Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Osip Mandelštam, ruský básník, prozaik a překladatel židovského původu, patří mezi několik málo ruských autorů, jejichž tvorba je u nás vydávána i po sametové revoluci. Poslední český výbor mu, aspoň pokud vím, vyšel roku 2003. Rád bych však upozornil na výbor slovenský, vydaný nakladatelstvím F. R. & G. v roce 2017. Činím tak, abych připomněl, že v prosinci uplyne osmdesát let od Mandelštamovy smrti ve stalinském lágru.
Osip Emiljevič Mandelštam přišel na svět v lednu 1891. Narodil se sice ve Varšavě, jeho dětství a mládí je však nerozlučně spojeno s Petrohradem, kde jeho otec obchodoval s kůžemi a výrobky z nich. Oba rodiče pocházeli z Pobaltí. Otec z rižské ortodoxní židovské rodiny, matka naopak z emancipovaného a v podstatě již rusky cítícího židovského domu ve Vilnu (dnešního litevského Vilniusu). Podle Vladimíra Honzíka, který napsal předmluvu k jednomu z českých výborů Mandelštamových básní (Verše, Odeon 1982, 1988), však Osipovo dětství nebylo příliš šťastné. Mezi otcem a matkou totiž panoval nesoulad.
Matka byla nadšenou vyznavačkou humanitních ideálů ruské předrevoluční inteligence. Ještě víc než domácí knihovna ovšem vnímavého chlapce ovlivnilo urbanisticky uspořádané prostředí Petrohradu s jeho paláci, parky a fontánami. Rodina si mohla dovolit zajistit synovi studium na prestižní soukromé petrohradské Těniščevově obchodní akademii (studoval zde např. i jiný budoucí světoznámý spisovatel Vladimír Nabokov). Během studia na této chlapecké střední škole na něj zapůsobil jeho učitel literatury, básník V. V. Gippius. Za studií prožil Mandelštam i napjaté období kolem první ruské revoluce 1905. Není proto překvapivé, že se pod vlivem všeobecných nálad začal zajímat o politiku, četl Marxův Kapitál a dokonce se pokusil vstoupit do eserské teroristické organizace. Socialisté-revolucionáři jej však nepřijali pro příliš nízký věk, měl teprve šestnáct let. Později své politické nadšení ironizoval.
V letech 1907 až 1910 žil Mandelštam mimo Rusko. Studoval na pařížské Sorbonně i v německém Heidelbergu, navštívil také Itálii a Švýcarsko. Studia nedokončil, kvůli rodinným problémům se předčasně vrátil do Ruska. V září 1911 se zapsal na Petrohradskou univerzitu. Aby obešel numerus clausus (kvótu udávající maximální počet židovských studentů), přijal křest metodistické církve ve Vyborgu. Studoval romanistiku a germanistiku, ale ani tady studia nedokončil a začal se plně věnovat literatuře. Na jedné z „básnických střed“ v proslulé Věži („Bašni“) Vsevoloda Ivanova se seznámil s básnířkou Annou Achmatovovou (1889–1966), se kterou se stýkal až do svého odvlečení do gulagu.
Přátelský kroužek básníků kolem Achmatovové bývá nepřesně označován jako tzv. leningradská škola, vliv Achmatovové byl totiž víc osobnostní než umělecký. Tito básníci (včetně Mandelštama) projevovali zájem o realitu i mýtus Leningradu (Petrohradu). Prostředí petrohradské bohémy a literárních kroužků, jejichž schůzek se účastnil, konec konců Mandelštama přitahovalo již během studentských let. Byť příležitostně, psát začal patrně ještě jako frekventant Těniščevova učiliště, jeho nejstarší dochované texty pocházejí až z roku 1908, první otištěné básně pak najdeme v renomovaném časopise Apollon (č. 9/1910). Básníkovo vnímání světa naznačuje jedna z jeho raných básní:
Jenom v dětských knihách listovat,
jenom dětské myšlenky si uchovat,
všechno velké kolem rozviřovat,
z hlubokého zarmoucení vstát.
K smrti až mě život ubíjel,
nic od něho už brát nechce se mi,
ale mám rád ubohou svou zemi,
protože jsem jinou neviděl…
(1908, překlad Václav Daněk)
Brzy se začal vymezovat vůči tehdy dominantnímu symbolismu (byť ten ovlivnil jeho rané verše), a když se koncem roku 1912 ustavila samostatná skupina akméistů, stal se jedním z jejích nejaktivnějších členů. S akméismem byla spojena jeho první básnická sbírka Kámen, která se setkala s příznivým ohlasem jak u kritiky, tak u čtenářů. Mladý básník se v ní představil jako zralý autor. Mandelštamova esej Ráno akméismu je spolu s prací jeho přítele Nikolaje Gumiljova Dědictví symbolismu a akméismu považována za programový manifest. Proti snové iracionalitě symbolismu stavěli vyznavači akméismu prostotu, jasnost a určitost básnického výrazu. Básník podle nich měl být múdrym a skromným majstrom, čo s láskou a starostlivosťou zušľachťuje materiál, ktorý mu je daný, totiž jazyk (M. Arnautová).
Po vydání Kamene se Mandelštam ocitl v centru literárního života. Pravidelně veřejně předčítal své básně, navštěvoval petrohradský literárně umělecký kabaret Toulavý pes. První světovou válku považoval na rozdíl od Gumiljova, který se přihlásil jako dobrovolník, za neštěstí. Říjnový převrat prožil v Petrohradě. Zpočátku zřejmě s bolševiky sympatizoval, v revoluci spatřoval odvážný experiment, smělé vykročení do éry všeobecné svobody a štěstí (J. Honzík). Rychle však vystřízlivěl, když poznal neomezenou moc Čeky (bolševické tajné policie) nad životem a smrtí stovek lidí. Zvlášť poté, co byl roku 1921 jeho přítel Gumiljov obviněn z účasti na protisovětském spiknutí a popraven. V jeho poezii začíná sílit chmurný nádech, třeba v básni o Petrohradě z roku 1920 ze sbírky Tristia:
V Petěrburgu, tam sejdeme se znova,
jak bychom slunce pochovali v něm,
a blažená a nesmyslná slova
poprvé pronesem.
V sovětské noci sametově černé,
v sametu prázdna, který zastřel svět,
žen požehnaných pějí oči černé,
dál kvete nesmrtelný květ.
(překlad Jan Zábrana)
Osip Mandelštam nikdy nepsal své básně lehce. Na kraťučkej básni vedel pracovať aj niekoľko mesiacov, ustavične sa k nej vracať, významovo ju číriť a naopak vnášať do nej nové a nové významy... Isté je, že Mandeľštam nie je básnik na ľahké čítanie. To, čo bolo kedysi zo strany sovietskej literárnej kritiky mienené ako výčitka – že Mandeľštamova poézia nie je odrazom života, ale odrazom jeho odrazu v literatúre –, dnes prijímame ako čiastočný fakt (J. Kvapil).
V roce 1919 se Osip Mandelštam poprvé setkal v Kyjevě se svojí budoucí ženou Naděždou Jakovlevnou, rozenou Chazinovou (1899–1980). Své básně recitoval v kyjevské básnické kavárně Chlam, dokonce se stal členem Ukrajinského literárního výboru. Anna Achmatovová později napsala: V létě roku 1924 mi Osip přivedl ukázat svou mladou ženu… Nesmírně, fanaticky ji miloval. Když jí v Kyjevě operovali slepé střevo, nehnul se z nemocnice ani na krok a přes protesty se nastěhoval do místnosti určené pro personál. Naďa musela být stále s ním. Nedovolil jí pracovat, žárlil na všechno a na všechny, radil se s ní o každém slově, které napsal. S podobným vztahem jsem se už nikdy potom nesetkala…
Během občanské války se Mandelštam pohyboval mezi Ruskem, Ukrajinou a Gruzií. Na Krymu byl zajat bělogvardějci jako „bolševický agent“, uvězněn byl také v Gruzii na popud tamější menševické vlády, tentokrát pro podezření ze spolupráce jak s bolševiky, tak s bělogvardějci. Měl možnost utéct do Turecka, ale rozhodl se pro návrat do Ruska, kam odcestoval v polovině roku 1920 spolu se spisovatelem Iljou Erenburgem a za jeho vydatné pomoci. Střídavě pobýval v Moskvě a Petrohradě (Leningradě). Nikolaj Čukovskij vzpomínal, že Mandelštam nejenže byl bez jakéhokoli majetku, ale i bez jakéhokoli stálého bydliště. Se svou ženou prostě přijel do nějakého města, nastěhoval se tam na několik měsíců k některému ze svých ctitelů, milovníků poezie, a bydlel u něho tak dlouho, než začal lézt svým hostitelům na nervy.
Příležitostně byl činný v různých sovětských osvětových institucích, přispíval do Moskevského komsomolce a Ogoňku. Ve 20. letech se hodně věnoval překladům (z angličtiny, francouzštiny, němčiny, gruzínštiny a italštiny). Kromě básní překládal i prózu, zejména z existenčních důvodů. V závěru období procházel těžkou osobní a autorskou krizí, několik let nenapsal téměř nic vlastního. Pomohl mu až léčebný a pracovní pobyt v Arménii roku 1930, který ho inspiroval k básnickému cyklu Arménie (1931 vyšel v časopise Novyj mir) a k cestopisným reflexivním prózám Cesta do Arménie (časopisecky 1933). Počátkem 30. let však v SSSR končilo období NEPu (Nová ekonomická politika, prosazená Leninem, s kapitalistickými prvky při zachování hlavní úlohy státu v ekonomice). Život se stával složitějším a nebezpečnějším.
Roku 1933 napsal Rozpravu o Dantovi (v SSSR vydána až 1967, česky 1968). V listopadu téhož roku vytvořil protistalinský epigram, který přečetl několika lidem:
K té zemi pod sebou jsme jako hluší.
Náš hlas, ten neuslyší ničí uši.
Jen horal v Kremlu může hulákat,
vrah rolníků a všeobecně kat.
Ty prsty, tlusté housenky, a slova
z úst padají mu litá do olova,
lačně se vlní jeho švábí knír,
holinky svítí, jak oficír.
Kolem něj vůdci, bledí, vylekaní,
snaží se zalíbit a podlézavě žvaní…
(překlad Milan Dvořák)
Někdo z posluchačů Mandelštama udal. V květnu 1934 byl básník zatčen a odeslán do vyhnanství v Čerdyni nad Kamou. Naděžda ho doprovázela. Žil s vědomím, že ho mohou kdykoliv poslat na smrt, trpěl halucinacemi a pokusil se o sebevraždu skokem z okna. Do vyšetřování zasáhl Stalin a Mandelštamovi si směli zvolit místo, kde budou dále žít. Vybrali si Voroněž, kde Osip působil v rozhlase (připravoval literární pásma, např. o Goetheho mládí). Kromě toho pracoval na básnickém cyklu, tzv. Voroněžských sešitech. V roce 1937 bylo manželům dovoleno vrátit se do Moskvy, nikoliv však do jejich dřívějšího bytu. Básník marně chodil po městě a hledal práci, všechny dveře před ním zůstávaly zavřeny. V květnu 1938 byl opět zatčen. Neunesl fyzické týrání při výslechu a podepsal všechna obvinění. Odvezli ho do pracovního tábora Druhá říčka nedaleko Vladivostoku, kde 27. prosince zemřel na srdeční slabost.
Naděžda Mandelštamová žila za druhé světové války spolu s Annou Achmatovovou v Taškentu. Smysl svého zbývajícího strastiplného života viděla v záchraně Osipova odkazu. Nejen jeho básně, ale i některé prózy se pro jistotu naučila nazpaměť. Teprve koncem 60. let se směla vrátit do Moskvy. Její vzpomínky pak vyšly nejdříve v Paříži (1972 a 1978), v Rusku až po rozpadu SSSR (česky Dvě knihy vzpomínek, Brno 1996).
Během jeho života vydali v SSSR Osipu Mandelštamovi pouze tři velké sbírky: Kámen (1923, první vydání r. 1913 zaplatil jeho otec), Tristiu (1922 v Berlíně, 1923 doplněné sovětské vydání pod názvem Druhá kniha) a Básně (1928). Kromě toho směl uveřejnit knihu Halas doby (1925) zahrnující cyklus autobiografických črt z předrevolučního Ruska, prózu Egyptská známka (1927) a soubor úvah o poezii. Jeho sebrané spisy, připravené k tisku počátkem třicátých let, již vyjít nemohly. Mimo jiné proto, že odmítl přistoupit na redakční zásahy. Držel se totiž zásady nepřistupovat v umění na kompromisy.
Milan Hrala (Ruská moderní literatura 1890–2000, Karolinum 2007) uvádí, že básnictví nebylo pro Mandelštama pouhým prostředkem pro sebevyjádření, ale hlavně způsobem budování a dovršování kultury. Dějiny lidstva i kultury vnímal jako nepřetržitý kontext uměleckých děl, jejichž spojování sledoval a která se snažil spoluvytvářet.
Čtenáři v bývalém Československu se mohli s Mandelštamovým dílem seznámit až po válce. První překlad jeho básně do slovenštiny (Janko Jesenský) vyšel v knize Z novšej ruskej poézie (1947). Pak se dlouho nesmělo objevit nic, až v 60. letech začaly Mandelštamovy básně otiskovat české i slovenské literární časopisy. Třeba ve Světové literatuře č. 3/1965 vyšlo několik básní spolu s medailonem autora, podepsaným dz (patrně M. Drozda). Píše se v něm: O Osipu Emiljeviči Mandelštamovi chybějí často základní údaje; nemáme dosud přesnou představu ani o rozsahu jeho tvorby, stejně jako neznáme ani všechna data životopisná, mnohdy se dochovaly podružné detaily, anekdoty a historky, zatímco o delších obdobích básníkova života nejsou spolehlivé zprávy… Není přesně známo, v kterém roce a kde zemřel…
Od té doby se naštěstí mnohé změnilo. Stalinovi a jeho nohsledům se sice podařilo básníka umlčet, nikoliv však zničit jeho dílo. V bývalém Československu vycházely Mandelštamovy básně nejčastěji v překladech V. Daňka a J. Zábrany. Knižní české výbory spatřily světlo světa pod názvy Kameny, smutky, sny (1970), Verše (1982, 1988), Prózy (1992), Ruská Tristia (1997), Básně (1998) a Hliněný život (2003). Své překlady Mandelštama vydal pod názvem Topůrko pro kata také Jiří Kovtun v exilovém nakladatelství Index (Kolín nad Rýnem, 1978).
Ve zmíněném čísle Světové literatury z roku 1965 byla v překladu Jana Zábrany publikována též stať prozaika a překladatele Nikolaje Čukovského (1904–1965) Setkání s Mandelštamem (neplést se známějším Kornějem Čukovským, autorem knihy pro děti Doktor Bolíto). Čukovskij se vyjádřil takto:
Osipa Emiljeviče Mandelštama jsem měl velice rád, znal jsem ho sedmnáct let, dost často jsem se s ním scházel, ale nikdy jsme spolu nebyli příliš důvěrní – jednak pro značný věkový rozdíl mezi námi, jednak proto, že s otevřeností sobě vlastní přede mnou nikdy neskrýval své pohrdání vším, co jsem kdy napsal… Poprvé jsem ho spatřil koncem roku 1920, když se do Petrohradu vrátil z Krymu, který právě osvobodili od Wrangela… Mandelštam byl spíš menší postavy, štíhlý a dobře rostlý, měl jemný obličej a dobrácké oči… Zevnějškem se v těch letech trochu podobal Puškinovi a věděl o tom. Krátce po jeho příjezdu pořádali v Domě umění maškarní ples a Mandelštam se na něm objevil v masce Puškina – v šedém cylindru a s nalepenými licousy…
Z Domu umění se přestěhoval do Domu vědeckých pracovníků, kde mu Gorkij přidělil pokoj, ve kterém jsem u něho byl jednou v zimě na návštěvě. Z okna bylo vidět zamrzlou Něvu, měl tam přepychový zlacený nábytek, v pokoji byla oválná zrcadla v pozlacených rámech, strop byl tak vysoko, že pod ním houstlo přítmí, v rohu stály starožitné hodiny veliké jako skříň, které ukazovaly nejen vteřiny, minuty a hodiny, ale i měsíc a den. Mandelštam ležel na posteli, tváří k oknu, k Něvě, a kouřil. V celém pokoji nebylo kromě papiros nic, co by mu patřilo – ani jediná jeho vlastní věc. Tehdy jsem pochopil, že jeho povaze bylo vlastní věčné cestování z místa na místo. Nikdy si kolem sebe nevytvořil žádné prostředí a vždycky se jakémukoli okolí vymykal…
Na rozdíl od mnoha svých přátel Říjnovou revoluci uvítal. Revoluce se mu zdála strašlivá, hrůzná, ale velká a hodná oslavení… Vlastní verše se mu dařilo publikovat jen zřídka. V roce 1928 vydal sbírku Básně. Vyšla nákladem dva tisíce výtisků. V třicátých letech otiskl v časopise Zvězda cyklus veršů o Arménii.
Jeho verše si vytrvale opisovali milovníci poezie a učili se jim nazpaměť, ale v tisku se o nich nikdo nezmínil…
Po více než půlstoletí zamlčování byly jeho texty vydány v Rusku v 60. a hlavně v 80. a 90. letech. Právně rehabilitován byl básník v SSSR teprve roku 1987. Nejen na Západě, ale především ve své vlasti je dnes Mandelštam považován za jednoho z velkých básníků 20. století. Integrální součástí světové literatury však nikdy nepřestal být. V 50. letech vyšlo v New Yorku souborné vydání všech jeho v té době známých děl, které se stalo základem pro překlady do cizích jazyků.
Zmíněný slovenský výbor obsahuje kromě Mandelštamových básní a esejů též vzpomínky jeho současníků (např. A. Achmatovové, I. Erenburga či V. Šklovského), citáty z pamětí jeho ženy Naděždy či básníkovu slovenskou bibliografii (v rámci ediční poznámky). Knihu uvozuje studie Básnik a jeho múzy od někdejší pracovnice Ústavu jazyků a literatury ČSAV Maity Arnautové (narozena 1939 v Praze). A uzavírá ji kromě kalendária života a díla O. Mandelštama další rozbor básníkova díla i osudů z pera Jána Kvapila (Fatalista slov).
Básník Mandelštam chápal slovo jako ohnisko různě směřujících tendencí jazyka, jako výslednici sil jazykových, kulturních, historických, sociálních i jiných, jichž je nositelem (M. Hrala). A slovo žilo v jeho těžce zkoušené zemi vlastním životem i po autorově předčasné smrti. Mezi lidmi, tajně, v opisech, v různých verzích, ale přesto žilo.
Nejspíš každý velký umělec je svérázným, rozporuplným člověkem. Platilo to samozřejmě i o Osipu Mandelštamovi. Ilja Erenburg (Lidé, roky, život. Vybrané kapitoly o umělcích, 1986) si jej po letech vybavoval takto:
Oba jsme se narodili roku 1891, Osip Mandelštam byl o čtrnáct dní starší. Když jsem poslouchal jeho verše, často jsem si říkal, že je starší a moudřejší o mnoho let. Ale v životě mi připadal jako dítě, rozmarné, nedůtklivé a neklidné. Jak je nesnesitelný, říkal jsem si chvílemi, ale hned jsem dodával: ale jak milý! Pod neurčitou slupkou se skrývala dobrota, lidskost a nadšení…
Komu překážel tento básník neduživého těla, ale tak hudebního verše, že ozvučoval noci? Začátkem roku 1952 za mnou přišel agronom V. Merkulov z Brjanska a vyprávěl mi, že ve čtyřicátém roce Osip Emiljevič umřel deset tisíc kilometrů od rodného města; nemocný recitoval u ohně Petrarkovy sonety. Ano, Mandelštam se bál vypít sklenici nepřevařené vody, ale až do konce života – až po ty sonety u ohně – projevoval opravdovou statečnost...
Během celých dějin se režimy všech barevných odstínů bály slova. Umělci, a básníci především, dokázali mluvit svým čtenářům i posluchačům z duše, uměli a snad dosud dovedou odkrývat podstatu světa. Ač to tak třeba v současné době nevypadá, možná znovu přijdou chvíle, kdy se poezie stane součástí žitých dějin. Ne náhodou v lednu 1937 v poslední sloce jedné z básní Mandelštam napsal (překlad Václav Daněk):
Lid potřebuje verš, důvěrně blízký verš,
aby se budil věčným vlnotlukem
a slyšel jeho kaštanovou řeč
a omýval se jeho zvukem.
Osip Mandeľštam: Zázrakmi chránená tíš.
Sestavil Oleg Pastier, přeložili Soňa Čechová,
Jana Juráňová, Ján Kvapil, Jozef Michalkovič,
Ján Štrasser a Ján Zambor.
F. R. & G., Ivanka při Dunaji, 2017, 253 s.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
