Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné

• Hlavní stránka
• Aktuální číslo
• Archiv
• Autoři
• Fotografie
• Pelikán
• Česko-slovenské Mosty
• Předplatné
• Prodejci
• Ohlasy
• Odkazy
• O Listech / O Listach / Über Listy
• Tiráž a kontakty

Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 6 > Vlasta Dufková: Lector empiricus

Vlasta Dufková

Lector empiricus

O jedné básni Durse Grünbeina (Básníci a vykladači XII)

Tak drahé kožichy se jinak vidí jen na ramenou
Nevěst gangsterů před kasinem. Tak pružně
Se na molu plíží pouze androgynní mládí,
V očích blesky fotografů. Štíhlá kočka,
Jak ji užaslým štětcem maloval Pisanello,
(Skvrnitá srst, štětinatá, zlaté rouno)
Ladně se prochází sem a tam. Páteř
Odměřuje nejtišší pohyb.
Milimetr
Před okrajem příkopu změní tlapka směr,
Bez zachvění se vzdálí. Tam se uchu,
Jemnému nosu nenabízí nic kromě hluku
A potu, na druhé straně drátěného plotu,
Kde se v návštěvních hodinách prohánějí
Opice se svými kočárky. Špatný velkoměstský
Vzduch promění ve vzdálené fluidum… bílé stuhy
V dívčích vlasech na gazelí maso. Jako pěst velká,
Její úzká hlava se ještě ostražitě vztyčí,
Když před branami Moskvy spatří mihotavé zebry.
Pak dlouze zazívá, zajatkyně cementu.

Přeložila Wanda Heinrichová

Setkat se s nějakým autorem poprvé a snažit se vyčíst maximum pouze z textu bez předsudečných nánosů komentářů je lákavé: Grünbeinova báseň i ve své poněkud zastřené české verzi skýtá námět k obecnějšímu zamyšlení nad neredukovatelnou hrdostí dokonale ovládaného těla coby přírody/přirozenosti v zajetí betonového velkoměsta i nad zrcadlovou funkcí hranice mezi zajetím a zdánlivou svobodou voyeurů z druhé strany plotu, který lze současně překonat skutečnou svobodou imaginace. Přitom Čech může právem číst subjektivně jinak než západní Evropan, neřkuli Afričan jako gepardův krajan, a čtenářka se navíc ztotožnit s feminitou zajaté šelmy, k níž se básnické já v názvu výslovně obrací. Tato báseň je však zároveň natolik situovaná místně (Moskva) i časově (doba zooparků, gangsterů a androgynních modelek klouzajících po molu), že ji lze těžko vyvázat z objektivních souvislostí posledního století, a je tedy na místě pídit se po přesnější dataci i kulturním kontextu, protože totožná slova nesou odstíněné sdělení podle toho, zda je v téže době napsal Rus, Švýcar, nebo třeba Němec. Jak zjišťuji, je to v souladu s Grünbeinovou nálepkou básníka učeného, v níž autor nahradil přívlastek doctus výstižnějším novotvarem poeta empiricus, lahodícím mé představě neméně empirického čtenáře. Budeme si rozumět.

Durs Grünbein se narodil roku 1962 v Drážďanech v někdejším východním bloku, takže Moskva rázem získává podtext, ale stejně podstatné je, že báseň vznikla v roce 1996, čili už po opětovném scelení Německa. S tímto vědomím lze interpretační spektrum rozšířit o potenciální perspektivu vědomě nesvobodné moskevské šelmy hledící s pohrdáním do luxusnějšího výběhu „z druhé strany plotu“, v němž je disciplinovaná svoboda „těch opic“ rejdit s dětskými kočárky a našňořenými holčičkami v utažených mašlích neméně pevně sešněrována návštěvními hodinami.

V německém kulturním kontextu je ovšem nepominutelný především mezitextový odkaz na Rilkovu emblematickou báseň Der Panther (česky Pardál) z roku 1902, inspirovanou levhartem ve zvěřinci pařížské Botanické zahrady. Přímou aluzi lze sice najít pouze ve výraze „geschmeidig“ (pružně, vláčně), společném pro obě básně, nesrovnatelně průkaznější je zato jejich podobnost antitetická: Moskva tu nevysloveně stojí proti Paříži a „jedna“ místní gepardice s neurčitým členem, jíž je báseň věnována, proti Rilkovu pardálovi s členem určitým, sugerujícím obecnější platnost jeho minimalistického tanečního kroužení kolem volního středobodu, které se uzavírá do sebe před vytěsněným světem za mřížemi – na rozdíl od pohledu gepardice, sledující nejen „opice“ za drátěným plotem, ale také fatu morganu skutečného živočišného života za městskými branami. Kontrapunktem pardálova objektivního osamění v Rilkově pravidelném veršovém útvaru vázaném rýmovým schématem je u Grünbeina vedle volného verše i rámcový vstup lyrického subjektu do básně, který do ní vnese zárodek vztahu, tedy překlenutí příkopu. Také ona se přitom v originálním znění vyznačuje formální bravurou v minuciózním popisu tělesných projevů – „nejjemnějšího“ pohybu „dávkovaného“ páteří, která dokáže včas „po paměti“ odklonit nasměrování gepardích pacek pár milimetrů před okrajem srázu, či zrychleného „psího/kočičího“ dechu s vyplazeným jazykem (hechelnd), který navodí pocit horka, v jehož tetelení se pak děje anagramatická proměna holčičích „mašlí“ (Schleifen) v „gazelí maso“ (Gazellenfleisch). Důsledně autor pracuje s veršovým přesahem sotva zahájeného větného úseku po cézuře, jehož nejmarkantnějším projevem jsou vypíchnuté „milimetry“, osamělé na pokraji příkopu, než se nepřerušený gepardí pohyb pravidelně stočí do bezpečí dalšího verše. Tady by češtině slušel respekt k syntaxi v psaní velkých písmen na začátku verše, které na rozdíl od němčiny nemá oporu v tradici. (O kočkovitě-genderovém dialogu Rilke-Pisanello-Grünbein raději až jindy...)

Vlasta Dufková (1951), romanistka, překladatelka z francouzštiny a portugalštiny a také prozaička a básnířka. Nositelka Ceny Josefa Jungmanna za nejlepší překlad zahraničního literárního díla do češtiny (2009).

Durs Grünbein (1962), jeden z nejvýznamnějších žijících německých básníků, také prozaik, esejista a překladatel. Nositel ceny Georga Büchnera a mnoha jiných. Český výbor z jeho poezie Lekce lební báze vyšel v roce 2008 v překladu Wandy Heinrichové.