Jan Novotný

Atatürk, nebo Erdogan?

Po návratu z cest rád hledám v cestopisech, co jsem i já viděl a co jsem z neznalosti minul. Je tomu už skoro sto padesát let, co Jan Neruda posílal z Istanbulu fejetony do Národních listů. Vyznavačů islámu bylo tenkrát na světě asi sto milionů a v Turecku měli světovou říši. Neruda jí nevěstil dobrou budoucnost: „Osman v zdejším měkkém vzduchu pozbývá síly a nehybný korán nedodá mu nové.“ Koluje prý proroctví, že nový dobyvatel přijde do města na Bosporu od severu. Jak ví čtenář Deníku spisovatele, podle Dostojevského jím měl být Rus. Po Velké válce zachránil zbytek říše s Istanbulem v Řecku narozený Mustafa Kemal Paša, dodal svému národu novou sílu, přikázal mu odložit fezy a psát latinkou a přijal jméno Atatürk – Otec Turků.

Kdo zná moderní tureckou literaturu – setkáváme se s ní v knihkupectvích i v časopisech –, bude patrně souhlasit s tím, že není hlasem nehybné země. Relativní svoboda Turků je založena na křehké a dynamické rovnováze dvou demokracii ne právě příznivých stran – jednou je Atatürkem zbudovaná armáda, druhou islámská tradice. Armáda zakročila ve prospěch sekulární společnosti už čtyřikrát – 1960, 1971, 1980 a 1997. Zvláště první zásah byl tvrdý: ministerský předseda Menderez skončil na popravišti a prezidenta Bayara, který se nakonec dožil 103 let, zachránila jen milost. Před dvěma roky se pokus o úpravu kursu nepodařil a země se pod Erdoganovým vedením posouvá opačným směrem.

29. října slaví Turecko státní svátek – Den republiky. Ulice jsou plné Atatürkových portrétů: jeden vedle druhého, muž v černém obleku s nezbytným elegantním bílým kapesníčkem. Někde se pro obří portréty obyvatelé domů na pár dní vzdávají denního světla. Můžeme se jen domýšlet, zda toto okázalé uctívání Otce Turků není výrazem nechuti obyvatel Istanbulu k Erdoganově vládě.

V blízkosti sultánova paláce se nám dostává potvrzení úcty, kterou Turci chovají ke své armádě. Usedáme na lavičku k staršímu pánovi, který by rád s cizinci prohodil pár slov. Sděluje nám, že tu čeká na svého přítele, a s netajenou hrdostí ukazuje jeho obrázek na tabletu. Přítel je v uniformě a jeho hruď je pokryta vyznamenáními. Říkám uznale, že je to krásný muž, což mé kolegyni nepřipadá jako nejzdvořilejší reakce – ona by se zeptala, čím se přítel tak proslavil. Ještě několik postřehů: Turci jsou bystrými pozorovateli, okamžitě si povšimnou, že turista ztrácí trpělivost ve frontě k pokladně u Hagie Sofie nebo si nedovede poradit s automatem na jízdenky. A již se jako deus ex machina objeví vlídný domorodec a za přiměřený poplatek do své kapsy váš problém vyřeší. Ve veřejné dopravě jsou nám vždy okamžitě uvolněna sedadla.

Jak úchvatné město je Istanbul, doporučujeme čtenáři si přečíst u Nerudy. „Zde básnila celá historie a celá příroda.“ K básni se dnes přidaly dva velkolepé mosty přes Bospor, pro pěšáka ovšem nepřístupné. Na Galatském mostě přes Zlatý roh zakopáváme o nesčetné udice rybářů. Volně se pohybujících psů oproti Nerudovým časům značně ubylo, těch pár, kteří se tu potulují, je vybaveno čipy, tváří se důstojně a hladem zřejmě netrpí. Z terasy mrakodrapového hotelu pozorujeme, jak se dnes město táhne do nedozírné dálky, každým rokem mu prý přibývá na půl milionu obyvatel.

Nakonec si nechám to, co Neruda asi nenavštívil. I když je Turecko ze tří stran obléváno mořem, má o ostrovy nouzi: skoro všechny připadly Řecku. Tím více si váží Princových ostrovů, na které lze asi za hodinu dojet lodí. Prý se tak jmenují proto, že sem vládcové odklízeli pod dozor následníky trůnu. Na ostrovech vládne ticho: nejsou tu soukromá auta, zato se lze projet s koňským povozem. Procházka městečkem na ostrově Büyükada zvláště potěší milovníka koček. Teprve po návratu do vlasti zjišťuji, že v jedné ze zdejších vil začal svůj život vyhnance Lev Davidovič Trockij.

Jan Novotný

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Jan Novotný

Atatürk, nebo Erdogan?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu