Patrik Eichler

Zůstaňme uvnitř

Parlament je místo, kde se politické strany dohadují, jak bude v budoucnosti vypadat naše společnost. Když poslanec okamurovců vyzývavě volá na poslance z jiné strany, aby s ním šel ven, říká mu, že chce opustit prostor, kde se o změnách pravidel debatuje bez násilí.

Nic takového nepamatujeme, shodovali se poslanci první únorový pátek. Během sněmovní debaty poslanec politického hnutí SPD Lubomír Volný vyzývavě volal na poslance sociální demokracie Jana Birkeho, aby s ním šel ven ze sálu. A – jak věc ve shodě vyložili další poslanci – probrali, co Volný říkal od sněmovního pultíku, ručně.

Do roku 1998 byli černými ovcemi sněmovny Sládkovi republikáni. Chovali se násilně, byli v dobovém tónu agresivně protiněmečtí a protiromští a obě tyto nálady aktivně rozdmýchávali. Jejich a komunistické hlasy byly nepoužitelné pro vážnější politickou debatu. Obě tyto strany zastupovaly hlasy lidí postižených tehdejší transformací a obávajících se o svou budoucnost. Za příklad mohou posloužit tehdejší debaty a obavy, že v pohraničí bude nutné – ani ne padesát let po válce – vracet majetek vysídleným sudetským Němcům.

Okamurovci zastupují stejný typ hněvu za opravdové i domnělé křivdy. Na rozdíl od sládkovců devadesátých let ale sedí uprostřed jednacího sálu sněmovny. A i díky tomu si zřejmě myslí, že jsou v ní hlavním proudem.

Parlament pořád máme

Účast sociální demokracie ve vládní koalici s politickým hnutím ANO má jeden nesporný klad. Nikdo – Andreje Babiše nevyjímaje – nemůže parlament zcela vyřadit z činnosti. Je sice možné mluvit o parlamentu jako o žvanírně nebo vytýkat poslancům, že by měli projednávat toto, a ne tamto. Ale protože je nepominutelnou součástí vlády strana, která vždy byla oporou českého parlamentarismu a má parlamentní politiku v krvi, bude se z parlamentu i v jeho 8. funkčním období opakovaně stávat místo politických střetů.

Dobře to vidíme na práci sociálně demokratické ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové. Jak snadno lze oddělit zájem levice a pravice a že jsou to výrazně různé zájmy, ukázala třeba debata nad návrhem obnovit výplatu nemocenské v prvních třech dnech nemoci. Díky tomu můžeme vidět, že politika nepřináší žádná všeobecně platná řešení. A že je správné, když různé politické strany zastupují různé skupiny lidí. Je to tím důležitější, že v předkládání návrhů do parlamentu je vláda jako taková pasivní (viz Bude se tedy něco dít?, Listy 2/2018).

Debatujme o parlamentu, protože o demokracii

Česká debata se dnes pod vlivem pravice ohlíží někam k roku 1948 a opakuje si, že komunisté s podílem na moci znamenají ohrožení demokracie, protože když se k moci dostali naposledy, demokracii i parlament obratem zlikvidovali. Pravice a část občanských aktivistů mluví od voleb na podzim 2017 o ohrožení demokracie. Samostatně i společně pak pořádají demonstrace na její obranu.

Roli Parlamentu jako základního prostoru pro zachování demokratické debaty ale zdejší veřejná debata významně podceňuje. Zda alespoň základně funguje parlament, je přitom důležitější než to, zda byl předseda vlády agent Státní bezpečnosti nebo zda vládu podporují minulí nebo současní komunisté. Dokud totiž v té či oné sestavě nebudou mít sílu práci parlamentu blokovat.

Nezaznívá také, že už za druhé světové války domácí i zahraniční odboj promýšlel, jak napravit chyby parlamentarismu první republiky. Symbolem tu bylo mimoparlamentní rozhodování nejvlivnějších politiků takzvané Pětky, jejímž dohodám se pak poslanci podřizovali třeba i kvůli existenci vázaného mandátu.

A zapomenuto snad v ještě větší míře zůstává, že za nástupem autoritářských vlád v meziválečném Německu, Rakousku nebo Itálii byla právě krize parlamentarismu a přesněji – zablokování parlamentů těchto zemí, které volby nebo panovníci neuměli vyřešit jinak než odevzdáním moci autoritářům. Tehdy jako dnes se zdálo jasné, že autoritáři budou problémy řešit rychleji a účinněji než nefunkční parlamenty plné různých – často rozdrobených – stran. Že jednou z příčin krachu meziválečných parlamentů byla neschopnost vyslovit důvěru vládě, se zapomíná už zcela. A při vědomí tohoto výkladu je jistě na místě ocenit i roli Jana Hamáčka, který sociální demokracii coby stranu do vlády přivedl a činnost parlamentu umožnil.

Už běž pryč. Pojď ven

První únorový pátek projednávala Poslanecká sněmovna novelu zákona o pobytu cizinců na území ČR. Návrh mění a doplňuje pravidla pro udělování mimořádných pracovních víz, možnosti pobytu cizince, který v České republice studuje na vysoké škole. Věnuje se i důvodům, pro které musí cizinec území ČR opustit. A hovoří o nástrojích, které náš stát má, aby cizince integroval.

Snad o ničem z toho jsme se v pátek coby občané nedozvěděli. Vše přetlouklo vystoupení poslance SPD Lubomíra Volného, který, aniž by se u textu zákona zastavil, prohlásil, že je „v souladu s nějakou doktrínou islamizace a afrikanizace Evropy a naší země“ a že se ministr vnitra Hamáček s pirátským poslancem Kopřivou chystají zavřít do vězení italského ministra vnitra a místopředsedu vlády Mattea Salviniho.

Asi někde tady přestalo poslance Birkeho bavit poslouchat věci, které nesouvisejí s ničím a které skutečně jenom berou lidem čas, a řekl poslanci Volnému, ať už jde pryč. – Ať už nezdržuje. Ať už přestane mlátit prázdnou slámu.

Poslanec Jan Birke: Vaším prostřednictvím panu poslanci Volnému (Lubomírovi) se velmi omlouvám a poprosím pana poslance Volného, aby se na mě podíval. Děkuji. Abychom se mohli dívat do očí. Velmi se omlouvám, že jsem na něj pokřikoval z lavice. Ale na druhou stranu, pane poslanče Volný (...) mám takový pocit, že za 30 let vy jste prolomil něco, co se v této sněmovně za novodobých dějin nikdy nestalo. Abyste pokřikoval na demokraticky zvoleného poslance Pojď ven! asi tím způsobem, že si to tam vyřídíme, a vtahoval do českého parlamentu hlášky z restaurací IV. cenové skupiny, možná i nižší; víte, já jsem zvyklý úplně na všechno, (…) já se ničeho nebojím. Ani vás ne, pane poslanče, věřte mi. Ale prosím vás, už nikdy v českém demokratickém parlamentu nepokřikujte na kohokoliv ze 198 svých kolegů: Pojď ven! To je něco nepřijatelného! Ať jste tady řekl cokoliv. Děkuji vám. (Potlesk z lavic vlevo a vpravo.)

Poslanec Lubomír Volný: (…) Já jsem jenom tomu vašemu primitivismu a agresivitě nastavil zrcadlo. A jestli máte problém se mnou něco řešit, tak pojďte ven! A tam si to můžeme vyřešit. (…) Protože lidé jako vy vytvořili Breiviky! Lidé jako vy vytvořili pana Baldu a lidé jako vy jsou bezpečnostním ohrožením této země! (Poslanci napříč sálem nesouhlasně buší do poslaneckých lavic.)

Scény, které jsme museli sledovat ve sněmovně první únorový pátek, byly nebezpečné. Vystoupit v politické debatě z půdy parlamentu se bez násilí nemůže obejít. Abychom to uměli vysvětlit, potřebujeme ale vědět, k čemu jako společnost i stát potřebujeme funkční parlament. A o co horší by naše situace byla, kdyby pro pasivitu vítěze voleb nemohl vést žádné věcné politické konflikty, jako je třeba ten o podobu nemocenské. A místo toho čelil jenom pokusům o své vlastní rozbití.

Patrik Eichler (1984) je novinář, redaktor Listů, zástupce ředitele Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů

Patrik Eichler

Zůstaňme uvnitř

Parlament pořád máme

Debatujme o parlamentu, protože o demokracii

Už běž pryč. Pojď ven

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu