Ráno se probudil, a bolela ho obě kolena: tak podzim vskutku udeřil, konstatoval. Teprve teď ho napadlo, jestli to není troufalost, ba pošetilost myslet si, e bude víceméně stále zdráv a dostatečně silný na to, aby v tomto svém vyhnanství, toti svobodě!, k ní se dobral a v důchodcovské etapě svého ivota, uhájil svou existenci a vskutku tu il tak, jak zamýšlel a jak by chtěl. A jestli náhodou to, e si jedním nepozorným pohybem otrávil studnu, kdy do ní svrhl kelímek se strojním olejem, není pro něj lepším východiskem, ne kdyby si tu zlomil nohu nebo se bolestí svíjel v záchvatu třeba lučníkovém. Není jeho nepozorný pohyb rukou nakonec ponouknutím, aby přestal pokoušet osud, hrát si na Robinsona a někde na okraji velkoměsta si pronajal pokojík a záchod k němu? – Co by tam ale dělal? e by zase začal psát? Kdo by to četl a proč? Také by mohl jít někam pracovat a být, jak se říká, uitečný. Kdy si ale představil tu subordinační mašinerii a šikanu od mladých manaerů, okamitě ho přestávala bolet kolena a začal ho chytat lučníkový záchvat. Nejraději ze všeho by tak někde opravoval hřbitovní zeď. Jeden rok severní stranu, druhý rok východní stranu no a pak po západní straně by si tam šel třeba i lehnout, po práci odpočinek. S kým by zeď ale dělal? Neuměl si nikoho představit kromě nějakého normálního cikána, jen by mu nevalil do hlavy, e nejhorší jsou cikáni, Evropská unie a Merkelová. Napadlo ho také, jestli jeho averze vůči lidskému kolektivu není projevem duševního onemocnění. Chvíli se nad tím váně zamyslel, a pak konstatoval, e nechtít být ovládán blbci je naopak projevem zdravého rozumu.
Také ho napadlo, e při pronájmu nějakého příbytku by se musel prokázat občanským průkazem. Kde ho má? A má ho vůbec? Od chvíle, kdy sem přitáhl s batohem, na občanský průkaz úplně zapomněl. Snad ho někde má, protoe kdyby ho neměl, byl by na tom podobně jako potulný pes. Hledat ho ale nebude – otrávit si studnu a nemít ani občanský průkaz, to by u bylo trochu silné kafe. Aspoň e má bankomatní kartu a PIN si pořád pamatuje.
Na druhé straně elezářka Magda ho vyzývá, aby si koupil kamna a také zjistil, kam chodí pít kocour Rour. Pravda je, e z jezírka, které tu vytvořila průtr a které vyschlo a po měsíci, Rour nikdy nepil, a on mu vodu ani nedával.
S mokrou bradičkou Rour vylézal z křoví, které se táhne pod elezničním náspem staré trati nebo vlečky. Vdyť on, na rozdíl od Roura, ani neví, v jakém prostředí ijí; ještě neměl čas, jak pořád musel stloukat boudu a shánět v okolí pouitelný materiál, prozkoumat okolí zevrubněji. Rour vskutku u ví, elezářka Magda tuší, a on je tu za nejhloupějšího.
Oblékl si jedno ze svých nejškaredších triček, staré kalhoty a vydal se na průzkum. Rour vytušil, o co půjde, rovně čile vstal a ujal se vedení průzkumu, no konečně jde páníček dělat něco zajímavého. Sebevědomě, ba důstojně ho vedl v křoví po svých prošlapaných stezkách, noičky mu jen kmitaly, on za ním těkopádně rovně po čtyřech. Z mnoha kočičích stop poznal, e tahle rouří komunikace je hodně frekventovaná. Odbočovaly z ní postranní ulice a uličky. Ta hlavní však vedla k betonové rouře průměru asi třicet centimetrů, je tu ústila z tělesa elezničního náspu. Rour do ní bez váhání vklouzl očekávaje, e on ho bude následovat. Roure, tam já nemůu, volal za ním do temna. Čekal, co se bude dít. Rour se nemůe v rouře obrátit, musí někde vylézt ven. Avšak marné bylo jeho čekání, Rour jel svým tunelem pod Alpami stále dál. Jene roura byla úplně suchá, sem Rour pít nechodí.
Nechal ho tedy být a vrátil se po rouří komunikaci na křiovatku tvaru ypsilon a vydal se druhou větví. Dovlekl se do úlabiny, kde se spíš jen jako slepýš klikatila lesklá struka vody. Kdyby u ní Rourova komunikace nekončila, ani by si jí nevšiml. Odhrnul z ní suché listí a uviděl, e ten pramínek je sice hodně tenký, ale ivý, a to i za panujícího sucha, co je nadějné.
Vrátil se pro motyčku, z odstřiku plechu ohnul korýtko a vzal si také plechový hrnek. Část toku prohloubil, tak aby se do prohlubně hrnek zanořil, a plechovým korýtkem do něj navedl vodu. Podle hodinek zjistil, e čtvrtlitrová nádoba se naplní za půl minuty. Půllitr za minutu. Třicet litrů za hodinu. Za den víc ne sedm hektolitrů vody, počítal. Je to moné? To je vody a vody! O něco níe si také vyhloubí jako bazének vanu, obloí ji kamenem a bude se denně koupat! Upraví to tu a zkultivuje, ale ne tak, aby pramen zmizel. Potřebuje nůky na křoví. Podíval se na hodinky, jestli ještě stihne elezářku Magdu.
Vyhrabal se z křoví, vtrhl do boudy a k jeho údivu Rour u spokojeně spinkal ve své postýlce. A jak se mu něco pěkného zdálo, trochu se i usmíval. – Roure, jsme zachráněni, zahlaholil, a to díky tobě a paní elezářce! – Rour ale jenom na chvíli pozdvihl hlavu, znovu ji poloil na tlapky a spal dále, jako by ho to vůbec nepřekvapovalo, ba ani nezajímalo.
Pitnou vodou z plastových lahví se trochu v lavóru umyl z nejhoršího, oblékl si nejkrásnější tričko a kalhoty, co v nich chodí ponejvíce k elezářce Magdě, a vydal se k ní s vozíkem. Kromě nůek koupí rovnou ta kamna.
Ani mu nebylo divné, e je všude mrtvo a klid, teprve kdy přišel k obchodu, zjistil, e je zavřeno, sobota odpoledne. No ano, včera byl pátek, vzpomněl si, věděl jsem to. Nic si z toho ale nedělal, naopak: Tak zajdu do hospody; tam měli otevřeno. Tak dobré pivo u dlouho nepil. Ještě by si rozhodně dal jedno nebýt chlápka u sousedního stolu, který hulákal, e nejhorší jsou cikáni, Evropská unie a Merkelová. Rychle zaplatil a vypadl.
Jestli tam byl deset, dvanáct minut. Za tu chvíli mu ale někdo před hospodou ukradl -vozík. Dnes byl zvláštní den, kdy mu to nemohlo zkazit náladu: Nu co, budu mít sadařské nůky, nová kamna a taky nový vozík!
Vešel znovu do hospody, zamířil k tomu chlápkovi – dr hubu, ty debile – a dal si ještě jedno pivo.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.