Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Václav Jamek: Ukradené kolo aneb Příhody z nemanelské lonice
Nemístně jsem se onehdy rozepsal v internetové diskusi úplně mimo původní, jistě závané téma, které mi teď u vypadlo z hlavy. Historik Antonín Kostlán tam na výzvu, jistě přátelsky míněnou, aby odpočíval v pokoji, odpověděl, e on odpočívá v kuchyni. To jeho protějšek pokládal za nevkusné, a Kostlán slíbil, e si přeběhne.
To mě pohnulo k zamyšlení nad tím, jak vyuívám své bytové členitosti já, s tímto radostným výsledkem:
Já zase v kuchyni píšu a vůbec obcuju s počítačem, i kdy mám pracovnu. Tam chodím zalévat květiny (kdy si na ně vzpomenu) a občas vytáhnout nějakou knihu. Pracovna knihami pomalu zarůstá a mění se v divočinu. V kuchyni samozřejmě také vařím. Stačí mi vstát ze idle. Francouzský spisovatel, kterého si tuze cením pro nové a pronikavé pojetí introspekce, Michel Leiris přiznal, e on píše v manelské lonici. Co odpovídá jistému masochistickému ladění jeho letory. (Není mi úplně jasné, zda psal jenom ve dne a v noci nikdy nepracoval, nebo kde tedy jeho manelka spala, nebo zda jí to nevadilo a hlučně spala, zatímco on tichounce psal. A to ve francouzštině je mezi spaním a psaním větší rozdíl ne obyčejná přesmyčka.)
Tak si říkám, e jsem vlastně pravý a dobrý Čech, protoe udělat centrum všeho z kuchyně umíme jenom my.
Vedlejší důsledek mého ivotního stylu spočívá ovšem v tom, e co si v kuchyni uvařím, to v rozporu s českým mravem v kuchyni sníst nemohu, take si to nosím k malému stolku do obýváku, při jídle sedím na pohovce. Na té chvíli po obědě usnu a spím často a do večera, kdy vstanu a přepotácím se na noc do lonice. Tehdy řeším různé závané problémy, které mají tu dobrou vlastnost, e kdy dospějí k dramatické koncovce, jsem schopen od nich poodstoupit a říci si, e je řešit vůbec nemusím, protoe se taky mohu otočit na druhý bok, a to dokonce i přes břicho, přestoe tomu někteří nechtějí uvěřit.
Tak třeba zjistím, e kluk, který mě tak sympaticky doprovodil z výletu na kolech a do hotelu, se chtěl jenom dozvědět, kam svoje kolo odkládám, a pak mi je ukradl. To mě velmi roztrpčí, take udělám takový malý úkrok, jen na pár vteřin, řeknu si, e moje skutečné modré kolo pořád visí vedle v předsíni, a kráde kola u mě tolik nemrzí, uvědomím si naopak, e nemám potuchy, jak bych je asi tak dostal při zpáteční cestě do letadla a zase do Prahy. Nepamatuji se, e bych kdy viděl v letadle někoho s kolem. Ve vlaku, to ano, ale ne v letadle. Po zbytek noci pak řeším tajemnou otázku, jak jsem se mohl i s kolem dostat do toho hotelu na druhém konci světa, kdy zpátky to není moné. Váně uvauji o tom, e nechám letenku propadnout a pojedu zpátky vlakem. Ráno vstanu, a vyřešené to nemám. A do oběda mám o čem přemýšlet (i při vaření).
Podstatné také je, e věk v těchto situacích nehraje ádnou roli, je úplně normální, e se dva kluci spolu prohánějí mezi sopkami na kole (protoe já jezdím na dovolenou jen do hor). Dluno dodat, e k erotickým koncům to spěje zřídkakdy, a kdy se tu a tam zničehonic ukáe, e ten kluk by byl ochoten i k líbeznějším věcem, ne je kráde kola, strašlivě mě to vyděsí, po všech těch letech, vymrští mě to a do jiného světa (kdee úkrok!), a ne se pracně a s prosíkem doštrachám zpátky, u je zas všechno jinak, kluk je ten tam (kluci nepočkají nikdy), a chce se po mně, abych obhajoval kvalitu Haendelovy pastorální ódy LAllegro, il Penseroso ed il Moderato (Veselý, Zádumčivý a Umírněný), o ní mi kdosi zlomyslný tvrdí, e ji přeceňuji a e ve skutečnosti nestojí za nic.
Nedávno jsem se nicméně za věk dobře schoval, kdy jsem zase studoval na filozofické fakultě a vtom se chystal nějaký povinný studijní zájezd. Jakoto docent jsem koukal na papíry, které jsem měl taky podepsat, a na ten zájezd se mi nějak přestalo chtít. Tu jsem si vzpomněl na průkaz v náprsní tašce, který mi umoňuje pouívat praskou hromadnou dopravu zadarmo, vzbouřil jsem se a prohlásil jsem, e nikam nepojedu, skoro v sedmdesáti letech u to nemám zapotřebí a nemůe se po mně ádat, abych dělal řepnou brigádu! Zvlášť kdy mi fakulta u tři roky nedává ádný plat.
Kolegové s tím okamitě souhlasili, co mě trochu překvapilo. Vypadali, e se jim ulevilo. Odpustili si i ten argument, který jsem trochu očekával, e sedmdesát let je na jednocení řepy ideální věk. Dělají to staré babky, tak proč ne já. Jene oni mě na té řepné brigádě vůbec nechtěli! Báli se, e po jednocení řepy touím!
Pominuli i to, e jim lu do očí: tak starý přece nejsem, a nikdy nebudu!
A takhle den co den. Take nevím, proč mám vůbec ten noutbůk v kuchyni pořád zapnutý. To důleité se odehrává v mé nemanelské lonici. Jisté je, e kdyby do té lonice chodil občas někdo se mnou, u bych to tak jednoduché neměl. I z kuchyně by mě určitě vyhnal zpátky do pracovny: tak velká ta kuchyň zase není.
Naštěstí to mám zařízené jinak.
V této nesrozumitelné době je to jediná skutečná jistota.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.