Theatrum mundi

Alena Zemančíková

Dvakrát hrdina plukovník Jiří Švec v Národním divadle

Ke stému výročí vzniku Československé republiky se sluší, aby Národní divadlo uvedlo novou inscenaci s příslušnou tematikou. Není to vůbec snadný úkol. Dramaturgie Národního divadla v Praze se nakonec odhodlala k docela riskantnímu činu: vzít drama Rudolfa Medka Plukovník Švec, upravit je a doplnit, režii svěřit jednomu z progresivních režisérů stále ještě mladší generace a předložit publiku inscenaci, která nejen uvádí drama v moderní režii, ale zveřejňuje i celou diskusi kolem původní hry v době jejího uvedení. A přivést na scénu hrdinu zcela zvláštního ražení.

Josef Jiří Švec byl vášnivý sokol a učitel tělocviku. Roku 1911 byl vyslán třebíčským Sokolem do Ruska šířit sokolské ideje. Zpráva o vypuknutí 1. světové války ho zastihla na pobřeží Černého moře. Přihlásil se jako dobrovolník do České družiny, která se organizovala v Kyjevě. Během válečného tažení přijal pravoslaví (jako jeden z mnoha legionářů). V bojích se mnohokrát osvědčil jako velitel, v roce 1918 byl povýšen na plukovníka. Legionáři, postupující přes Sibiř na východ podle dojednání o jejich návratu do vlasti, se čím dál častěji setkávali s překážkami, způsobovanými bolševickou revolucí a rozvratem země. Rozvratem ale trpěla i legionářská armáda, v níž se prosazovaly různé politické názory, některé také sympatizující s bolševiky. 24. října 1918 ve stanici Aksakovo Švecovi podřízení pod vlivem komunistického agitátora vypověděli poslušnost a odmítli splnit rozkaz vytlačit přesilu bolševiků z linie Buzuluk – Bugulma. Plukovník spáchal 25. října 1918 sebevraždu, kterou zdůvodnil v dopise na rozloučenou nemožností vyrovnat se s vypovězením poslušnosti vojska veliteli. Smrt vojáky otřásla do té míry, že rozkaz splnili.

Hra Rudolfa Medka sleduje peripetie poměrů ve vojsku, vedle Švece přivádí na scénu muže různých povah a politických přesvědčení: bytostného vojáka (dnešní charakteristikou jestřába) Kalužu, intelektuála a zvěstovatel masarykovské myšlenky Trojana, slavjanofila a sociálního demokrata Jandu a Martyšku, uhranutého bolševickou vládou lidu. Na jevišti je celkem 13 mužů, včetně starého ruského generála.

Hra Rudolfa Medka a její první inscenace v roce 1928 v Národním divadle vzbudily velkou diskusi, komplikovanou podobně jako „druhý“ život samotného plukovníka Švece (jeho hrobu, bronzové sochy na Pohořelci, její likvidace a následného zapomnění legionářského hrdiny).

Inscenace režiséra Jiřího Havelky nezůstává u Medkovy hry, zveřejňuje i společenskou debatu. Výrazovým prostředkem je fenomén sokolství, které vede k bojové připravenosti: plné jeviště mužů do poloviny inscenace na scéně cvičí, napřed jen tak, pak se zbraní, pak se cvičení promění v bitvu. Vzorné kolektivní cvičení ustane až s myšlenkovým rozvratem ve vojsku.

Inscenací nás provází postava komentátora – historika? současníka? možná obojí –, která vnáší motivy historických faktů a dobových sporů. (Později se zapojí do děje a vezme na sebe roli starosty města Kazaně).

Úprava a režisérův civilistní přístup, pracující s dokumenty a podkládající legendu fakty, činí Medkovo drama (až příliš jednostranně psané z „generálského“ úhlu pohledu) jen jednou složkou inscenace. Koncepce ovšem podtrhává dramatu nohy i tam, kde stojí docela pevně (tedy v zobrazení ideového sporu v mužstvu a Švecovy neschopnosti se se situací vyrovnat lidsky, když vojenské řešení selhává), a v doplněné postavě nedostačuje herecky. Zatímco představitelé z řad herců Národního divadla jsou vybaveni hlasově i výrazově pro velké jeviště, Ondřej Bauer (známý z divadla VOSTO 5, jehož je režisér Jiří Havelka také součástí) na ně nestačí a jeho postava tak zůstává v pozadí pouhé informační (v civilní roli) a výpomocné (v roli starosty) funkci.

Inscenace má krásnou scénografii Pavly Kamanové, spočívající v projekci (Josef Lepša) mostu a řeky na horizont. Scenérie se proměňuje s počasím a roční dobou, evokuje město na Volze, až nakonec zjistíme, že je to Praha, když se objeví dosud vyretušované Hradčany. A z řady vojáků vystupující herecký výkon Pavla Baťka v roli Jandy, který se vzpírá silovému řešení vůči slovanským bratrům, i když na druhé straně vrcholně ctí bratra v boji Švece.

K výročí republiky vznikla také rozhlasová inscenace Medkova dramatu. Pokud divadelní zpracování zdůrazňuje spíše to, co se dělo kolem hry a jejích inscenací, jakož i kolem osoby a památky jejího hrdiny, rozhlasové zpracování předvádí drama jako takové. Úprava Jaroslava Vostrého, který se postavou plukovníka Švece zabýval i v cyklu České drama a český hrdina (spolu se Zuzanou Sílovou psáno pro rozhlas, vyšlo v nakl. AMU KANT 2017) dramaticky konturuje právě ideový spor různých hlasů v legionářském vojsku. Režie Lukáše Hlavici vede herce cestou psychologického herectví, takže za hlasem Ivana Trojana jako Švece slyšíme reálnou bezradnost a v hlase Igora Bareše jako rozvratníka Martyšky zaznívá uvěřitelná touha po rozhodování, větší, než je armádní poslušnost rozkazů. Na místě krajiny účinkuje moderní, nepopisná a přesto evokativní hudba Matěje Kroupy.

Alena Zemančíková

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Alena Zemančíková

Dvakrát hrdina plukovník Jiří Švec v Národním divadle

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu