Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Tomasz Dostatni: Můžeme věřit právu, když nechceme věřit institucím?

Tomasz Dostatni

Můžeme věřit právu, když nechceme věřit institucím?

Příspěvek hosta pana Tomasze Dostatniho během debaty po slavnostním předání Ceny Pelikán za rok 2018 profesoru Andrzeji Rzeplińskému bohužel nezazněl. Rádi jej

proto jako součást zprávy o slavnostním večeru přetiskujeme.

-red-

Nejsem právník, ale jsem občan země, která už téměř třicet let buduje liberálně-demokratický právní stát. Dvacet šest let jsem prožil v komunismu, takže vím něco o tom, jak bylo právo pošlapáváno. Jak právo nebylo právem, ale atrapou práva. Vše bylo podřízeno straně. A právo bylo zneužíváno proti lidem.

Státní instituce, které se podařilo po pádu komunismu v Polsku vybudovat, byly a v mnoha případech stále jsou institucemi demokratickými a institucemi právního státu. Jistě to platilo donedávna, než vládní strana Právo a spravedlnost začala oslabovat princip trojí dělby moci a proměňovat náš právní stát ve stát autoritativní. Veřejné instituce, jakými jsou Ústavní a Nejvyšší soud a Nejvyšší státní zastupitelství, mají být podřízeny politickým direktivám.

Podstatou autoritativního, stejně jako totalitního státu je podřízení všech oblastí veřejného života vládnoucí moci – straně. A takový scénář se dnes v Polsku postupně uskutečňuje. Pomocí argumentu, že se v tomto případě uskutečňuje reforma polského soudnictví, dochází de facto k demontáži principu trojí dělby moci. Narušena je rovnováha, která umožňuje vzájemnou kontrolu mocí ústavodárné, soudní a výkonné, standardní právní stát je u nás nahrazován autoritářskou praxí.

Demokracie je nástrojem pokojné výměny

Jsem dominikánský kněz – katolík. V nauce mojí církve, v jejím sociálním učení, se klade velký důraz na význam právního státu založeného na trojí dělbě moci. Když u nás legislativní spor vrcholil, zasáhl do debaty polský arcibiskup, předseda biskupské konference. V dopise prezidentu Andrzeji Dudovi, v době, kdy měl podepsat zákony o Nejvyšším soudu a Nejvyšším správním soudu, které měly změnit polské soudnictví, arcibiskup Stanisław Gšdecki připomněl, že „katolická sociální nauka si váží systému demokracie, protože zajišťuje účast občanů na politickém rozhodování, zaručuje jim možnost volit a kontrolovat členy vlastní vlády a v případě potřeby je pokojnou cestou vyměňovat“.

„Opravdová demokracie,“ napsal Stanisław Gšdecki, „je možná pouze v právním státě a na základě správného pojetí lidské osoby. Demokracie vyžaduje vytvoření nezbytných předpokladů pro podporu jednotlivců výchovou a vzděláváním ve jménu pravých ideálů a rovněž pro podporu ‚subjektivity‘ společnosti vytvářením struktur účasti a spoluodpovědnosti.

Na druhé straně pak je třeba nezapomínat, co prohlásil papež Jan Pavel II. na téma vztahů mezi zákonodárnou, výkonnou a soudní mocí, když hovořil k účastníkům kongresu Italského sdružení soudních úředníků, že ‚rovnováha mezi těmito třemi druhy moci, z nichž každá má předem dané kompetence a záběr odpovědnosti, takže jedna nikdy nepřevládá nad druhou, je zárukou řádného fungování demokracie.

Ústavy moderních států zpravidla zajišťují nezbytnou nezávislost soudní moci v oblasti zákona. S touto nezávislostí by měl v oblasti svědomí korespondovat živý cit pro spravedlnost a v oblasti dobírání se pravdy zase ničím nezastřená schopnost objektivního úsudku.‘“

Obrana před konformismem a únikem

Na tomto místě bych rád zdůraznil, že autentická demokracie je možná pouze v právním státě a na základě odpovídajícího pojetí lidské osoby.

V otázce položené v úvodu spatřuji rovněž možný konflikt člověka s jakoukoliv institucí. Polský básník a spisovatel Antoni Słonimski popsal jednou historku, jak nějaký člověk, když odcházel z divadla, měl v šatně problém s oblékáním svého kabátu. Nemohl se rukou trefit do rukávu. Když to Słonimski viděl, prohlásil: Při konfliktu člověka s kabátem, jsem vždycky na straně člověka.

Ano, při konfliktu člověka s institucí, jsem vždycky na straně člověka. Toto jsem se učil v době, kdy jsme v minulém režimu bojovali za svobodu. Proto v konfliktu, který zasáhl jak Andrzeje Rzeplińského, tak i řadu dalších soudců polského Nejvyššího soudu a také mnoha dalších soudů, rozhodně bráním jejich práva před institucí státu, který se je snaží doslova a do písmene zlikvidovat.

Samozřejmě existují instituce dobré a špatné, tak jako existují dobří a špatní lidé. Proto je důležité vzdělání. Ale rovněž odvaha, které nás, Poláky, učil Jan Pavel II., když říkal, že existují pouze dva autentické lidské postoje: solidarita a protest, které nás chrání před konformismem a únikem. Za těmito volbami musíme stát v našem životě, když jsou porušována základní občanská práva a výdobytky demokracie. Bohužel v Polsku je dnes potřebí solidarity s lidmi z justice a projevů protestu, když jsou pošlapávány principy právního státu. To jsou možná silná slova, ale když je nevyslovíme a nepotvrdíme vlastními postoji, můžeme se jednoho dne probudit do temnoty autoritářského režimu.

Mezititulky redakce.