Ivan Pros

Okolo trubky

Nemyslím si, že se svět točí kolem jezu tady u nás na vsi, ale jednu chvíli to tak vypadalo. Letos bylo už od jara takové sucho, že se vyprahlé lesy všude kolem stávaly snadnou kořistí kůrovce a kácelo se skoro na holo. Kapři v Kravčáku sotva lapali po dechu a voda do obecní studny se dovážela cisternou. Prázdné koryto bývalého mlýnského náhonu odkrylo na jezu pohled na konstrukci, která je obyčejně pod vodou. Události jindy neobvyklé se daly do pohybu a pohybovaly se nezadržitelným samospádem.

Ukázalo se, že ocelové sloupy konstrukce jezu jsou ve stavu, který vyžaduje rychlou opravu. Kůrovec dodal hodně dřeva do Rakouska, ale něco se zpracovalo taky tady ve vsi, a tak zbylo i na lávku nad jezem, kterou jsem chtěl napřesrok udělat. Nezbylo tedy nic jiného, než se vypravit na Povodí a na Stavební úřad a možný zásah do této drobné, ale přece jenom stavby projednat. Napadlo mně při tom ještě bláhově, že správci toků mají jistě po ruce i nějaké fondy, právě na práce a zařízení k udržení vody v krajině a rozlití povodňových vod na horních tocích.

Stanovisko Povodí byla ale chladná sprcha v horkém létě: náš jez je z hlediska vodohospodářského zcela bezvýznamný a dotační peníze na něj nejsou a nebudou. Měl jsem povolení nechat jez třeba spadnout, odklizen by pak byl ze zákona správcem toku, aby nepřekážel plavbě (v našem případě chůzi) vodou. Aspoň že tak, vlastně se to dalo čekat.

Nechat jez zaniknout se mi ale kvůli obci a určité, jistě existující, kulturně historické vazbě mezi obcí a jezem nechtělo. To ale jen do té doby, než přišel z Povodí doporučený dopis. Nebyla to zpráva o přidělení dotace, psalo se tam: „... a protože se stavba nachází na pozemku námi spravovaném (myšleno tedy ve vodě), přiloženou smlouvou se zavazujete uhradit na účet Povodí částku...“. V mžitcích před očima jsem viděl jez padající po proudu do koryta, jak je odklízen partou úředníků z příslušné kanceláře Správce povodí, a na břehu postávající bagry firmy Odula (tedy asi Odra, Dunaj, Labe, myslím si), jak čekají na povel zakousnout se do naší chalupy a přilehlých pozemků a vyrazit k větším cílům.

Věc jsem probral se starostou. Chtějí také oni jez zachovat, nebo ho nechat padnout? Ukázalo se, že obec metafyzické vztahy netrápí, jez sem, jez tam, dělej, jak umíš.

Čas ubíhal a z teplého babího léta se začalo ochlazovat do studeného podzimu a starosta najednou povídá: „Člověče, s tím jezem to jen tak nepůjde, je tam trubka“.

No jo, obec tam předloni položila na dno přes vodu nový vodovod pro tři chalupy za řekou, a když nebude v zimě nad trubkou dost vody, vodovod zamrzne. Vodu nad trubku vzdouvá jez, pokud ovšem funguje. Další rozhodnutí už tedy bylo i v obecním zájmu: vystavíme jez aspoň na metr vysoko, nad trubkou bude dost vody proti mrazu a na jaře se jez pořádně opraví.

Vůbec se mi do toho už nechtělo a snažil jsem se vymluvit. Máme tady kamarádku, která je konzervatoristka na violu, a tak povídám: „Já teďko ale, starosto, nemůžu. Jedeme se Slávinou koncertovat s jedním klavíristou do Pekingu. Budu mu obracet listy v partituře.“ Nikdo se nesmál, a tak jsme se radši dohodli, jak se co udělá. Jak to dopadlo? Jako všechno na vsi: věci se prostě dějí, chleba se peče a voda teče. Nikdo nic nikam nehnal násilím, řád věcí byl ovlivněn jen mírou v kraji obvyklou. Jez jsme o metr vystavili a trubka, která se vyhřívala svých šťastných čtrnáct dní na slunci a byla středem pozornosti, je pod vodou. Kdoví, jak by to s jezem bylo dopadlo bez trubky.

Ivan Pros

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Ivan Pros

Okolo trubky

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu