Andrzej Brzeziecki hovoří s Grzegorzem Motykou

První vraždy proběhly krutě – pomocí seker a vidlí

Volyňská řež je pojmenování pro masové zabíjení místních polských usedlíků jednotkami Ukrajinské povstalecké armády (UPA) v létě 1943. Politickým cílem UPA bylo ustavení nezávislého ukrajinského státu. Volyňská řež měla znemožnit Polsku, aby si region po válce nárokovalo na základě etnické argumentace. Autor knihy Volyň 1943: Genocidní čistka – fakta, analogie, historická politika (Academia 2018) Grzegorz Motyka o tématu pro Listy hovořil s naším polským spolupracovníkem, novinářem Andrzejem Brzezieckim.

Andrzej Brzeziecki: Jaká situace vládla na Volyni po porážce Polska v září 1939?

Grzegorz Motyka: V druhé Polské republice (státu z let 1918–1945, pozn. red.) žilo kolem pěti milionů Ukrajinců. Ti sice byli občany Polska, velmi často se ale cítili být občany druhé kategorie a mysleli si, že mají žít ve vlastním, samostatném státu. Jejich národní cítění zneužívali pro své mocenské cíle stejně Němci jako Sověti. Komunisté říkali, že v Sovětském svazu, v Ukrajinské sovětské socialistické republice už jsou sny Ukrajinců o vlastní státnosti splněné. Němci jim zase namlouvali, že vytvoří nezávislý stát.

Když vypukla německo-sovětská válka, Hitler území Volyně obsadil, sliby o ukrajinském státu ale zůstaly nesplněny. Volyň byla brutálně okupována coby součást Říšského komisariátu Ukrajina, který řídil říšský komisař a zároveň gauleiter Východního Pruska Erich Koch. Když Ukrajinci, kteří počítali s náklonností Němců, ustavili vlastní vládu, byli silně rozčarováni, protože hitlerovci na jejich krok reagovali nepřátelsky – internovali ukrajinské politické vůdce v čele se Stepanem Banderou.

Tehdy, na přelomu let 1942–1943, bylo v radikálně nacionalistických prostředích, která už před válkou používala ve válce o nezávislost teroristické metody a která uznávala etnické čistky za jednu z metod takové války, rozhodnuto vytvořit vlastní ozbrojenou formaci, jež bude válčit se všemi – se Sověty, s Poláky i s Němci.

Největším problémem pro ně ale byli Poláci obývající Volyň a východní Halič.

Ne tak docela. Nepřítelem číslo jedna byl Sovětský svaz, protože byl největším ohrožením. Nepřítelem číslo dva pak jistě byli Poláci, protože s nimi byl veden spor o Volyň i o Lvov. Němci byli nepřítelem číslo tři. Musíme připomenout, že nacionalisté byli převážně mladí lidé, kteří dospívali ve druhé republice v atmosféře odporu proti tehdejšímu státu, a může platit, že největší odpor cítili k polskému státu. Toužili po odvetě za jeho skutečné i domnělé křivdy.

Uměl byste to rozvést? Jaká je odpovědnost druhé Polské republiky za vznik ukrajinského nacionalismu?

Ukrajinští obyvatelé východní Haliče a Volyně se ocitli v polském státu kvůli prohrané válce s Polskem z let 1918–1919. Mnoho z nich se s tím nemohlo smířit a organizovalo i ozbrojený odpor. Polská moc se zároveň k ukrajinským obyvatelům často chovala jako k lidem druhé kategorie. Nejviditelnějším příkladem bylo zničení více než stovky pravoslavných kostelů v regionu kolem (tehdy středopolského, pozn. red.) Lublinu v roce 1938 nebo také zavedení kolektivní odpovědnosti v roce 1930 – coby reakce na akce Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) – proti ukrajinským rolníkům: tehdy došlo k řadě případů bití nebo ničení majetku lidí, kteří neměli s podzemím nic společného.

Kdy se zrodil plán na vyhlazení Poláků, jehož autorem byl ukrajinský ideolog Mychajlo Kolodzinskij?

Plán vznikl už ve třicátých letech dvacátého století. Mychajlo Kolodzinskij emigroval do Itálie, kde byl instruktorem v táborech chorvatských ustašovců (členů teroristické organizace s krajně pravicovým extremistickým programem, pozn. red.). A když byl po atentátu na (jugoslávského, pozn. red.) krále Alexandra I. v roce 1934 společně s ustašovci internován na Liparských ostrovech, napsal knihu Bojová doktrína OUN, ve které představil záměr ozbrojeného povstání proti všem nepřátelům zároveň. Už tehdy se počítalo, že půjde o válku proti Sovětskému svazu i Německu, protože se předpokládalo, že válka o nezávislost se povede v situaci německo-sovětské války.

Do koncepce tohoto povstání Kolodzinskij vepsal právě krvavé, primitivními metodami provedené protipolské a protižidovské etnické čistky. Myslel si, že jen brutální násilí vůči civilistům zajistí povstání úspěch. Za prvé, jak argumentoval, povede k větší společenské mobilizaci a znemožní jakékoli územní nároky, protože dojde k absolutní proměně etnického složení obyvatelstva. Za druhé předpokládal, že provedení čistky způsobem zdánlivě odspodu, za použití primitivních metod zůstane mimo pozornost a bude uznáno za pokračování kozáckých povstání ze 17. a 18. století.

Šlo ovšem o metodu velmi moderní. Takhle tehdy uvažovali radikální nacionalisté, kteří snili o vytvoření homogenních států.

Hodně se ve své knize věnujete stykům mezi ukrajinskými nacionalisty a chorvatskými ustašovci. Jaké místo má Volyňská řež mezi dalšími podobnými zločiny té doby?

Kolodzinskij spolupracoval s ustašovci a musel se inspirovat jejich činy. Ve své knize upozorňuji, že čistky provedené ustašovci na Srbech a čistky OUN-UPA na Polácích jsou si velmi podobné. Podobnost spočívá v tom, že v Jugoslávii se v roce 1941, vedle koncentračních táborů a vraždění inteligence, odehrála celá řada zločinů na civilistech provedená jednoduchým nářadím – sekerami, sochory, shazováním z výšky. Ty zločiny prováděly na venkově místní skupiny Ustaše. Teprve po několika měsících Ante Pavelić tyto formace rozpustil s tím, že šlo o „divoké, neformální útvary, a dal jim novou strukturu. Podle mě šlo o vědomý krok, kterým chtěl zakrýt skutečnost, že šlo o organizované vraždy. Od samého počátku čistky jezdili ministři Pavelićovy vlády po okolí a vyzývali k vraždění Srbů.

Na Volyni to bylo podobné. První vraždy proběhly krutě – pomocí seker a vidlí. I tady nacionalisté tvrdili, že oni nebyli pachateli těch vražd. I když dokumenty potvrzují, že za zabíjení byly odpovědné vojenské oddíly, tvrdili, že oni s tím nemají nic společného, že se selský lid vzbouřil proti „polským pánům.

Rozdíl mezi ustašovci a OUN-UPA byl v tom, že ukrajinští nacionalisté neměli vlastní stát a po první fázi vraždění zůstaly jejich zločiny na úrovni partyzánské války. Ustašovci naopak měli vlastní státní struktury a po jisté době mohli přejít od bezprostředních poprav ke koncentračním táborům.

Doposud bylo ale zdůrazňováno, že inspirací pro UPA byly německé zločiny za Židech, a ne chorvatské na Srbech.

Ani já to nepopírám. Nicméně záměr čistky se objevil už v meziválečném období, ještě než došlo k holokaustu. To, co dělali Němci po roce 1939, dalo ale samozřejmě argument krajnímu křídlu OUN. V té organizaci tehdy běžel spor – ne všichni byli pro tak radikální a brutální kroky. Když ale viděli, co dělají Němci, ale také Sověti – k jak gigantickým represím sahají –, mohli ukrajinští radikálové říkat: velké státy páchají zločiny, tak i my, když chceme být velcí, musíme páchat velké zločiny.

Jak probíhala řež na Volyni?

Všechno začalo na začátku února 1943, kdy byla vyvražděna první polská vesnice – Parošla. Zahynulo tehdy více než sto padesát Poláků. V dalších měsících útoky pokračovaly. Nejprve především ve východní části (meziválečného, pozn. red.) Volyňského vojvodství. Neměly ale očekávaný dopad, protože Poláci buď utíkali do měst anebo vytvářeli domobrany. Proto se zrodil záměr koncentrovaného úderu – došlo k němu v západních okresech vojvodství 11. července 1943. Terčem útoku se tehdy stalo 99 vesnic. Během čtyřiadvaceti hodin bylo zavražděno kolem deseti tisíc lidí.

V červenci a srpnu se odehrávaly další útoky ve všech okresech Volyně. Koncem roku 1943 tato „antipolská akce, protože tak ji popisují dokumenty OUN, začala také ve východní Haliči. Během jara a léta 1944 se útoky na Poláky odehrávaly ve všech okresech východní Haliče, i když průběh antipolských akcí tam byl trochu mírnější. Cílem akce bylo vyhnání Poláků – proto byly rozšiřovány letáky vyzývající k opuštění regionu. A proto také měli být zabíjeni hlavně muži, a ne všechno obyvatelstvo.

Vraždy Poláků se zastavily po vstupu Sovětů v roce 1944, když se ukázalo, že Volyň i Halič připadnou Stalinovi. Antipolské čistky ztratily smysl, takže byly vydány rozkazy k jejich ukončení. Ale jednotlivé útoky probíhaly do konce války, a ještě i po ní, protože ten poslední se odehrál ve vesnici Borodyca až 18. května 1945, a to na Lubelsku, už na území dnešního Polska. Zabito tehdy bylo přes deset lidí.

Zajímavé je, že o několik dní později ukrajinské podzemí uzavřelo s polským podzemím tváří v tvář sovětské okupaci těch území dohodu o neútočení. Od té chvíle se jak Poláci, tak Ukrajinci soustředili na válku s komunisty. Odehrávaly se i společné akce.

Jaká byla odpověď Poláků na ukrajinské akce počínaje rokem 1943?

Část Poláků utíkala, část hledala ochranu v základnách domobrany a tam se pokoušela bránit. Poláci se obraceli na německou policii nebo sovětské partyzány. Emoce budí ty případy, kdy byly překračovány hranice nutné obrany a kdy docházelo k pomstě na ukrajinských civilistech. Nejvíce těchto odvetných akcí se odehrálo na území dnešního Polska, kde byli Ukrajinci v menšině. Tam byly polské akce nejkrvavější a docházelo i k případům vyvražďování celých vesnic, kdy umíralo obyvatelstvo bez ohledu na věk a pohlaví. I tyto události podrobně popisuji ve své práci.

Největší emoce a spory budí počet obětí – na polské i na ukrajinské straně. Co dnes historici vědí?

Pokud jde o události ve Volyni a ve východní Haliči, zemřelo kolem sta tisíc Poláků, na ukrajinské straně mluvíme o deseti, nejvýše patnácti tisících obětí. Nejvíce Ukrajinců zahynulo na území dnešního Polska. Pokud jde o samotnou Volyň, zahynulo do šedesáti tisíců Poláků, zatímco Ukrajinců zahynulo kolem tří tisíc.

Ukrajinská strana ale uvádí jiná čísla. Jaká?

Stručně řečeno, ukrajinští kolegové tvrdí, že Poláků zahynulo méně a Ukrajinců více. Ale i oni konec konců přiznávají, že na polské straně bylo více civilních obětí.

Ukrajinští historici se pokoušejí přesvědčovat, že antipolská akce byla buď spontánní vzpoura ukrajinských rolníků proti „polským pánům, anebo polsko-ukrajinská válka, ve které se obě strany chovaly podobně. Vy rozhodně odmítáte obě ta tvrzení. Proč?

Nejde o nejlepší termíny pro popis skutečnosti. Není jak dovodit, že vraždy Poláků byly spontánními zdola vzniklými akcemi ukrajinského venkovského obyvatelstva. Nevíme ani o žádném takovém potvrzeném případu – a víme o zničení několika tisíc polských vesnic, kde ukrajinští venkované sami od sebe zabíjeli své polské sousedy. Všude, kde se povedlo určit pachatele, se ukázalo, že šlo o bojůvky OUN a oddíly UPA.

Pokud jde o polsko-ukrajinskou válku, je problém, že ten termín je používán kvůli tomu, aby to vypadalo, že obě formace – polská Zemská armáda a ukrajinské OUN a UPA – se dopouštěly těch samých zločinů. Jenže ukrajinské podzemí provádělo organizovanou akci etnického čištění obrovského území několika vojvodství. Všichni tam žijící Poláci – více méně jeden a půl milionu osob – byli ohroženi smrtí. Na polské straně máme co dočinění s jednotlivými případy ničení vesnic, které probíhaly na rozkaz místních velitelů vedených touhou po odplatě, a ne cílem deukrajinizovat nějaké území. Šlo samozřejmě také o zločiny, o tom není pochyb – a píši o tom otevřeně ve své knize. Nelze ale klást rovnítko mezi organizovanou depolonizační akci a jednotlivé odvetné akce.

Ukrajinští historici tvrdí, že na ukrajinské straně také žádný rozkaz k vyvraždění Poláků neexistoval. Vy jste se dostal k výpovědi člena UPA, který byl vyslýchán Sověty a mluvil o takovém rozkazu, ale ukrajinská strana tu výpověď zpochybňuje.

Máme velmi mnoho dokumentů potvrzujících organizovanou povahu kroků UPA. Je jich tolik, že v roce 2013 polský Institut národní paměti (IPN) připravil velkou samostatnou výstavu, která promlouvala výhradně jazykem dokumentů a svědectví členů OUN a UPA. Dochovala se i výpověď samotného velitele UPA Romana Šuchevyče z července 1944, kdy říká, že ve Volyni jsou zabíjeni všichni Poláci a z východní Haliče jsou právě vyháněni pod hrozbou smrti.

Jak se k událostem na Volyni postavil německý okupant, který ta území ovládal?

Němci nepochybně nesou spoluodpovědnost za to, co se odehrálo na Volyni. Mezi jejich povinnosti patřilo zajištění bezpečnosti v regionu. Když se UPA obrátila proti Němcům, pustili se do boje s ukrajinským podzemím a zkoušeli zapojit Poláky do pomocné policie. Sahali k brutálním represím, částečně i rukama polských policistů. To způsobilo, že Poláci byli obviňováni z kolaborace s třetí říší.

Dnes se stává i to, že všechny zločiny spáchané Němci na Volyni jsou v ukrajinské literatuře připisovány Polákům. V roce 1944, když se už blížila Rudá armáda, začali Němci hledat dohodu s OUN. Výměnou za zbraně a munici dostávali zpravodajské informace a podporu proti Sovětům. Efektem této dohody bylo na podzim 1944 propuštění Stepana Bandery z koncentračního tábora.

Sověti nicméně ta území zabrali. Jakou na nich prováděli politiku?

Prováděli brutální protipartyzánské akce zároveň se sovětizací. OUN i UPA se tehdy staly nezpochybnitelným a jediným reprezentantem aspirací západo-ukrajinské společnosti na nezávislost. Válka s ukrajinským podzemím trvala do poloviny padesátých let. V jejím důsledku zahynulo přes sto padesát tisíc Ukrajinců a přes tři sta tisíc se jich stalo obětí deportací a represe. Dohromady máme rovného půl milionu lidí. Když vezmeme v úvahu, že na těch územích bydlelo kolem pěti milionů Ukrajinců, vidíme, že represe zasáhla téměř každou rodinu.

Ukrajinští duchovní jsou často obviňováni z podpory ukrajinských nacionalistů.

Bylo hodně kněží aktivních v národním hnutí, ale jen někteří v tom šli až tak daleko, že podporovali nacionalisty. V těch obviněních je hodně přehánění. Plnou odpovědnost za protipolské čistky nesou formace OUN a UPA. Kdyby nacionalisté poslouchali výzvy řeckokatolického metropolity Andrzeje Šeptyćkého, nedopustili by se takových zločinů.

Před válkou na Volyni žili Poláci, Ukrajinci, Židé, ale také Češi, kteří se tam objevili ve druhé polovině 19. století. V době, o které mluvíme, jich tam žilo kolem pětadvaceti tisíc. Jaký byl jejich osud?

Dostali se tam na pozvání carských úřadů, když ta území patřila Ruskému impériu. Doba druhé Polské republiky pro ně byla obdobím prosperity. České vesnice byly známé coby lépe organizované a bohatší. V roce 1939 se Češi zachovali loajálně k Polsku a v době druhé světové války se ocitli mezi dvěma kladivy. Šlo pro ně o dramatickou situaci. UPA chtěla třeba vytvořit českou povstaleckou armádu a vtáhnout ji do války se Sověty, což by pro Čechy po vstupu Rudé armády muselo skončit tragicky. Potom Němci jednu z českých vesnic – Malín – vyvraždili a dodnes nevíme proč. Zavražděno tehdy bylo několik set lidí. UPA zabíjela jednotlivé Čechy, když je podezřívala z náklonosti ke komunistům nebo Polákům. Když byla tvořena 27. Volyňská pěší divize Zemské armády, postavilo se české obyvatelstvo z Kupičova na stranu Poláků a na přelomu let 1943 a 1944 Poláci a Češi společně bojovali s Ukrajinci. Po válce pak byli volyňští Češi repatriováni do Československa.

Poslední část vaší knihy je věnována dnešním polsko-ukrajinským historickým sporům. Ty, bez ohledu na čas, který uplynul, neztrácejí na síle. Jak by podle vás měly dva národy hledat porozumění?

Především je třeba vědět, že historická paměť Poláků a Ukrajinců se liší. Pro Ukrajince je UPA formace, která bojovala o nezávislost, a tak potlačují zločiny spáchané na polském obyvatelstvu. Na polské straně si zase pamatujeme jen zločiny a nechceme uznat tu část historie UPA, která se týká bojů s Němci a Sověty o nezávislost Ukrajiny.

Obracím ve své knize pozornost na to, že je iluze myslet si, že lze z paměti Ukrajinců vymazat tu etapu války o nezávislost. Poláci se musejí smířit s tím, že na Ukrajině vždy bude existovat úcta k UPA a vzpomínka na ni, ba i kult té formace. Mnoho Ukrajinců zahynulo rukama Sovětů nebo jimi bylo utlačováno.

Zároveň nelze souhlasit s tím, abychom zapomněli na zločiny na polském obyvatelstvu. Bez jednoznačného přiznání, že tehdy došlo k antipolské čistce, těžko budeme mluvit o smíru a historie se bude vracet a ztěžovat vzájemné vztahy. Ony jsou, na štěstí, nezávisle na sporu o dějiny, celkem dobré. Což je velký úspěch současných Poláků a Ukrajinců.

Z polštiny přeložil Patrik Eichler.

Grzegorz Motyka (1967) je historik, ředitel Institutu politologických studií Polské akademie věd. Specializuje se na otázky polského antikomunistického podzemí a polsko-ukrajinské vztahy ve dvacátém století.

Andrzej Brzeziecki (1978) je šéfredaktor časopisu Nowa Europa Wschodnia, absolvent historie na Jagellonské univerzitě v Krakově, v letech 2002–2008 redaktor časopisu Tygodnik Powszechny, postsovětskému prostoru se věnuje dlouhodobě i ve svých knihách.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Andrzej Brzeziecki hovoří s Grzegorzem Motykou

První vraždy proběhly krutě – pomocí seker a vidlí

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu