Ondřej Vaculík

To byl den čtyřicátý druhý

Ráno se probudil, a bolela ho obě kolena: tak podzim vskutku udeřil, konstatoval. Teprve teď ho napadlo, jestli to není troufalost, ba pošetilost myslet si, že bude víceméně stále zdráv a dostatečně silný na to, aby v tomto svém vyhnanství, totiž svobodě!, k níž se dobral až v důchodcovské etapě svého života, uhájil svou existenci a vskutku tu žil tak, jak zamýšlel a jak by chtěl. A jestli náhodou to, že si jedním nepozorným pohybem otrávil studnu, když do ní svrhl kelímek se strojním olejem, není pro něj lepším východiskem, než kdyby si tu zlomil nohu nebo se bolestí svíjel v záchvatu třeba žlučníkovém. Není jeho nepozorný pohyb rukou nakonec ponouknutím, aby přestal pokoušet osud, hrát si na Robinsona a někde na okraji velkoměsta si pronajal pokojík a záchod k němu? – Co by tam ale dělal? Že by zase začal psát? Kdo by to četl a proč? Také by mohl jít někam pracovat a být, jak se říká, užitečný. Když si ale představil tu subordinační mašinerii a šikanu od mladých manažerů, okamžitě ho přestávala bolet kolena a začal ho chytat žlučníkový záchvat. Nejraději ze všeho by tak někde opravoval hřbitovní zeď. Jeden rok severní stranu, druhý rok východní stranu… no a pak po západní straně by si tam šel třeba i lehnout, po práci odpočinek. S kým by zeď ale dělal? Neuměl si nikoho představit kromě nějakého normálního cikána, jenž by mu nevalil do hlavy, že nejhorší jsou cikáni, Evropská unie a Merkelová. Napadlo ho také, jestli jeho averze vůči lidskému kolektivu není projevem duševního onemocnění. Chvíli se nad tím vážně zamyslel, a pak konstatoval, že nechtít být ovládán blbci je naopak projevem zdravého rozumu.

Také ho napadlo, že při pronájmu nějakého příbytku by se musel prokázat občanským průkazem. Kde ho má? A má ho vůbec? Od chvíle, kdy sem přitáhl s batohem, na občanský průkaz úplně zapomněl. Snad ho někde má, protože kdyby ho neměl, byl by na tom podobně jako potulný pes. Hledat ho ale nebude – otrávit si studnu a nemít ani občanský průkaz, to by už bylo trochu silné kafe. Aspoň že má bankomatní kartu a PIN si pořád pamatuje.

Na druhé straně železářka Magda ho vyzývá, aby si koupil kamna a také zjistil, kam chodí pít kocour Rour. Pravda je, že z jezírka, které tu vytvořila průtrž a které vyschlo až po měsíci, Rour nikdy nepil, a on mu vodu ani nedával.

S mokrou bradičkou Rour vylézal z křoví, které se táhne pod železničním náspem staré trati nebo vlečky. Vždyť on, na rozdíl od Roura, ani neví, v jakém prostředí žijí; ještě neměl čas, jak pořád musel stloukat boudu a shánět v okolí použitelný materiál, prozkoumat okolí zevrubněji. Rour vskutku už ví, železářka Magda tuší, a on je tu za nejhloupějšího.

Oblékl si jedno ze svých nejškaredších triček, staré kalhoty a vydal se na průzkum. Rour vytušil, o co půjde, rovněž čile vstal a ujal se vedení průzkumu, no konečně jde páníček dělat něco zajímavého. Sebevědomě, ba důstojně ho vedl v křoví po svých prošlapaných stezkách, nožičky mu jen kmitaly, on za ním těžkopádně rovněž po čtyřech. Z mnoha kočičích stop poznal, že tahle rouří komunikace je hodně frekventovaná. Odbočovaly z ní postranní ulice a uličky. Ta hlavní však vedla k betonové rouře průměru asi třicet centimetrů, jež tu ústila z tělesa železničního náspu. Rour do ní bez váhání vklouzl očekávaje, že on ho bude následovat. „Roure, tam já nemůžu,“ volal za ním do temna. Čekal, co se bude dít. Rour se nemůže v rouře obrátit, musí někde vylézt ven. Avšak marné bylo jeho čekání, Rour jel svým tunelem pod Alpami stále dál. Jenže roura byla úplně suchá, sem Rour pít nechodí.

Nechal ho tedy být a vrátil se po rouří komunikaci na křižovatku tvaru ypsilon a vydal se druhou větví. Dovlekl se do úžlabiny, kde se spíš jen jako slepýš klikatila lesklá stružka vody. Kdyby u ní Rourova komunikace nekončila, ani by si jí nevšiml. Odhrnul z ní suché listí a uviděl, že ten pramínek je sice hodně tenký, ale živý, a to i za panujícího sucha, což je nadějné.

Vrátil se pro motyčku, z odstřižku plechu ohnul korýtko a vzal si také plechový hrnek. Část toku prohloubil, tak aby se do prohlubně hrnek zanořil, a plechovým korýtkem do něj navedl vodu. Podle hodinek zjistil, že čtvrtlitrová nádoba se naplní za půl minuty. Půllitr za minutu. Třicet litrů za hodinu. Za den víc než sedm hektolitrů vody, počítal. Je to možné? To je vody a vody! O něco níže si také vyhloubí jako bazének vanu, obloží ji kamenem a bude se denně koupat! Upraví to tu a zkultivuje, ale ne tak, aby pramen zmizel. Potřebuje nůžky na křoví. Podíval se na hodinky, jestli ještě stihne železářku Magdu.

Vyhrabal se z křoví, vtrhl do boudy a k jeho údivu Rour už spokojeně spinkal ve své postýlce. A jak se mu něco pěkného zdálo, trochu se i usmíval. – Roure, jsme zachráněni, zahlaholil, a to díky tobě a paní železářce! – Rour ale jenom na chvíli pozdvihl hlavu, znovu ji položil na tlapky a spal dále, jako by ho to vůbec nepřekvapovalo, ba ani nezajímalo.

Pitnou vodou z plastových lahví se trochu v lavóru umyl z nejhoršího, oblékl si nejkrásnější tričko a kalhoty, co v nich chodí ponejvíce k železářce Magdě, a vydal se k ní s vozíkem. Kromě nůžek koupí rovnou ta kamna.

Ani mu nebylo divné, že je všude mrtvo a klid, teprve když přišel k obchodu, zjistil, že je zavřeno, sobota odpoledne. No ano, včera byl pátek, vzpomněl si, věděl jsem to. Nic si z toho ale nedělal, naopak: Tak zajdu do hospody; tam měli otevřeno. Tak dobré pivo už dlouho nepil. Ještě by si rozhodně dal jedno nebýt chlápka u sousedního stolu, který hulákal, že nejhorší jsou cikáni, Evropská unie a Merkelová. Rychle zaplatil a vypadl.

Jestli tam byl deset, dvanáct minut. Za tu chvíli mu ale někdo před hospodou ukradl -vozík. Dnes byl zvláštní den, kdy mu to nemohlo zkazit náladu: Nu což, budu mít sadařské nůžky, nová kamna a taky nový vozík!

Vešel znovu do hospody, zamířil k tomu chlápkovi – drž hubu, ty debile – a dal si ještě jedno pivo.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

To byl den čtyřicátý druhý

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu