Paní, a bije vás manel? zeptala se mne najednou moje sousedka při sklizni květáku v JZD v Brně-Komárově, ona drustevnice, já studentka na brigádě. Tehdy jsem to slyšela poprvé. Ne, nebije mne, odpověděla jsem a cítila, e jsem se tou větou nějak vyloučila z obecenství en, které tu pracovaly. Tak to máte štěstí, řekla a významně se rozhlédla po ostatních enách okolo, které stejně jako my sklízely květák.
Obavu z muského násilí jsem s nimi ale sdílela. e kdy půjdu v noci sama domů, musím dávat pozor na to, kdo jde za mnou a kdo proti mně, jsem samozřejmě věděla. Jdi raději středem ulice, ne podle domů, abys zavčas viděla, kdyby se k tobě někdo podezřelý blíil, vštěpovala mi maminka. O tom, e by mne mohl někdo přepadnout a znásilnit, jsem tedy věděla, ale e manel můe svou enu bít, ba umlátit ji, a to zdaleka není tak vzácný úkaz, jsem se dozvídala teprve postupně.
Od druhé poloviny padesátých let, kdy jsem poprvé o domácím násilí vůči enám slyšela, se v ivotě en velmi mnoho změnilo. Jsou dnes vzdělanější, sebevědomější, hospodářsky nezávislé, mají vlastní společenský status. Na násilí vůči enám se ale jejich rovnoprávností mnoho nezměnilo. Téměř kadá třetí ena jak u nás, tak v celé Evropě si ivotem nese zkušenost s nějakou formou sexuálního násilí. V České republice je podle nedávného zjištění zailo 32 procent en, 9 procent pronásledování, 12 procent sexuální zneuívání a 5 procent znásilnění. 90–95 procent pachatelů násilných činů jsou mui, eny tvoří mezi obětmi 90 procent. V sousedním Německu došlo podle oficiální statistiky v roce 2017 celkem k 138 000 násilných aktů, obětmi bylo 113 000 en, 147 en během jednoho roku zavradil partner, 68 procent pachatelů byli Němci, 6 procent Turci. Nejsou to tedy především uprchlíci, kteří násilné činy na enách páchají, jak by to naše veřejnost ráda viděla; tento fenomén existuje ve všech etnických a společenských skupinách od nezaměstnaných a po vysokoškolské profesory a politiky. Samozřejmost, s ní mají mui eny za pouhé sexuální objekty, a otřesně ukázala celosvětová akce postiených en #MeToo. Uveřejněná čísla jsou ovšem jen špičkou ledovce, protoe mnoho en ze studu násilné činy policii nehlásí.
Jestlie ale teď čtu všechny ty petice a prohlášení brojící proti přijetí Istanbulské úmluvy českým parlamentem, protoe prý má rozkládat tradiční českou rodinu, nemohu se zbavit dojmu, e pro jejich autory i autorky podle hesla to je řečí pro několik facek násilí vůči enám k české rodině patří a bez něj by jí něco chybělo. V ádné z odmítavých stanovisek toti nenajdeme ani slovo proti násilí na enách i muích ve všech formách, jak to istanbulská úmluva jako své centrální poselství formuluje.
Ponechejme teď stranou nesmyslné, ale nebezpečné výroky Ivany Schneiderové a piťhoviny teologa Petra Piťhy, kteří si zřejmě istanbulskou úmluvu pro své potřeby vykonstruovali a teď s ní polemizují. Po jejím přijetí má podle nich u nás dojít k prodeji dětí, vládě homosexuálů a jiným hrůzám, kdy u muova pěst stabilitu rodiny nebude posilovat.
Jsou to ale i čeští a moravští biskupové, kteří ve svém otevřeném dopise tvrdí, e úmluva se snaí nastolit nový řád, který je neslučitelný s přirozeným zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností. K této křesťanské zkušenosti ovšem patří i sexuální zneuívání dětí klérem. Úmluva pak také chce veškeré chování vůči enám vidět ve světle historicky nerovného poměru sil mezi mui a enami. Jako kdyby o něm nesvědčilo i násilí vůči enám. A přirozený řád stvoření nestaví mue a enu proti sobě, ale vidí v nich dvě bytosti, které se vzájemně doplňují a teprve spolu vytvářejí Bohem zamýšlenou jednotu. A pak e není nutné bojovat o rovnost en a muů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, je jsou zaloeny na předpokladu podřízenosti eny anebo na stereotypním pojímání rolí en a muů, viz úmluva.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.