Antonín Rašek

Nekonečná válka

Jako obvykle při každé vážné diskusi se hned zpočátku jde ad fontes, k pramenům. V případě debaty o stažení našich vojenských jednotek v Afghánistánu, zda šlo po teroristickém útoku na newyorská Dvojčata o správné strategické rozhodnutí.

Předně se nemůžeme tvářit, že jsme nevěděli, do čeho jdeme. Američané, stejně jako my, měli od začátku dostatek dokumentace o tom, co toto bojiště představuje. Sovětská armáda v roce 1979 tu ke konfliktu a okupaci volila stejnou strategii jako při invazi Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Nasadila do boje pět divizí, čtyři samostatné brigády, čtyři samostatné pluky a další podpůrné jednotky, ve kterých se během téměř deseti let vystřídalo přes šest set tisíc vojáků, z toho šestina z řad KGB.

Vojenský zásah stál život přes patnáct tisíc vojáků a deset tisíc zůstalo trvalými invalidy. Raněno bylo nebo onemocnělo téměř půl milionu příslušníků jednotek (73 procent), čtvrtina hepatitidou, třicet tisíc tyfem. Armáda přišla o více než stovku letadel, tři stovky vrtulníků, dvanáct set bojových vozidel pěchoty, jedenáct tisíc nákladních vozidel. Afgánců padlo 1,3 milionu a třetina obyvatelstva opustila v podstatě zcela zničenou zem. Příčinou sovětského neúspěchu bylo, že tu nedocházelo ke klasickým operacím jako ve druhé světové válce nebo v Koreji. Neosvědčily se ani zkušenosti ze zásahu v NDR, Maďarsku a v Československu.

Nelineární bojiště, terén, podnebí a nepřítel si vynucovaly novou koncepci vedení války, pojetí útočných vln obrněných skupin. To vyžadovalo reorganizaci jednotek zajišťující flexibilitu i pružnější logistickou podporu a schopnost přežít, tedy opustit tradiční operační a taktické formace, o zkušenostech z přípravy na vedení jaderné války nemluvě. Byly tu vyzkoušeny nasazení průzkumných a diverzních jednotek a nové formy vzdušného útoku. Přesto sovětská armáda musela odejít, ztrácela podporu ve vlastní zemi, mladí muži se začali službě v armádě masově vyhýbat a zároveň ve srovnání s veterány druhé světové války ztráceli mezi obyvateli úctu.

Od té doby se situace příliš nezměnila. Už proto se hned od počátku ozývalo varování, že jde o dlouhodobý konflikt. Už tehdy byl použit pojem vietnamizace, tzn. že v zemi zůstaneme řadu let. Nikdo si ale tenkrát nejspíš nemyslel, že tu setrváme násobně let než Američané ve Vietnamu. Navíc jsme ve srovnání se Sověty měli pro vzdálenost bojiště obrovský handicap v logistice. A to i přesto, že Rusové umožnili zásobovat vojska přes jejich území.

Není neznámé, že po zničení výcvikových táborů teroristů se měla dát přednost sofistikovanější strategii. Už proto, že cílem bylo zabít Usámu bin Ládina. To se také takovou operací uskutečnilo. Bylo to a mohlo to být rozhodně lacinější. Tohle není defétismus, ale prosté konstatování faktů. Pod vedením Američanů jsme prostě přinejmenším přecenili síly. A nezbývá než podpořit Američany v jednání s Tálibánem.

Antonín Rašek

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Antonín Rašek

Nekonečná válka

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu