Tomáš Tichák

Moje bilance

Letopočet končící osmičkou naštěstí končí. Český svět se přestane točit kolem připomínání jubileí a bude muset začít produkovat nové neomšelé děje hodné zaznamenání novináři, neřkuli historiky. Představa, jaké budou, vyvolává ve mně ovšem úzkost soudě dle stavu, v němž do nového roku vstupujeme. Řekl jsem si tudíž, že se prozatím uchýlím k jiné útěšné metodě, jak se vyhnout riskantním myšlenkám a skutkům, a to k ohlédnutí za uplynulým rokem. A protože nepíšu politickou analýzu, ale fejeton, mohu se ohlédnout jen za tím z celoplanetárního dění, o čem jsem sám psal.

V únoru jsem popisoval, jak prezidentské volby rozdělily nejen společnost, ale i naši domácnost. Zdrceni povolebním večerem jsme totiž zapomněli v kuchyni přikrýt rozmrazující se krásné biohovězí, čímž jsme docílili blaženosti dvou čtyřnohých spolubydlících. Nechtěná pointa zhatila mou slibně se rozvíjející ideu boje proti takzvaným hoaxům a hatům šířením nepravdivých pozitivních zpráv. Nicméně – proč by měly zlovolné lži vyhnat ze světa lži krásné, z nichž přece vzešly i mnohé slavné dějinné pohyby?

V druhém čísle jsem si všiml povelikonoční polemiky v Českém rozhlase Plus o výzvě papeže Františka mladým Křičte, nenechte se umlčet. Podle evidentně pravicového komunistického poslance mladí nemají co křičet „Miloše do koše“ na náměstí, ale mají se učit uznávat zvolené politiky. Naopak organizátor studentských protestů (volí určitě pravici) tvrdil, že v mladých se demonstrováním probouzí zájem o věci veřejné. Pravolevé rozdělení české společnosti existuje, dodávám k tomu, nemají pravdu ti, kdo říkají – sám to ale občas prohlašuji –, že dělení leží mezi sobectvím a solidaritou, upřímností a cynismem, sympatiemi pro společnou Evropu a nacionalismem. Obsah je správný, chybné jsou nálepky.

Jiného tématu doby, umělé inteligence, jsem se dotkl v červnu. V Lidových novinách uveřejnil Jan Klesla článek Proč nejsem digitálním komunistou? Dle redaktora prý je svět ohrožen digitálním marxismem, který směřuje, jak jinak, k totalitě. Tj. například ke kolektivizaci internetových serverů. Dnes už ale víme: musíme stavět na liberálních hodnotách v pravicovém a svobodomyslném pojetí, ne na velkém státu a levicové regulaci. Třídní boj 4.0? Jubileum nechvalně známého německého filozofa, jak je v tom textu nazýván, se vždy hodí.

Výročím jsem si ale vypomohl i já v čísle čtvrtém. Těžko se mu vyhnout. Uvědomil jsem si, že pamatuji-li si události staré půl století, stávám se ctihodným pamětníkem, a tak bych měl zavzpomínat na srpnovou okupaci. Dospěl jsem k poznání, že se nejednalo o zradu, jak se tehdy soudilo, leč o náhlý pohled do tváře Medusy. K tomu dodávám: O správnosti mého přirovnání myslím svědčí, že nebolestněji onu příšeru vždy zraňovalo a rozlítilo, když se jí někdo odvážil nastavit zrcadlo.

V minulém fejetonu jsem se úspěšně vyhnul jubileím, ba skoro i politickým aktualitám. Psal jsem o výletu do Anglie odplouvající (to byla ona dílčí aktualita) za evropský obzor. Například o liverpoolském pomníku Titanicu, ale i o dětinské radosti z volného cestování, která mi už asi nikdy nezevšední.

Je to divné, ale začínám teď rozumět svým dědečkům, kteří před padesáti lety svorně hudrovali, jak si mladí neváží toho, co mají, a jsou pořád s čímsi nespokojení. Škoda, že už se dědečkům nemohu omluvit – ač i já jsem byl tehdy nespokojený, dnes, blízek jejich věku, mohl bych si s nimi pěkně notovat.

Zmínil jsem se také o soše Eleonory Rigbyové, titulní postavy slavné písničky Beatles. Sedí odlita na lavičce v centru Liverpoolu jako pomník všem opuštěným. Nyní mne napadá: Co by si s tím dílem počali v takové Budapešti? Viktor Orbán a jeho vládní strana totiž prosadili zákon, trestající bezdomovce i bezdomovkyně vězením.

Příště už bez bilancí, k věci. To už je ale novoroční předsevzetí.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Tomáš Tichák

Moje bilance

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu