Letopočet končící osmičkou naštěstí končí. Český svět se přestane točit kolem připomínání jubileí a bude muset začít produkovat nové neomšelé děje hodné zaznamenání novináři, neřkuli historiky. Představa, jaké budou, vyvolává ve mně ovšem úzkost soudě dle stavu, v něm do nového roku vstupujeme. Řekl jsem si tudí, e se prozatím uchýlím k jiné útěšné metodě, jak se vyhnout riskantním myšlenkám a skutkům, a to k ohlédnutí za uplynulým rokem. A protoe nepíšu politickou analýzu, ale fejeton, mohu se ohlédnout jen za tím z celoplanetárního dění, o čem jsem sám psal.
V únoru jsem popisoval, jak prezidentské volby rozdělily nejen společnost, ale i naši domácnost. Zdrceni povolebním večerem jsme toti zapomněli v kuchyni přikrýt rozmrazující se krásné biohovězí, čím jsme docílili blaenosti dvou čtyřnohých spolubydlících. Nechtěná pointa zhatila mou slibně se rozvíjející ideu boje proti takzvaným hoaxům a hatům šířením nepravdivých pozitivních zpráv. Nicméně – proč by měly zlovolné li vyhnat ze světa li krásné, z nich přece vzešly i mnohé slavné dějinné pohyby?
V druhém čísle jsem si všiml povelikonoční polemiky v Českém rozhlase Plus o výzvě papee Františka mladým Křičte, nenechte se umlčet. Podle evidentně pravicového komunistického poslance mladí nemají co křičet Miloše do koše na náměstí, ale mají se učit uznávat zvolené politiky. Naopak organizátor studentských protestů (volí určitě pravici) tvrdil, e v mladých se demonstrováním probouzí zájem o věci veřejné. Pravolevé rozdělení české společnosti existuje, dodávám k tomu, nemají pravdu ti, kdo říkají – sám to ale občas prohlašuji –, e dělení leí mezi sobectvím a solidaritou, upřímností a cynismem, sympatiemi pro společnou Evropu a nacionalismem. Obsah je správný, chybné jsou nálepky.
Jiného tématu doby, umělé inteligence, jsem se dotkl v červnu. V Lidových novinách uveřejnil Jan Klesla článek Proč nejsem digitálním komunistou? Dle redaktora prý je svět ohroen digitálním marxismem, který směřuje, jak jinak, k totalitě. Tj. například ke kolektivizaci internetových serverů. Dnes u ale víme: musíme stavět na liberálních hodnotách v pravicovém a svobodomyslném pojetí, ne na velkém státu a levicové regulaci. Třídní boj 4.0? Jubileum nechvalně známého německého filozofa, jak je v tom textu nazýván, se vdy hodí.
Výročím jsem si ale vypomohl i já v čísle čtvrtém. Těko se mu vyhnout. Uvědomil jsem si, e pamatuji-li si události staré půl století, stávám se ctihodným pamětníkem, a tak bych měl zavzpomínat na srpnovou okupaci. Dospěl jsem k poznání, e se nejednalo o zradu, jak se tehdy soudilo, leč o náhlý pohled do tváře Medusy. K tomu dodávám: O správnosti mého přirovnání myslím svědčí, e nebolestněji onu příšeru vdy zraňovalo a rozlítilo, kdy se jí někdo odváil nastavit zrcadlo.
V minulém fejetonu jsem se úspěšně vyhnul jubileím, ba skoro i politickým aktualitám. Psal jsem o výletu do Anglie odplouvající (to byla ona dílčí aktualita) za evropský obzor. Například o liverpoolském pomníku Titanicu, ale i o dětinské radosti z volného cestování, která mi u asi nikdy nezevšední.
Je to divné, ale začínám teď rozumět svým dědečkům, kteří před padesáti lety svorně hudrovali, jak si mladí neváí toho, co mají, a jsou pořád s čímsi nespokojení. Škoda, e u se dědečkům nemohu omluvit – ač i já jsem byl tehdy nespokojený, dnes, blízek jejich věku, mohl bych si s nimi pěkně notovat.
Zmínil jsem se také o soše Eleonory Rigbyové, titulní postavy slavné písničky Beatles. Sedí odlita na lavičce v centru Liverpoolu jako pomník všem opuštěným. Nyní mne napadá: Co by si s tím dílem počali v takové Budapešti? Viktor Orbán a jeho vládní strana toti prosadili zákon, trestající bezdomovce i bezdomovkyně vězením.
Příště u bez bilancí, k věci. To u je ale novoroční předsevzetí.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.