Martin Burian

Velmi kulaté narozeniny

Čtvrtého ledna letošního roku oslavila malířka Tatjana Gamerithová sté narozeniny. Na oslavu bohužel nedorazil její vnuk s rodinou. Sněhová kalamita jim znemožnila zdolat poslední dva kilometry do cíle. Malá pravnučka odmítla absolvovat cestu do příkrého a bohatě zasněženého kopce pěšky. O několik dní později způsobily návaly sněhu přerušení dodávky elektrického proudu. Gamerithovi tak zůstali nejenom bez osvětlení, ale i bez topení, jehož provoz je bez elektřiny nemožný.

V roce 1964 opustili Tatjana a její manžel Werner Vídeň. Rok předtím zakoupili malou zemědělskou usedlost nedaleko hornorakouského Waldhausenu, který je vzdálen vzdušnou čarou asi sto deset kilometrů od hlavního města. Ruch velkoměsta vystřídalo téměř absolutní ticho, přerušované víceméně jen zpěvem ptáků či mňoukáním koček. Hlavním motivem, které vedlo Gamerithovy k jejich rozhodnutí, byla láska k přírodě a touha žít v její bezprostřední blízkosti. Příroda, její ochrana, ale i šetrné využití se stalo hlavním tématem jejich profesního života. Werner vystudoval vídeňskou vysokou zemědělskou školu s ekologickým zaměřením. To, že již od dětství fotografoval, zúročil posléze jako dospělý. Je spoluautorem a autorem mnoha knih, ve kterých fundované texty doplňuje svými vlastními neméně profesionálními fotografiemi. Za uměleckého fotografa se nepovažuje.

S Gamerithovými jsem se seznámil přibližně před třiceti roky. Nalézt k nim cestu, v této kopcovité, řídce osídlené krajině nebylo zcela jednoduché. Již první návštěva byla úchvatná a nezapomenutelná. Stěny starého nízkého domu tvoří bílými spárami lemované kameny. Vstupní brána je vsazena do vysoké zdi, postavené ze stejného materiálu jako obytný dům vpravo. Zeď s dřevěnou bránou postavili již noví osadníci. Obojí zapadá dokonale do celku, nezasvěcený nemá šanci poznat, že tato část byla postavena dodatečně. Vše ostatní je původní. Vlevo se nachází poměrně vysoká dřevěná stodola. Atrium dotvářejí bývalé chlévy, ve kterých je nyní malý obchod a dnes již sporadicky využívaná sítotiskárna. V prvním patře je v dřevěné nástavbě umístěna Tatjanina galerie. Plochu dvora zdobí několik nízkých keřů a okrasných květin. Zbytek atria je ponechán obyčejnému trávníku, ve kterém je vysekaná úzká, jen nezbytně nutná cestička. Dvůr bych mohl nadneseně nazvat vizuálním předkrmem. Po projití úzkou brankou mezi bývalými hospodářskými budovami a obytným domem se návštěvníkovi naskytne úžasná podívaná. Pokud navštívíte Gamerithovy v létě či na podzim, podlehnete pocitu, že jste objevili ráj na zemi. Tato idyla není zadarmo, byla zaplacena tvrdou dlouholetou prací.

Život Tatjany nebyl jednoduchý ani přímočarý. Jak vyplývá nejenom z mé osobní zkušenosti, ale i z rozhovoru, který nedávno poskytla místním novinám Mein Bezirk Perg (Můj okres Perg), mluví o své strastiplné minulosti otevřeně a bez sebelítosti. Pokud se jí někdo v dětství zeptal, čím chce být, odpovídala, že se chce stát matkou a malířkou. Obojí se jí podařilo, nicméně cesta k tomuto cíli byla značně trnitá. Z rozhovorů s ní vyplyne i skutečnost, jak se situace žen ve společnosti za posledních sto let změnila k lepšímu. Narodila se v Berlíně. Otec byl Rakušan a matka baltská Němka. Od deseti do patnácti let bydlela u otce a jeho nové partnerky. Jediným světlým bodem v tomto období byla pro ni škola. Všeobecně na tu dobu nevzpomíná ráda. Nacistická ideologie ji nikdy neoslovila. Naopak, prokázala značnou statečnost, když se jako jediná ze třídy nestala členkou Svazu německých dívek (Bund Deutscher Mädel). Tento spolek, dívčí varianta Hitlerjugend, určený pro deseti- až čtrnáctileté dívky měl v roce 1944 čtyři a půl milionu členek.

První manželství, ze kterého má Tatjana dvě děti, skončilo pro trvalé neshody brzy rozvodem. Aby se rozvod mohl vůbec uskutečnit, vzala Tatjana vinu za rozpad manželství na sebe. Manžel tento krok odmítl učinit. Posléze se nechala přemluvit, aby z finančních důvodů vyrůstaly děti v rodině bývalého manžela. Tohoto činu posléze hořce litovala. Rodina Tatjanu obelhala a na velmi dlouhou dobu ji od dětí zcela izolovala. Bezmocná a roztrpčená opustila Německo, posléze začala studovat vyšší střední školu grafickou ve Vídni. O žádný luxusní a bezstarostný studentský život se nejednalo. Bydlela v kabinetu, ve kterém se našlo místo na jednu pohovku, z níž navíc vylézaly dráty. Koncem války byla totálně nasazena na práci ve zbrojovce. Posléze pracovala jako grafička, později jako malířka dle jejího názoru kýčovitých pohlednic. Špatně placená práce ji často donutila chodit pěšky, na lístek na tramvaj nezbývaly peníze. Ani druhé manželství nedopadlo dobře, třetí dítě však mohlo vyrůstat u milující matky. Již více než šedesát let trvá její partnerství s Wernerem.

Dlužno podotknout, že Tatjana na své životní peripetie nevzpomíná zlobně ani zatrpkle. Odchod Gamerithových z Vídně nebyl v žádném případě útěk od civilizace či do ústraní, do kterého společenské a politické problémy nedolehnou. Oba byli a zůstávají politicky aktivní. (V současné době probíhá petice proti navrhovaným změnám zákonů o veřejnoprávní televizi. Na můj dotaz, zda mu mám petici přeposlat, Werner odpověděl, že tuto protestní akci svými podpisy již podpořili.)

Jedenadvacátého září oslaví Werner osmdesáté narozeniny. Shodli jsme se na tom, že pokud srovnáme jeho jubileum s výročím jeho ženy, jsou jeho narozeniny mnohem méně kulaté a má stále co dohánět.

Martin Burian (1960) je výtvarník, od roku 2015 spoluvydavatel Listů. Žije v Rakousku.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Martin Burian

Velmi kulaté narozeniny

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu