavidla. Po brestlitevském míru v březnu 1918 koalici Dohody opustilo naopak Rusko, kde se v listopadu 1917 chopili moci bolševici, kteří uzavřeli separátní mír s Centrálními mocnosti.
Kromě vojsk uvedených států se bojů na frontách Velké války zúčastnili – jako příslušníci britských dominií – také kanadští, australští, novozélandští a jihoafričtí vojáci. Vedle nich v britském koloniálním vojsku bojovali Indové, ve francouzském Arabové, Senegalci i Vietnamci.
Na konci tohoto válečného konfliktu tak zůstaly v Evropě neutrálními pouze Španělsko, Švýcarsko, Nizozemsko, Dánsko, Švédsko a Norsko.
Do první světové války bylo mobilizováno 70 milionů vojáků, z nichž 810 milionů padlo a dvacet milionů bylo zraněno.
Údaje o ztrátách vojáků armád jednotlivých zemí se v odborné literatuře pochopitelně liší, a to někdy i výrazně, proto je musíme chápat pouze jako údaje orientační, nikoliv zcela přesné či konečné.
Například odborná publikace historika Ivana Šedivého Češi, české země a Velká válka z roku 2001 uvádí následující počty válečných obětí Centrálních mocností – Německo ztratilo 2 037 000 zabitých a zemřelých vojáků, Rakousko-Uhersko 1 100 000, Osmanská říše 804 000 a Bulharsko 88 000.
Od roku 1915 v Osmanské říši docházelo ke genocidě křesanských Arménů, která si vyžádala více než jeden milion obětí.
Vysoké byly i počty padlých států Dohody. Francie ztratila na frontách prvních světové války 1 327 000 vojáků, Velká Británie 715 000 a Itálie 578 000. Výrazné byly ztráty Srbska, které přišlo o 278 000 svých bojovníků i civilistů, a Rumunska, jehož 250 000 vojáků zahynulo během dvou válečných let 19161918. Američanů podle zmiňovaného zdroje padlo 114 000.
Relativně vysoké ztráty utrpěly i bývalé kolonie Velké Británie – Kanada (61 000) a Austrálie (60 000), menší pak Nový Zéland (16 000) a Jižní Afrika (7000). Indických vojáků v britské armádě padlo 54 000.
Oběti na životech ruských vojsk i ruského civilního obyvatelstva, které bylo válkou na východní frontě v letech 19141917 výrazně postiženo, patrně překročily dva miliony.
Naopak nízké ztráty mělo Japonsko, jehož počet padlých a zahynulých – především během bojů s německými jednotkami v Číně – podle publikace historika Iana Westwella První světová válka – den po dni činil pouhých 300 mužů.
Z evropských bojujících států utrpěly relativně malé ztráty také Belgie (38 000), Řecko (26 000) a Portugalsko, jehož 7000 vojáků padlo na francouzských frontách.
Během první světové války bylo do tehdejší rakousko-uherské armády povoláno asi 9 milionů mužů. Z českých zemí pocházelo celkem 1 537 000 osob, z toho bylo 978 000 Čechů – ostatní se hlásili k národnosti německé nebo polské. Za války pak padlo (nebo jinak zemřelo) asi 140 000150 000 Čechů, kteří byli vojíny, poddůstojníky a důstojníky rakousko-uherské armády, a to především na ruské, srbské a italské frontě.
Oproti tomu byly ztráty legionářských vojsk relativně nízké. Československé legie v Rusku, jež tvořilo více než 60 000 osob, ztratily 4112 vojáků, kteří padli v boji, zemřeli na válečná zranění, podlehli nemocem, stali se oběmi dopravních nehod, byli prohlášeni za nezvěstné nebo byli popraveni v rakouském zajetí jako vlastizrádci.
První z nich – Antonín Grmela a Josef Muller, příslušníci České družiny v Rusku – byli popraveni 12. 12. 1914.
Na italské frontě, kde bojovalo asi 20 000 čs. legionářů, jich za různých okolností zahynulo více než 600 – 523 padlo a zemřelo v nemocnicích, 47 bylo popraveno po zajetí na základě rozsudků rakouských vojenských soudů a 55 bylo prohlášeno za nezvěstné.
Ve Francii zahynulo 560 z celkového počtu 9600 zde bojujících příslušníků čs. legií.
Asi 60 Čechů a Slováků pak padlo i v řadách Srbské dobrovolnické divize bojující v Dobrudži proti bulharským vojskům.
V letech 19141918 nepřinášeli oběti jen vojáci, ale i civilisté.
Příslušníci českého národa neumírali v souvislosti s událostmi Velké války pouze na frontách, ale též v hlubokém zázemí, přestože Čechy a Moravu přímé bojové operace nezasáhly.
Desítky Čechů a Moravanů v letech 1917–1918 zahynuly především při násilném potlačování hladových demonstrací. K nejtragičtější srážce tehdy došlo v Prostějově 26. 4. 1917, kdy zde zasahující vojáci usmrtili 23 osob, z toho deset žen. Tragický byl také výsledek střelby maďarských vojáků během potlačování hladových bouří v Plzni 21. 6. 1918, kdy zemřelo šest osob, z toho pět dětí.
Politicky motivované rozsudky smrti nad českými civilisty za Rakouska-Uherska v čase první světové války byly spíše výjimečné, a proto jejich počet je zcela nesrovnatelný s počtem poprav v období nacistického teroru v letech 1939–1945 nebo s dobou komunistického bezpráví po únoru 1948.
V době postupu ruských vojsk v Haliči na podzim 1914 byly koncem roku popraveny tři osoby české národnosti za projevy protihabsburského odporu. Dne 23. 11. 1914 byl jako první z nich popraven v Moravské Ostravě sokolský činovník a antimilitarista Slavomír Kratochvíl, následně pak učitel Zikmund Trnka (10. 12.) a redaktor Josef Kotek (23. 12.)
K trestu smrti byli roku 1916 odsouzeni rovněž čtyři představitelé českého protirakouského odboje – Karel Kramář, Alois Rašín, Vincent Červinka a Josef Zamazal. Po nástupu nového rakouského císaře Karla I. byli ale všichni omilostněni a později i amnestováni.
Ještě v květnu 1918 ale bylo v Novém Boru a Rumburku v severních Čechách popraveno 10 českých vojáků – účastníků známé Rumburské vzpoury.
Mimořádně tragické důsledky měla v českých zemích celosvětová epidemie tzv. španělské chřipky, které v letech 1918–1920 (podle nejnovějších výzkumů) podlehlo na území Čech a Moravy 44 000–75 000 civilních obyvatel.
Za nepřímé oběti Velké války na našem území můžeme považovat také více než 200 zaměstnanců muniční továrny Škodových závodů v Plzni-Bolevci, kteří zahynuli při ničivém výbuchu 25. 5. 1917.
V důsledku konce první světové války získaly nezávislost Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie). Nezávislost vyhlásila rovněž Ukrajina, ale její samostatnost se nepodařilo udržet.
Jediný stát, který bojoval na straně Dohody a ztratil svoji nezávislost, byla Černá Hora, která se stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
Čtyři poloabsolutistické monarchistické velmoci (císařské Německo, Rakousko-Uhersko, carské Rusko, Osmanská říše) zanikly a na jejich troskách vznikly státy se zcela jinou vnitřní politickou strukturou a odlišným společenským uspořádáním – republikánské Německo a Rakousko, Maďarské království, Turecká republika a po několikaletém období občanské války a vnitřního chaosu i Sovětský svaz (1922).
Mezi vítězné velmoci patřily Francie, Velká Británie, Itálie, Spojené státy americké a Japonsko. Mezinárodní postavení poražených států Ústředních mocností (Německa, Rakouska, Maďarska, Bulharska a Turecka) určil systém poválečných mírových smluv, z nichž nejznámější byla Versailleská smlouva, jež vznikla jako výsledek téměř půlročního jednání na Pařížské mírové konferenci a která byla podepsána 28. 6. 1919 – symbolicky v den pátého výročí sarajevského atentátu.
Versailleská mírová smlouva byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených v letech 1919–1923, kterými byly ukončeny válečné konflikty mezi dohodovými státy a nástupnickými státy někdejších mocností.
Za viníka války smlouva označila Německo a jeho spojence, a proto Německu určila povinnost placení válečných reparací i výrazné omezení početního stavu a výzbroje německé armády. Podmínky smlouvy znamenaly pro Německo rovněž ztrátu všech kolonií.
Po první světové válce Německo také přišlo o část svého území, především ve prospěch Francie a Polska. Menší německá území byla připojena též k Dánsku, Belgii, ČSR a Litvě. Československo na úkor Německa získalo Hlučínsko, nikoliv však nárokované Kladsko.
I když vojenské a ekonomické požadavky Versailleské smlouvy byly v poraženém Německu vnímány jako nepřiměřeně tvrdé, opětovnému vzrůstu německého expanzionismu zabránit nedokázaly a již o dvě desetiletí později se Evropa a v krátké době i celý svět ocitly v další světové válce, která byla mnohem ničivější než ta předchozí.
Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
