Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Události podzimu roku 1918 jsou v české národní paměti – méně pak v paměti slovenské a již vůbec ne v sudetoněmecké – spojovány především s pozitivními historickými konotacemi, avšak i tato z českého pohledu zcela jedinečná doba měla své stinné stránky, které by neměly upadnout v zapomnění.
Čas vyhlášení československé samostatnosti byl v mnoha českých rodinách nejen dobou upřímné radosti ze vzniku vlastního státu, ale byl naplněn i obavami o osud nejbližších, kteří se ještě nestačili vrátit (a často již ani nevrátili) z front první světové války, i velkým zármutkem, neboť tehdy v českých zemích vrcholila epidemie španělské chřipky, která si jen u nás vyžádala v letech 1918–1920 až sedmdesát tisíc obětí.
Podzim 1918 byl rovněž dobou velké poválečné hmotné tísně, jejímiž průvodními jevy byly časté sociální nepokoje, které občas přerůstaly až v rabování obchodů, živností i domů příslušníků zámožnějších vrstev, zpravidla obchodníků nebo továrníků.
Častým cílem těchto útoků byl majetek tzv. keťasů, kteří své bohatství (skutečné či domnělé) měli získávat – a nepochybně tak mnozí z nich i činili – nepoctivým způsobem v době Velké války. Svého privilegovaného hospodářského postavení tehdy často zneužívali k vysokým ziskům především obchodníci s potravinami, ale i látkami, obuví a tabákem, dále též zemědělci hospodařící na nejrůznějších výměrách polí, kteří využívali své dominance při neoficiální distribuci masa, chleba nebo vajec. Tak se v českých zemích za války chovali mnozí obchodníci či statkáři, bez ohledu na národnost či náboženské vyznání.
Narůstajícího společenského napětí si byli proto v době vyhlášení československé samostatnosti velmi dobře vědomi představitelé Národního výboru, a tak ve svých provoláních (po únoru 1948 pak komunistickou propagandou často vysmívaných) vyzývali spíše než k revolučnímu protihabsburskému a protirakouskému radikalismu k dodržování klidu a pořádku. Tato prohlášení byla motivována nejen obavami z bolševického nebezpečí, ale i obavami z možných útoků proti zámožnějším lidem, přičemž za nejvíce ohrožené skupiny byli považováni především příslušníci „cizích“ zámožných vrstev – tedy zpravidla Němci a židé, respektive němečtí židé.
Tuto atmosféru obav z možného výbuchu násilí, která byla přítomna i během oslav 28. října 1918 v Praze, zachytil ve svých pamětech například Alois Rašín, budoucí ministr financí první čs. vlády, který o průběhu převratu napsal: Všichni jásali, zpívali, ale současně bylo viděti, že lidé začínají zamazávati německé nápisy a rozbíjejí vývěsní tabule německé. Řekl jsem, že musíme jít na hořejší Václavské náměstí, abychom tam působili, by nedošlo k žádným výtržnostem, ani protiněmeckým, ani protižidovským, aby byl při té velkodějné chvíli zachován klid. Projeli jsme Panskou ulicí a Městskými sady k pomníku sv. Václava, kde mezitím již mluvil k zástupům dr. Zahradník. Tam jsme prohlásili samostatný československý stát a současně jsme varovali před jakoukoliv výtržností.
Výzvy předních politiků ke klidu většina občanů akceptovala, avšak i tak se v průběhu let 1918–1919 vyskytly případy rabování, které měly někdy i zcela otevřený antisemitský charakter. K nejtragičtější události tohoto druhu došlo v Holešově, kde v prosinci 1918 rabující dav usmrtil dva československé občany židovského vyznání. Jednalo se o poslední protižidovský pogrom na území Čech a Moravy, vyvolaný příslušníky českého národa.
Židovská obec v Holešově patřila od středověku k nejvýznamnějším na Moravě. Největšího počtu obyvatel dosáhlo místní ghetto v roce 1848, kdy zde žilo 1694 obyvatel, tj. 31 % tehdejší populace Holešova. Od roku 1849 zde dokonce existovala samostatná židovská politická obec s vlastní samosprávou v čele se starostou. Měla k dispozici i svou policii (či spíše ostrahu), hasiče a ponocné. Tento „Židovský Holešov“ existoval až do roku 1919, kdy se obě oddělené holešovské městské části spojily do jednoho administrativního celku.
Místní židé nežili pouze v tomto „svém“ prostoru, odcházeli také přímo do Holešova. Stěhování jedné židovské rodiny do domu na náměstí – tedy mimo ghetto – ovšem vedlo v roce 1850 k protestům nespokojených holešovských občanů.
Židé se ale tehdy nestali terčem protižidovských bouří (či „alespoň“ výtržností) poprvé a ani naposledy. K protižidovským násilnostem zde došlo již roku 1774. Tyto neblahé události popsal v Židovské ročence, vydané roku 1980, historik Josef Svátek v studii Pogromy v Holešově v letech 1774–1918.
K nejzávažnějším protižidovským nepokojům došlo v Holešově v roce 1899, kdy z malicherných důvodů vzniklý konflikt přerostl v rozsáhlé napadání židovských obchodů a bytů. Při střetech s ozbrojenými silami byli 22. října 1899 usmrceni řezník Augustin Prusenovský, dělník v sodovkárně Alois Turna a manželka obchodníka s dobytkem Františka Halašková. Čtvrtá oběť, obuvnický pomocník Albín Kudlík, zemřela na následky bodnutí četnickým bajonetem 25. října při incidentu během pohřbu občanů zastřelených o tři dny dříve. Všichni čtyři mrtví z října 1899 byli katolíci, kteří se zúčastnili protižidovských výtržností.
Česko-židovské napětí na konci 19. století nebylo pochopitelně jen záležitostí Holešova, nýbrž procházelo celou českou společností, která byla negativně ovlivněna atmosférou právě vrcholící Hilsnerovy aféry, jež se projevovala nejen antisemitským štvaním části tehdejšího českého tisku, ale i protižidovskými demonstracemi a útoky na mnoha místech Čech a Moravy.
Obtížné postavení místních židů, kteří se v Holešově na přelomu 19. a 20. století nacházeli nepochybně ve složité společenské situaci, popsala ve své bakalářské práci z roku 2012 Židé v Holešově. Pogrom v Holešově v roce 1918 Eva Herecová, studentka Cyrilometodějské teologické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci: Židé nebyli u holešovského obyvatelstva příliš oblíbeni. V prvních letech 20. století nevadila ani tak jejich hospodářská úspěšnost, jako to, že se většina z nich hlásila k německé národnosti. Hovoří se o tom, že v průběhu války se ze 464 přítomných holešovských židů přihlásilo k německé národnosti 435 osob. Za války se rozpor ještě prohloubil. Vadilo židovské němčení, byli obviňování, ať už oprávněně nebo ne, že svou lichvou způsobovali drahotu či že se jim dařilo vyhnout válečným jatkám a na vojnu buď vůbec nešli, nebo ji trávili v teple v kanceláři. Za války bylo v Holešově z předražování obviněno devět židů, ale žádný z nich nebyl potrestán.
Po léta hromaděná společenská nenávist a frustrace, válečné ekonomické strádání a v neposlední řadě dehumanizace lidských vztahů v důsledku krutostí Velké války byly rozbuškou další holešovské tragédie, která se odehrála již v podmínkách Československé republiky.
Průběh holešovského pogromu z prosince 1918 i jeho přípravy popsal ostravský historik Petr Šimíček v studii Poslední pogrom na Moravě – Holešov, prosinec 1918, která byla zveřejněna roku 2013 na internetovém portálu Moderní dějiny: Holešovský pogrom, který se odehrál v noci z 3. na 4. prosince, byl pečlivě připravován – pogromisté záměrně přerušili telegrafní a telefonní spojení Holešova s okolním světem – kde jinde než v hospodě.
Na židy se v hostinci u Gruthardů chystali přiopilí místní občané a vojáci. Ti už se delší čas mezi Kroměříží a Holešovem bezcílně potulovali. Jeden z inspirátorů akce podle svědectví vyřvával: „Tak co bude se židy? To se nesmí nechat! Všichni musejí pryč! Máme tu vojáky, a ti na ty židáky půjdou s námi… Seš vlastenec? Když seš vlastenec, tak nemůžeš stát stranou, až půjdeme na židy!“ Pogrom začal třemi výstřely před půlnocí 3. prosince, byl zrovna pátý den židovské slavnosti světel Chanuka…
Ze všech stran se skupiny ozbrojenců řítily do židovské čtvrti. Mnozí byli sice značně opilí a rozjaření, ale celý útok byl dobře organizován – útočníci byli rozděleni do oddílů, které měly vlastní velitele! Stříleli z pušek do oken židovských domů, později do nich vnikali a terorizovali jejich vystrašené obyvatele.
Hlavním cílem většiny účastníků této zákeřné akce bylo vlastní obohacení – nutili židy k vydávání finanční hotovosti a nejrůznějších cenností, prohledávali jejich byty a hledali tajné skrýše, někteří brali vše, co jim přišlo pod ruku (peřiny, nábytek, hodiny, cigarety, kávu, mouku)…
Rabování židovských objektů bylo provázeno brutálním násilím – a to nejen vůči židovským mužům, ale i ženám, z nichž některé byly znásilněny. Nejtragičtějším důsledkem pogromu bylo usmrcení dvou mužů, kteří byli zavražděni při obraně svých domovů. O těchto obětech E. Herecová uvedla: Zavražděný Hugo Grätzer měl 43 let a do Holešova se zrovna vrátil před čtyřmi dny z vojny. Byl to syn Abrahama Grätzera, jenž byl majitelem místní palírny. Druhá oběť Hermann Grünbaum měl pouhých 21 let a byl spolubojovníkem Hugo Grätzera z fronty. Byl synem ovdovělé maloobchodnice Fanny Grünbaumové. Dále byli vážně zraněni jedna služebná a dva vojíni. Po této události se židovského obyvatelstva zmocnilo zděšení.
Relativní klid se podařilo v Holešově obnovit až 4. 12. 1918 kolem poledne, kdy do města dorazily vojenské posily až z Brna, neboť jednotky povolané z Kroměříže situaci nebyly schopny zvládnout.
Úřední komise, která zahájila vyšetřování 22. 12. 1918, konstatovala, že během pogromu bylo vydrancováno 51 domů, 26 obchodů a čtyři hostince. Celkové škody komise vyčíslila na 2 627 725 korun. K vyplacení náhrady však schválila necelou pětinu této částky – 405 095 KČ a poškození nakonec obdrželi pouhých 90 075 korun. Většina postižených židů se tak žádného odškodnění nedočkala…
O tragických událostech v Holešově informovaly, zpravidla krátkými zprávami či komentáři, některé celostátní i regionální české noviny. Například deník Národní listy referoval o násilí v Holešově až 7. 12. 1918, a to pod dosti zavádějícím titulkem Dračí sémě bolševismu na Moravě?: K vážnému porušení veřejného pořádku došlo v Holešově na Moravě, a to zcela podle vzoru bolševického. Z Ostravska přijelo v noci do Holešova asi 150 mužů ve vojenském stejnokroji, v hostinci získali při pití ještě některé místní vojáky a společně pak v noci demolovali židovské domy a obchody. Dva židé byli zabiti. Je zjevno, že přepadení Holešova bylo zorganizováno podle vzoru ruských bolševiků, kteří své „komitéty zničení“ organizují tak, že bandy z jednoho místa vypraví se do míst vzdálenějších a tam loupí a vraždí. Podobný případ se stal v Kouticích a „Lidové noviny“ upozorňují na souvislosti těchto případů s příjezdem Munovým, který projel Ostravskem a který zcela otevřeně vyzýval dělnictvo v Prostějově k bolševismu a teroru proletariátu. Proti takovým případům je nutno velice ostře vystoupiti.
Z tohoto textu je patrné, že vina za rozpoutané nepokoje byla přičítána údajným bolševickým silám, které ohrožovaly stabilitu nově vzniklé republiky. Motivace účastníků holešovského pogromu byly však jednoznačně kriminální povahy a rozhodně nebyly inspirovány ohlasem politického vývoje v Rusku po roce 1917, neboť k protižidovským pogromům docházelo již dávno před vypuknutím „Říjnové revoluce“. Svádění viny za tento pogrom na údajné bolševiky v čele s levicovým radikálem Aloisem Munou, navrátilcem z Ruska a pozdějším předsedou KSČ v letech 1922–1924, jemuž Ferdinand Peroutka ve svém nejznámějším díle Budování státu věnoval rozsáhlou kapitolu První komunista přijel, bylo jen účelovým odváděním pozornosti od skutečných pachatelů tohoto zločinu a jejich nelidské zištnosti.
Dne 21. 7. 1919 byl před zvláštním senátem v Olomouci zahájen soudní proces proti 15 civilním osobám, které byly obžalovány ze zločinů veřejného násilí, loupeže a krádeže. O deset dní později bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody třináct z nich. K nejvyššímu trestu byl odsouzen nádeník Stanislav Hluštík, jemuž byl – jako vůdci rabujícího davu – vyměřen pětiletý žalář. Ostatní obžalovaní byli odsouzeni k trestům vězení v rozmezí 8 měsíců až čtyř let.
Výše těchto trestů byla ale vzhledem k závažnosti trestné činnosti obžalovaných neúměrně nízká, neboť za tyto zločiny mohly tehdejší soudy uložit odnětí svobody na 10, 15 i 20 let. Rozsudky byly ovlivněny tehdejší společenskou atmosférou, která byla do značné míry antisemitská, ale též výrazně germanofobní. S relativně nízkými tresty vyvázli také příslušníci československé armády, kteří byli souzeni na podzim roku 1919. Již citovaný historik Petr Šimíček o tomto procesu uvedl: Vojáci, kteří se pogromu účastnili, byli vyšetřováni vojenskými vyšetřovateli a Vojenské zastupitelství v Olomouci nakonec obžalovalo celkem jednadvacet důstojníků, poddůstojníků a vojáků ze zločinů loupeže, krádeže a veřejného násilí. Při jednání divizního soudu nebyla přítomna veřejnost, rozsudky byly vyneseny 5. listopadu 1919. Josef Novák, vrah Heřmana Grünbauma, dostal deset let…
Pogrom v Holešově na počátku prosince 1918 byl naštěstí ojedinělou tragickou událostí, která se za první Československé republiky již nikdy neopakovala. V části české veřejnosti však i nadále existovaly skryté antisemitské postoje, které vyvřely opět po Mnichovu 1938 – v neradostném čase druhé republiky. Samotný holešovský pogrom ale postupně upadl v zapomnění, neboť političtí představitelé, publicisté i historici Masarykovy republiky neměli z mezinárodních důvodů zájem tento krvavý moment z doby vzniku československého státu příliš připomínat.
Podobný postoj zaujala i oficiální komunistická historiografie v letech 1948–1989. Naprosté zapomenutí holešovských událostí reflektovala na počátku 90. let minulého století spisovatelka Inna Mirovská, která v závěru svého díla Den pěti světel, jež vycházelo roku 1994 jako četba na pokračování v deníku Lidová demokracie, uvedla: Od pogromu v Holešově uplynulo tři čtvrtě století. V průvodcích a příručkách se člověk mimo jiné dočte, že už v r. 1504 „se píše o početné židovské obci“, že k zajímavostem patří „v Příčné ulici synagoga z roku 1560, upravovaná v letech 1615 a 1737 (nyní součást Vlastivědného muzea)“ a že „v Hankově ulici se nachází starý židovský hřbitov z 16. století s náhrobkem rabína Sabbatai bei Meir Kohena zvaného Šach…“ Ale nikde ani zmínka o pogromu. O pogromu nic nevěděli a žádné materiály neměli ani v archivu Státního židovského muzea v Praze. Dokonce i v pražské židovské náboženské obci nechápavě kroutili hlavou: V Holešově? V roce 1918? Za první republiky? Pogrom? Vyloučeno!
V současné době však již existuje poměrně rozsáhlá literatura, která holešovský pogrom nejrůznějším způsobem mapuje a hodnotí. Součástí širšího českého společenského povědomí se však tragické prosincové události v Holešově nikdy nestaly.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
