Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Za demokratickou levici
Čtyřicátý devátý ročník našeho časopisu chceme věnovat soustředěnější pozornost tématu levice, jejímu sebevnímání a sebevymezování, teoretickým konceptům, které levici jako politický pojem popisují, i debatám, ve kterých ji popisují její příznivci či oponenti zvenčí. Potřeba otevřít téma vymezování a funkce politických proudů ve společnosti a ve veřejné debatě se zrodila v debatách v redakčním kruhu našeho časopisu. Moderace a vedení debaty se ujme předseda naší redakční rady, politolog a filozof Milan Znoj. Popisu české situace po roce 1989 věnuje svůj úvodní text.
-red-
Levice vždycky říkala, že jí patří budoucnost. Věřila v pokrok a věci příští, které budou lepší, lidé budou rovnější, svobodnější i sesterštější. Pohrávala si s dějinami, které chtěla utvářet, ačkoli dějiny si spíše pohrávaly s ní. Prožívala takto své vzestupy i pády a mnohé bratrovražedné boje. Víru v budoucnost však neztrácela. I v temných dobách zpívala „Zítra se bude tančit všude,“ ač přehlížela, že tančí na hrobech svých nepřátel. Hlavu dokázala zvednout za Pražského jara, ale pak se utopila v normalizaci. S pádem komunismu pro ni lepší časy nenastaly. Kdybychom uvažovali o dějinách jako o kyvadle, které neúprosně pendluje zleva doprava a zpět, tak se to dá pochopit, jenomže levice, jak řečeno, na dějiny vždy nahlížela vzestupně, nanejvýš ve spirále, to však skončilo.
Pohled na nedávnou českou zkušenost ukáže levici, která jako by ztratila budoucnost. V 90. letech bojovala o místo na domácí politické scéně, až se jí podařilo proniknout na vrchol. Tehdy dokonce sestavovala vlády, ale nebylo jí to mnoho platné. Ať už sociální demokracie za Miloše Zemana vládla se souhlasem pravicové ODS v dobách opoziční smlouvy, nebo za Vladimíra Špidly v koalici s tzv. druhou pravicí, tedy Unií svobody a lidovci, vždy to bylo jenom přechodné období. Dominantní pravice dostala oddechový čas, aby konsolidovala své řady a nabrala novou energii. Politické prostředí jí přálo. Stačí si vzpomenout na hysterii v novinách zejména ve volebních kampaních, ze kterých vzešla Topolánkova a Nečasova vláda. Příslušnou bojechtivou náladu dokresluje ona vajíčková kanonáda na předsedu ČSSD Paroubka na pražském Andělu před volbami 2009. Něco podobného se pak stalo už jen prezidentu Zemanovi na Albertově v roce 2014, kam přivedl prezidenty V4 a Německa, aby si připomněli pád komunismu, ale byl vypískán a zasypán vajíčky.
Levice nejen že nezískala znovu budoucnost, ale ztrácela i minulost. Nepřehlédnutelné je vytěsňování české levicové tradice. Tak minulý osmičkový rok byl plný vzpomínek na zlomové události české historie, ale z Pražského jara a jeho socialismu s lidskou tváří zase zbyla hlavně sovětská okupace a zrada komunistického vedení na občanech, kteří jim vlastně ani nevěřili a pomalu vykročili za pravdou antikomunistické pravice. Koho už překvapí, že se z Jana Palacha pomalu klube spřízněnec bratří Mašínů, který přece přijel v srpnu za okupace do Prahy s pistolí v tašce a přemlouval přátele, aby obsadili budovu rozhlasu? Alespoň tak se letos v lednu hojně o něm psalo. Časem možná tento motiv zastíní i jeho oběť, jež naopak trvá na naději Pražského jara i proti tankům. Zatím tento motiv jeho oběť jenom bojovně dokresluje.
O vítězství pravice ale trudno mluvit. Topolánkova a Nečasova vláda se pokusily pravici znovu vrátit na výslunní, ale jejich politické způsoby nakonec zdiskreditovaly celou polistopadovou pravici, až ji ve volbách v roce 2013 převálcovalo politické hnutí ANO. Do české politiky tehdy vstoupil oligarcha Andrej Babiš a změnil dosavadní poměry. Dovedně doprovodil své podnikatelské slogany dravou protikorupční demagogií a dal politickému hnutí ANO politický impetus, který tuto politickou stranu nového typu dovedl do vlády. Nebyl to ale blesk z čistého nebe. První propad zažila česká pravice již v roce 1997, kdy se rozpadla koalice ODS, ODA a lidovců, která do té doby byla vůdčí silou demokratické transformace po pádu komunismu u nás. Svůj program převzala od tehdejší neokonzervativní pravice ze západních demokracií, jenom jej svým způsobem radikalizovala s péčí žáků, kteří chtějí trumfovat své učitele. Jelikož se vytvářela nová sociální struktura celé společnosti a docházelo k přesunům majetků v miliardových hodnotách, nebylo až takové překvapení, že se tato koalice nakonec utopila v korupčních skandálech.
Od té doby se neokonzervativní pravici nikdy nepodařilo trvaleji prosadit svou vládu. Jak Topolánkova, tak Nečasova vláda zabředly do korupčních skandálů a skončily předčasně. Situaci na pravici opakovaně zachraňovala druhá menší pravicová strana vedle vůdčí ODS, neboť ta již nedokázala sama získat pravicovou většinu společnosti. Postupně se v této doprovodné roli vystřídaly ODA, Unie svobody, posléze TOP 09. Tato druhá pravice se vždy představovala jako lepší pravice pro slušné lidi a svůj politický profil podkreslovala moralizujícím slovníkem. Vedle rozdělené levice a neokonzervativní ODS se tak na politické scéně etabloval proud méně stranický a více občanský, který se odlišoval od pravice podle ODS a držel se naopak směru, který sledoval Václav Havel v čase svého prezidentství. Tento proud morální pravice překračoval stranické meze. Širší občanský politický tvar získal poprvé v protestech veřejnosti proti tzv. opoziční smlouvě, která po volbách v roce 1998 umožnila vznik menšinové vlády Zemanovy sociální demokracie s vázanou podporou od Klausovy ODS. Svého politického vrcholu ale dosáhl až v konfrontaci s prezidentstvím Miloše Zemana, kdy se z jeho stoupenců stali strážci Havlova politického dědictví.
Mezitím se ale polistopadový stranický systém začal otřásat ve svých základech. Postupně se začaly prosazovat strany nového typu, které již nevycházely z tradičních politických ideologií. Tyto strany se opíraly o silného politického vůdce a pěstovaly populistický styl politiky, když brojily proti zavedeným politickým elitám a obracely se přímo k lidu. Proti zkorumpované politické reprezentaci se dovolávaly přímé demokracie, přitom nevytvářely pevné organizační struktury, spíše budovaly členské sítě s využitím internetu a mediálních kampaní. Ještě Topolánkova vláda po volbách v roce 2006 získala většinu ve Sněmovně, když se k ODS a lidovcům přidala Strana zelených, kterou lze počítat k zavedeným stranám. Zelení tehdy zaskočili za druhou menší pravicovou stranu, která tehdy k mání nebyla, neboť Unie svobody se nedostala do parlamentu. Avšak Nečasova vláda po volbách v roce 2010 se již opírala o tradiční koalici ODS a lidovců, již doplnily Věci veřejné, které byly první vlaštovkou nových populistických stran. V jejich podání to však byl spíše jenom takový laboratorní marketingový pokus. Politické zemětřesení přinesly až volby v roce 2013, kdy sice po delší době vládního půstu zvítězila sociální demokracie, ale politickou dynamiku začalo určovat politické hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem, které tehdy ve volbách zdecimovalo zavedenou polistopadovou pravici, ale již v té době začalo vytěsňovat i zavedenou levici, sociální demokracii i komunisty.
Úpadek polistopadové pravice i levice se završil ve volbách v roce 2017. Tehdy výrazně zvítězilo politické hnutí ANO, takže bez něj nemohla v parlamentu vůbec vzniknout nějaká vládnoucí většina. Vedle něj pozoruhodně uspěli Piráti, což je další strana nového typu, která se prosadila ve vrcholné politice, když se jí podařilo zapojit do politiky mladou internetovou generaci. Zabodovalo ale také xenofobní politické hnutí SPD Tomia Okamury se svou protiimigrantskou agendou. Ze zavedených stran pravice mohla o úspěchu mluvit ODS, která získala přes 11 procent hlasů oproti takřka 8 procentům v předchozích volbách (o 189 tisíc hlasů více). Naproti tomu TOP 09 ztratila, když z 12 procent klesla její podpora na málo přes 5 procent (o 328 tisíc hlasů méně) a sotva se do Sněmovny dostala. Podobně dopadla další pravicová strana STAN, která sice nepatří mezi zavedené polistopadové strany, ale byla dříve partnerem TOP 09. Ta získala přes 5 procent, a tak se nově dostala do Sněmovny. Jelikož však podpora TOP 09, STAN, ale také lidovců se stále pohybuje málo nad 5 procenty, takže jim hrozí, že se v příštích volbách do Sněmovny nedostanou, lze sotva mluvit o nějaké revitalizaci pravice. Přestože ODS mluví o návratu do popředí, podpora zavedené pravice se nijak nezvedla. Naopak, počet hlasů ve volbách, které získaly strany polistopadové pravice (ODS, TOP 09 a lidovci) klesl ze 2 milionů 161 tisíc hlasů v roce 2010 na 1 milion 318 tisíc hlasů v roce 2013 a na 1 milion 135 tisíc hlasů v roce 2017. Ještě hůře je na tom ovšem zavedená levice. Sociální demokracie sice ještě v roce 2013 ve volbách zvítězila a sestavovala vládu, avšak již tehdy začala ztrácet oproti politickému hnutí ANO a ve volbách v roce 2017 utrpěla drtivou porážku, když získala jen něco přes 7 procent hlasů. Dobově příznačné přitom je, že na oslabení sociální demokracie nevydělali komunisté, jejichž podpora od voleb v roce 2013 značně poklesla, nýbrž politické hnutí ANO, které nyní hojně přebírá voliče obou stran zavedené levice.
Levice a pravice nejenže se nestřídají ve vládě, jak by se dalo teoreticky očekávat, ale poté, co se pravice chopila vůdčí role v období transformace, tak se vzájemně spíše doplňovaly, až byly nedávno převálcovány populistickými stranami nového typu. Dospěli jsme nyní do stadia, kdy jejich politické kontury jsou docela rozmazané. Politické zmatení jde tak daleko, až se zdá, že označení levice a pravice ztratilo svůj smysl.
Jednomu se z toho vskutku může zatočit hlava. Vezměme třeba Okamurovo politické hnutí SPD. Jeho nacionalistická, protievropská, protiimigrantská a protiislámská agenda z něj dělá stranu krajní pravice. Vezmeme-li v úvahu roli vůdce, důraz na přímou demokracii a populistickou rétoriku, zařadíme toto hnutí bezpochyby do proudu nové populistické pravice, který se v Evropě v nedávné době vehementně prosazuje. O tomto spojenectví svědčí i mezinárodní kontakty, především úzká vazba na francouzskou Národní frontu vedenou Marine Le Penovou a vůbec snaha evropské populistické pravice sdružené v evropské parlamentní frakci ENF (Evropa národů a svobody) vzít Tomia Okamuru a jeho SPD mezi sebe. Jenomže když se podíváme na to, odkud se berou voliči SPD a k jakým stranám mají blízko, zjistíme, že nejblíže má Okamurova SPD ke komunistické straně. Můžeme sice tvrdit, že KSČM není (a nebyla? od kdy?) levicová strana, že je to strana konzervativního nacionalismu, jehož kořeny leží v normalizovaném reálném socialismu, ale pak nám levice z české politické scény úplně zmizí, jelikož sociální demokracie se při bližším pohledu ukáže být jenom takovou soft-verzí podobných názorů a postojů. Takže rázem máme po zavedené levici, neboť se předělala na pravici.
Tyto argumenty by sice mohly uspokojit několik radikálů ze stoupenců mladé levice, kteří se rádi stavějí do role partyzánů bojujících proti nepřátelské většině, ale hlásat v české politice soumrak levice a vítězství pravice rovněž nesedí. Vezmeme-li vážně, že hnutí ANO nejen že přebírá hlasy sociální demokracie a komunistické strany, ale že právě zde hledá svou oporu, jak se nyní hojně píše v médiích s odkazem na výzkumy veřejného mínění, pak se nám obraz politického hnutí ANO začne natáčet doleva, a odtud už bude jen krok ke sloganu ODS, že stávající menšinová vláda ANO a ČSSD s podporou KSČM je vláda polokomunistická. A vskutku podle ODS a zhrzené antikomunistické pravice nám nyní vládne levice.
To je ale podivné tvrzení. Měli bychom potom mluvit dokonce o historickém triumfu levice. Současná ODS se sice vzpamatovala a posiluje, ale ostatní pravicové strany se pořád trápí na hraně parlamentní existence. Mimoběžné Piráty za pravici těžko považovat, takže bychom museli přijmout závěr, že česká společnost se ideově radikálně proměnila, když během několik minulých let přešla od ideologické dominance pravice v 90. letech k současné dominanci levice. Potíž je ale v tom, že bychom nebyli schopni nějaké ideologické rysy této levicové proměny blíže určit.
Že by to bylo maskované vítězství sociální demokracie? To sotva, když se mluví o jejím úpadku. Anebo komunistů? To snad omládli a zastavil se jejich trend k byrokratizaci strany a sklerotizaci paměti? Nic z toho. Tedy zbývá už jenom vklad politického hnutí ANO a podnikatele Babiše k rozvoji levicové ideologie, a něco takového lze tvrdit jen s notnou dávkou fantazie, kterou neospravedlní ani rozhořčení, že politické hnutí ANO vytlačilo zavedenou pravici na politický okraj.
Teze, že ANO je levicové, se ovšem skloňuje ve všech pádech. Toto rozčilení pravice nicméně začneme trochu chápat, když přidáme k levici jako přívažek ještě působení prezidenta Miloše Zemana s jeho rusofilní politickou orientací. Vypadá to jako naprosté obklíčení polistopadové pravice, ač zrovna vystupování prezidenta Zemana dělá ze zavedeného pravolevého členění politické scény docela neuspořádanou kůlničku na dříví. Přímo ve své osobě totiž ztělesňuje ideologické paradoxy české politiky. K jeho favoritům nepochybně patří Okamurova SPD se svým programem krajní pravice, nejvěrnější vykonavatelé jeho politických záměrů jsou nicméně komunisté. Prezident Zeman si však rovněž rozumí s jádrem staré klausovské ODS a do své stáje se snaží získat sociální demokracii, v níž má své vlivné křídlo. Každopádně ale není žádný politický sjednotitel. Z politického konfliktu ani nevyjde. Miloš Zeman konflikty dokonce vyhledává, ba přímo vyvolává. Jenomže nijak je netematizuje v rámci pravolevého rozdělení.
Bylo by docela zvrácené vydávat úpadek levice za její vzestup, který by údajně měla prožít v péči politického hnutí ANO nebo z dopuštění podobných podniků. Úpadek demokratické levice je naopak očividný a žádá si vysvětlení. Součástí těchto úvah ovšem musí být zamyšlení nad tím, zda pravolevé členění v politice už neztratilo svůj smysl. Vzhledem k palčivosti této otázky asi nepřekvapí, že na toto téma probíhá řadu let diskuse jak v politické teorii, tak ve veřejnosti. Příště se k ní vrátíme. Nyní se pokusím jenom připomenout další rozměry selhání levice, nejen české a nejen středoevropské, abychom viděli, že v tom nejsme sami, že jsme zapleteni v soukolí západní demokracie s jejími peripetiemi přinejmenším od druhé světové války.
Úpadek levice v postkomunistické střední Evropě se zdá být pochopitelný, vždyť pád komunismu nemohl nebýt antikomunistický. Avšak toto vysvětlení je neuspokojivé, neboť komunistická levice nikdy nebyla veškerou levicí, a tak se pořád vnucuje otázka, proč se pravici s takovým úspěchem podařilo hodit levici do jednoho postkomunistického pytle. A vskutku, podíváme-li se na to, jak si vede levice v blízkých zemích střední Evropy, zjistíme, že v Polsku a Maďarsku je docela marginalizována. Nabízí se vysvětlení, že se zdiskreditovala v časech postkomunistické transformace, kdy sloužila jako souputník domácí pravice, která doháněla západní demokracie podle receptů tamější neokonzervativní pravice. Nabízela se tak dlouho, až se pravice dokázala postavit na vlastní nohy a probudila v sobě smysl pro vlastní národní a konzervativní tradice.
Na Slovensku to byl příběh poněkud matoucí, ale v zásadě analogický, když po získání národní samostatnosti zbyla jenom zdiskreditovaná pravice s programem na dohánění Západu a postmečiarovská levice, jejíž kořeny byly spíše pozdněsocialistické než nacionalistické a konzervativní. Nicméně právě tato postmečiarovská levice nabídla politický prostor těmto novým silám nacionalismu a konzervatismu, a udržela je tak v přijatelných mezích.
Když už mluvit o nějaké výjimce, tak by to mohlo být Česko, kde je sice levice v úpadku, ale nacionalistická a konzervativní pravice se nedokáže prosadit. Populistické hnutí ANO se tomuto směru zatím vyhýbá a sází spíše na podnikatelský étos baťovského ražení. Všeobecně ale platí, že ve středoevropském postkomunistickém podhoubí se v nebývalé míře zadařilo populistickým pravicovým stranám nového typu s jejich nacionalistickým a protievropským směřováním, jak o tom byla výše řeč. Pro demokratickou levici při tom mnoho místa nezbylo.
Postkomunistické vysvětlení ale nestačí. Nová populistická pravice je totiž v rozběhu rovněž v zemích západní demokracie a všude tam zaznamenáváme jistou bezradnost demokratické levice. Stále platí, že se zde pravice a levice střídají ve vládě, avšak otřesen je zřejmě konsensus mezi reformní levicí a reformní pravicí, o který se opíral rozvoj demokracie, budování sociálního státu a evropská integrace po druhé světové válce. Předtím Evropa učinila zničující zkušenost s krajní pravicí, která vedla k válce a potom k nástupu fašismu. Rovněž krajní levice, která se dostala k moci v Rusku, hrozila Evropě jejím zničením. Evropské demokracie po druhé světové válce potom vybudovaly pravice a levice, které se dokázaly zbavit svých krajních křídel. Místo národní a rasové nadvlády na pravici a světové revoluce na levici daly přednost společenským reformám, o jejichž politickou podobu se navzájem přetahovaly. Nebyla to však žádná procházka růžovým sadem. V 60. letech přichází s revoltou nová levice, která odmítá dosavadní stabilizaci demokratického kapitalismu a odhaluje nové dimenze lidské emancipace nejen v práci, ale i v kultuře a rodině. V 80. letech zase nová pravice spojila obhajobu tržního kapitalismu s konzervativními názory a zaútočila na sociální stát s jeho byrokratickými a technokratickými sklony. Po pádu komunismu se právě tato neokonzervativní ideologie stala výzbrojí postkomunistické pravice a tržnímu kapitalismu se otevřely dveře ke globálnímu rozvoji.
Jak jsme viděli, na postkomunistickém východě levice tomuto směřování podlehla. Na demokratickém západě se sice pokusila tomuto vývoji vzdorovat nabídkou třetí cesty a úvahami o novém středu, ale výsledek byl matoucí a reformní levice začala ztrácet půdu pod nohama. Nová populistická pravice, která v novém tisíciletí přinesla konec poválečného konsensu, docela zamíchala politickými kartami. Tvrdě zasáhla jak reformní levici, tak reformní pravici, až se zdá, že stojíme na prahu nové proměny západní demokracie. Poválečný konsensus reformní levice a reformní pravice připomíná nyní spíše zalátané ponožky. Otázkou je, zda demokratická levice vůbec dokáže tímto novým úskalím úspěšně proplout. Budeme hledat vhodnou odpověď.
Milan Znoj (1952) je politolog a filozof, pedagog Ústavu politologie FF UK v Praze, předseda redakční rady Listů.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
