Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > Alena Wagnerová: Právo na násilí?

Alena Wagnerová

Právo na násilí?

„Paní, a bije vás manžel?“ zeptala se mne najednou moje sousedka při sklizni květáku v JZD v Brně-Komárově, ona družstevnice, já studentka na brigádě. Tehdy jsem to slyšela poprvé. „Ne, nebije mne,“ odpověděla jsem a cítila, že jsem se tou větou nějak vyloučila z obecenství žen, které tu pracovaly. „Tak to máte štěstí,“ řekla a významně se rozhlédla po ostatních ženách okolo, které stejně jako my sklízely květák.

Obavu z mužského násilí jsem s nimi ale sdílela. Že když půjdu v noci sama domů, musím dávat pozor na to, kdo jde za mnou a kdo proti mně, jsem samozřejmě věděla. „Jdi raději středem ulice, ne podle domů, abys zavčas viděla, kdyby se k tobě někdo podezřelý blížil,“ vštěpovala mi maminka. O tom, že by mne mohl někdo přepadnout a znásilnit, jsem tedy věděla, ale že manžel může svou ženu bít, ba umlátit ji, a to zdaleka není tak vzácný úkaz, jsem se dozvídala teprve postupně.

Od druhé poloviny padesátých let, kdy jsem poprvé o domácím násilí vůči ženám slyšela, se v životě žen velmi mnoho změnilo. Jsou dnes vzdělanější, sebevědomější, hospodářsky nezávislé, mají vlastní společenský status. Na násilí vůči ženám se ale jejich rovnoprávností mnoho nezměnilo. Téměř každá třetí žena jak u nás, tak v celé Evropě si životem nese zkušenost s nějakou formou sexuálního násilí. V České republice je podle nedávného zjištění zažilo 32 procent žen, 9 procent pronásledování, 12 procent sexuální zneužívání a 5 procent znásilnění. 90–95 procent pachatelů násilných činů jsou muži, ženy tvoří mezi obětmi 90 procent. V sousedním Německu došlo podle oficiální statistiky v roce 2017 celkem k 138 000 násilných aktů, obětmi bylo 113 000 žen, 147 žen během jednoho roku zavraždil partner, 68 procent pachatelů byli Němci, 6 procent Turci. Nejsou to tedy především uprchlíci, kteří násilné činy na ženách páchají, jak by to naše veřejnost ráda viděla; tento fenomén existuje ve všech etnických a společenských skupinách od nezaměstnaných až po vysokoškolské profesory a politiky. Samozřejmost, s níž mají muži ženy za pouhé sexuální objekty, až otřesně ukázala celosvětová akce postižených žen #MeToo. Uveřejněná čísla jsou ovšem jen špičkou ledovce, protože mnoho žen ze studu násilné činy policii nehlásí.

Jestliže ale teď čtu všechny ty petice a prohlášení brojící proti přijetí Istanbulské úmluvy českým parlamentem, protože prý má rozkládat tradiční českou rodinu, nemohu se zbavit dojmu, že pro jejich autory i autorky podle hesla „to je řečí pro několik facek“ násilí vůči ženám k české rodině patří a bez něj by jí něco chybělo. V žádné z odmítavých stanovisek totiž nenajdeme ani slovo proti násilí na ženách i mužích ve všech formách, jak to istanbulská úmluva jako své centrální poselství formuluje.

Ponechejme teď stranou nesmyslné, ale nebezpečné výroky Ivany Schneiderové a piťhoviny teologa Petra Piťhy, kteří si zřejmě istanbulskou úmluvu pro své potřeby vykonstruovali a teď s ní polemizují. Po jejím přijetí má podle nich u nás dojít k prodeji dětí, vládě homosexuálů a jiným hrůzám, když už mužova pěst stabilitu rodiny nebude posilovat.

Jsou to ale i čeští a moravští biskupové, kteří ve svém otevřeném dopise tvrdí, že úmluva se snaží nastolit nový řád, který je „neslučitelný s přirozeným zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností“. K této křesťanské zkušenosti ovšem patří i sexuální zneužívání dětí klérem. Úmluva pak také chce „veškeré chování vůči ženám vidět ve světle historicky nerovného poměru sil mezi muži a ženami“. Jako kdyby o něm nesvědčilo i násilí vůči ženám. A „přirozený řád stvoření nestaví muže a ženu proti sobě, ale vidí v nich dvě bytosti, které se vzájemně doplňují a teprve spolu vytvářejí Bohem zamýšlenou jednotu“. A pak že není nutné bojovat o rovnost „žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů,“ viz úmluva.

Alena Wagnerová

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.