Theatrum mundi

Pavla Bergmannová

Zdařilé hledání Zapomenutého světla

Od narození českého básníka, katolického kněze a kritika duchovního, společenského i politického života Jakuba Demla uplynulo v srpnu 140 let. S jeho osobitou tvorbou se pak diváci mohou od září setkávat také na jevišti ostravského Divadla Petra Bezruče, které v režii Janky Ryšánek Schmiedtové uvedlo dramatizaci jednoho z nejzásadnějších Demlových děl – titulu Zapomenuté světlo.

Úpravu pořídil Jakub Nvota, který se musel vyrovnat s nelehkým úkolem. Útlá kniha, v níž Deml zachycuje své rozporuplné postoje k životu i víře, je souborem vzájemně propojených esejů, které se dramatickému tvaru v podstatě vzpírají. Na straně druhé předloha nepostrádá ani silné vnitřní napětí, pramenící z hledání odpovědí na autorovy složité otázky. Nvota našel vhodný klíč, jak si s případnými nástrahami poradit, a zaměřil pozornost na několik postav, které nesou vybrané spektrum témat. Nejvýrazněji se daří zachytit různé polohy vztahů Demla k jeho osudovým ženám, s čímž rezonuje i konflikt mezi jeho kněžstvím a smyslovostí. S čistou láskou k umírající selce Marjánce Zezulové kontrastuje spíše racionálně-profesní vztah hrdiny k již zemřelé Pavle Kytlicové – jeho podporovatelce. A nechybí ani poněkud provokativní vize nenaplněné erotické touhy po ženě zpodobněné symbolickou Maryon. Opomenuty rovněž nejsou otázky po smyslu umělecké tvorby, a to v konfrontaci Demla s jeho naivním obdivovatelem Bohumilem M. Ptáčkem či zástupcem donátorského klubu Svatobor. A vše spojuje postava Jakuba Demla – hrdiny stále tápajícího, který je otřesen ve víře, člověka zranitelného, ale i smířeného. A právě ve smíření nachází jedinou životní jistotu.

Režisérka incenace Janka Ryšánek Schmiedtová se snaží témata mnohovrstevnaté úvahy zprostředkovat v důmyslně vystavěné inscenaci a využívá k tomu široké spektrum divadelních prostředků. Upoutá zejména výtvarné řešení scény Lucie Labajové, která na jeviště přenesla prostor interiéru venkovské světnice, a to přímo v expresionistickém ztvárnění ve zdeformovaně ubíhající perspektivě. Stěny místnosti jsou navíc dekorovány symbolickými šrámy, evokujícími techniku dřevorytu, často užívaného k ilustracím Demlových děl. Zároveň slouží pro stínové výstupy, které vhodně navozují hrdinovy vnitřní běsy. Zajímavý podíl na vytváření atmosféry má také hudba Maria Buzziho, která ve svých barokně košatých kompozicích a záměrně disharmonických melodiích vzdáleně připomíná skladby Zdeňka Lišky. Sílu Demlova slova se pak daří transformovat také do intenzivních obrazů symbolických skupinových výjevů postav v maskách, na jejichž choreografii se společně podíleli Miřenka Čechová a Petr Boháč. S těmito tanci života a smrti se na jeviště symbolicky dostávají právě Demlovy přeludy, mrtví či myšlenky, které ho pronásledují.

Hlavní roli Jakuba Demla impozantně ztvárňuje herec Norbert Lichý, který s rozvahou střídá momenty spoluprožívání bolesti druhých (smrtelně nemocná Marjánka) a ironické komentáře, kterými vyjadřuje opovrhování povrchností a malichernostmi, a to jak ve vztahu vůči své tvorbě, tak instituci církve. Lichý svůj výkon soustředí do úsporného gesta a důkladné intonace a přirozeně vyjadřuje hrdinovy bolesti, ale i nacházení již zmíněného smíru. Ostatní herci pak pracují s odlišnými polohami herectví – a to podle toho, v jakém vztahu se vymezují právě k ústřední postavě. Na jedné straně je to psychologické pojetí rolí manželů Zezulových (Magda Tkačíková a Dušan Urban) a sousedky Nožičkové (Pavla Gajdošíková), díky čemuž se daří vhodně vykreslit tragédii blížícího se Marjánčina skonu, zároveň je zde nenuceně naznačena i Zezulova zemitá žárlivost vůči Demlovi. V poloze jemné karikatury s důrazem na expresivnější gesto i dikci se zase záměrně pohybují herci Ondřej Brett (Bohumil Malina Ptáček) a Milan Cimerák (zástupce spolku Svatobor) a vhodně tak ztvárňují hrdiny, kteří jsou terčem Demlova výsměchu i jisté lítosti. A nakonec se herci museli vyrovnat i s postavami symbolickými, kdy ztvárňují např. již mrtvé hrdiny. To je případ Kateřiny Krejčí, která Demlovu přítelkyni Pavlu Kytlicovou – zjevující se odkudsi z jeho představ – vykresluje s patřičnou démoničností, podobně jako se to daří Pavle Gajdošíkové v její druhé roli živočišně erotické Maryon.

Ostravské Zapomenuté světlo nabízí výjimečný divadelní zážitek, který jistě osloví nejen příznivce Demlova díla. Zároveň tato básnivá inscenace vysílá sympatické paprsky naděje, jež nám mohou ukázat cestu z té největší temnoty naší životní nejistoty.

Pavla Bergmannová

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavla Bergmannová

Zdařilé hledání Zapomenutého světla

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu