Jiří Kratochvil

V předvečer

Teď, kdy už odplynul osmičkový rok, můžu připomenout, že na jednu osmičku se tak trochu pozapomnělo. Totiž hned na dvě. Míním rok 1988. Jako by se ty dvě osmičky navzájem anulovaly. Byl to rok, který neutkvěl u nás žádnou historickou událostí. (Snad prosincová manifestace na Škroupově náměstí, napovídá mi kdosi přes rameno. Jenže to už de facto patří do následného velice živého roku, kontruji.) Rok předtím navštívil Prahu Gorbačov, ale jeho glasnosť se tady bohužel neproměnila v otevřenost, což jen potvrdilo tu vnější nehybnost roku 1988. Nicméně právě ty dvě osmičky, jakási superosmičkovost, nasadily „straně a vládě“ brouka do hlavy.

V druhé polovině osmdesátých let jsem jezdíval se spisovatelem Janem Trefulkou na takzvané kvartály, setkávání zakázaných autorů v jejich pražských bytech. A v září jsme se setkávali na Hrádečku. V každém předchozím kvartále bylo dohodnuto, kdy se setkáme příště. A protože se předpokládalo, že v bytech všech pražských zakázaných mohou být odposlechy, tak se datum příštího setkání napsalo na lísteček a ten běžel kolem stolu a potom se škrtlo sirkou a lísteček skončil v popelníku. A tak se na červnovém setkání určilo, který den v září na Hrádeček.

Tentokrát jsme ale na Hrádeček vůbec nespěchali. Dalo se čekat, že ze strany dohlížitelů bude tentokrát o Hrádeček větší zájem. A tak Trefulka napřed odbočil na Kuks a tam jsme si prohlédli sochařskou alegorii ctností a neřestí sochaře Matyáše Brauna. A ještě jsme si našli čas podívat se na jeho přírodní Betlém. A taky jsme tentokrát nejeli přes Trutnov, kde jsme se obvykle už setkali s dalšími spisovateli. Trefulka to vzal na Hrádeček oklikou, ale nebylo nám to nic platné. Už zdálky jsme viděli, že i ta nenápadná cestička, kterou jsme na Hrádeček zamířili, je zatarasena vozem Veřejné bezpečnosti. Otočili jsme se a mazali z dohledu. A pak jsme se dozvěděli, že naprosto všechny cesty na Hrádeček byly obšancovány vozy StB, SNB i VB. Nesměla proklouznout ani myš a několik „spisovatelských myší“ si pochytali už v Trutnově. Ale protože neznali datum spisovatelského setkání, tak Hrádeček takhle „obezdili“ nejspíš na celé září. Tentokrát jim nestačilo vědět, kdo tam přijede, od toho tam přece měli stabilní strážní stanoviště, tentokrát se třeba báli, že tam spisovatelé „zapálí doutnák kontrarevoluce“. Nevím, neviděli jsme jim do hlaviček, ale fakt je, že se v tom dvojosmičkovém roce, dvacet roků po Pražském jaru, úporně drželi. Snad si namlouvali, že když to udrží teď, mají zas na čas vyhráno. Jenže magie čísel je obelhala. Už o rok později Hrádeček praskal ve švech, našvihaný nejen zakázanými, ale i příznivci z takzvané šedé zóny. A Václav Havel tam četl svůj esej Slovo o slovu. Rok 1988 byl takříkajíc rokem v předvečer.

Ale i tak se normalizační režim udržel ve své zatuhlé podobě hodně dlouho. Před časem jsem o tom mluvil s Jaroslavem Čejkou, jedním z oficiálních spisovatelů těch časů. Taky on tenkrát nepochyboval, že režim už má na kahánku a že už začal „soumrak polobohů“, jak to později nazval, ale byl přece jenom zaskočen tím, jak rychle to proběhlo.

Tady obecně platí, že žádný systém, který zatuhne do nehybné podoby, není až do poslední chvíle svolný k jakékoliv flexibilitě. A neschopnost přijmout skutečnost vede ke stále zarputilejším pokusům udržet nehybnost jakýmikoliv prostředky, nikdy, nikdy! namlouvají si, což utahuje obruče až k prasknutí.

Život je otevřený systém. Ale otevřený systém je ve své politické podobě obtížně ovladatelný. A mocichtiví manipulátoři musí udělat, co je v jejich silách, aby ho pozvolna, třeba i krok za krokem, uzavřeli. A když se ohlédneme do historie, vidíme, že se to obratným manipulátorům bohužel dosti často daří. Otevřené, demokratické systémy se za jistých okolností uzavřou. Ale proč se tohle schéma v různých variantách v lidské historii opakuje, není ve hvězdách, nýbrž v lidské potřebě zbavit se úzkosti z vlastní existence tím, že přijmeme někoho nad sebou, silného vůdce, nebo aspoň obratného manipulátora, který jakoby převezme odpovědnost za naše osudy, takového s prominutím „vůdce stáda“, „alfa samce“, kterého si manipulovatelná většina zvolí a jde za ním, a dostat se pak z toho znehybnění je vždycky obtížně rozlousknutelný oříšek.

Ale přece mi to září 1988 utkvělo i docela příjemně. Viděl jsem v Kuksu sympatickou sochařskou alegorii Matyáše Brauna, a protože pro mě setkání s ní zůstalo ozvláštněno jedinečností tamtoho dne, vidím ji, i kdykoliv teď přivřu oči. A už nikdy se do Kuksu nevypravím, abych si nepřekryl ten prvotní zážitek. Čili uvězním si ho v nehybnosti.

Jiří Kratochvil (1940) je prozaik, dramatik a publicista.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jiří Kratochvil

V předvečer

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu