Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Od získání nezávislosti v roce 1991 byl letošek pro Arménii nejdůležitějším rokem v jejích dějinách. Díky revoluci z jara 2018 získali Arméni znovu pocit důstojnosti a příslib naděje. Teď půjde o to, zda o ně zase rychle nepřijdou.
Parlamentní volby čekají Armény 9. prosince. Když píši tento text, běží ještě předvolební kampaň. Nezpochybňovaným lídrem politické scény je uskupení Nikola Pašinjana, a pokud se nestane nic dramatického, právě Pašinjan ve volbách získá kontrolu nad zemí. Bez ohledu na výsledek voleb můžeme ale už dnes zhodnotit rozsah změn, které se v malé jihokavkazské zemi během letoška odehrály. Mnohem spíše zatím jde o změny v postojích společnosti než v chodu státních struktur. Byl ale odmítnut oligarchický systém, který stát ovládal dvacet let, a společnost uvěřila, že může ovlivňovat budoucnost; že spravedlnost, boj s korupcí a demokracie nejsou jenom prázdná hesla. Na tom, co se stane v nejbližších měsících, závisí, zda se naděje Arménů skutečně naplní.
Osud Armény v posledním století nešetřil. Začalo pro ně tragicky. Ještě koncem devatenáctého století docházelo na území osmanské říše – kde žila většina Arménů – k pogromům. Žádný z nich ale nelze srovnat s tragédií z roku 1915, kdy rukama Turků a Kurdů zahynulo hrubým odhadem přes milion Arménů. Po roce 1918 se ovšem Arménům nepodařilo ustavit stabilní stát, takže si jejich území rozdělily Sovětský svaz a Turecko. K Sovětskému svazu náležející republika Arménie byla jen náhražkou státu, o jakém snily generace potomků [starověkého – pozn. red.] krále Tigrana. V komunistickém impériu sdíleli Arméni osud jiných malých národů.
Rozpad Sovětského svazu v roce 1991 se časově sešel s tragickým zemětřesením, během kterého v roce 1988 zahynulo přes dvacet pět tisíc lidí, a válkou s Ázerbájdžánem o Náhorní Karabach. Připomeňme, že o tu malou, hezkou horskou oblast vedou Azeři s Armény spor více než sto let. Těch druhých tam žije více, ale Josef Stalin podle zásady divide et impera včlenil Karabach do Ázerbájdžánu. V osmdesátých letech dvacátého století se Arméni domáhali spojení území s Arménií. Válka, která vypukla, stála život kolem třiceti tisíc lidí. Několik set tisíc Arménů i Azerů bylo vyhnáno ze svých domovů. Dnes platí křehké příměří.
V Arménii pak následovala léta izolace a bídy. Další generace přicházely o naději na lepší život. Pravda je, že bohatí bohatli, ale chudí – a těch bylo nepoměrně více – dále chudli. Za nadějí na lepší život utíkali lidé za hranice. Arménie pustla.
Když na jaře 2018 začaly v Arménii protesty, nikdo nevěřil, že přinesou změnu. Poměrně mladý politik, novinář a aktivista Nikol Pašinjan začal svůj pochod na Jerevan a postupem času se k němu přidávalo čím dál více lidí. Později začaly i demonstrace v hlavním městě. Proč byli lidé nespokojení? Kvůli každodenním nezastíraným podvodům.
Posledních deset let vládl v zemi prezident Serž Sarkisjan – reprezentant takzvaného karabašského klanu. Provázela ho dobrá pověst z války o Náhorní Karabach, ale později se stal klasickým vládcem-oligarchou, jakými bylo i mnoho dalších v postsovětském prostoru. Už převzetí moci v roce 2008 bylo v jeho případě spojeno se skandálem a prolitou krví. Stal se prezidentem po volbách, které veřejnost považovala za zfalšované. Lidé vyšli do ulic, ale vláda použila sílu – zemřelo deset lidí, přičemž viníci masakru nebyli nikdy potrestáni. Řada demonstrantů naopak skončila ve vězení – mezi nimi i Nikol Pašinjan, tehdy člen volebního štábu opozičního kandidáta.
Politicky byl za masakr bezpochyby odpovědný další reprezentant karabašského klanu a tehdejší prezident Robert Kočarjan, člověk silně zainteresovaný na Sarkisjanově vítězství a na tom, aby po něm právě vládní kandidát převzal moc a zajistil mu beztrestnost a klidný politický důchod. Rodiny lidí, kteří tehdy zemřeli, se do dnešního dne nedočkali spravedlnosti.
Společnost se propadla do apatie, opozice byla bezradná. Stávalo se, že lidé vycházeli do ulic – jako například v roce 2015, když došlo ke zvýšení cen energií –, ale tehdejší protesty nebyly s to přinést změnu. Objevovali se také lidé ke všemu odhodlaní jako skupina, která v roce 2016 obsadila policejní stanici v Jerevanu a zabila jednoho důstojníka. Jejich akce ale, jakkoli vzbudila sympatie, nevyvolala větší společenskou odezvu. Jako kdyby lidé ztratili naději, že se může něco změnit.
V roce 2018 končilo Sarkisjanovo druhé volební období, a on tak už nemohl dále zastávat funkci prezidenta. Jemu poslušný parlament ale změnil ústavu tak, aby nejdůležitější pravomoci měl od té chvíle v rukou premiér. Sarkisjan sliboval, že se nezachová jako Vladimir Putin, který se na několik let vyměnil s Dmi-trijem Medveděvem a předstíral, že je premiér, ačkoli de facto Rusko sám i nadále řídil.
Sarkisjan sliboval, že se nestane premiérem. Ale stal se jím. A to už bylo moc i na Armény. Pašinjanem vyvolané protesty donutily Sarkisjana odstoupit týden po převzetí funkce premiéra – a to přesto, že ještě zkoušel strašit opakováním roku 2008, tedy proléváním krve. A jakkoli parlament ovládala – coby klasická státostrana – Republikánská strana Arménie, pod vlivem pouličních protestů zvolil parlament Pašinjana premiérem. Tak se odehrála revoluce. Světová média hned nazvala tuto revoluci další revolucí barevnou – tak jako na Ukrajině nebo v Gruzii.
Samotní Arméni ale raději hovoří o sametové revoluci. V postsovětském prostoru mají totiž barevné revoluce nádech protiruských a Západem (zejména Georgem Sorosem) sponzorovaných, zatímco v Arménii se zdůrazňuje, že šlo o jejich vlastní revoluci a že jejím cílem není vymanit se z ruského vlivu.
Cestou z letiště do centra Jerevanu si na ulicích musí každý všimnout velkého počtu drahých aut i reklam nejdražších světových značek na billboardech. V centru nechybějí exkluzivní butiky a v obchodech s potravinami drahé single malt whisky. Lze se divit, k čemu jsou v zemi, kde průměrná mzda činí tři sta dolarů a důchod kolem jednoho sta dolarů, autosalóny značky Lexus a butiky Giorgio Armani? Své kupce si toto luxusní zboží najde. Jsou to lidé z třídy, která zemi donedávna absolutně vládla.
Jde o několik tisíc rodin politiků, úředníků a byznysmenů. Společně s jejich příbuznými, spojenci a ochrankou jde o několik desítek tisíc lidí, ba možná i víc. Zemi si pečlivě rozparcelovali – a rozdělili si, co nemuseli odevzdat Rusům. Rusové totiž ovládají téměř všechna odvětví arménského hospodářství.
Většina společnosti zároveň žije ve velké chudobě. Můj známý, výborně vzdělaný lékař-chirurg, který celý život poctivě pracoval a má za sebou i dobrou pověst z války o Náhorní Karabach, dostává dnes důchod kolem sta dolarů, z čehož šedesát zaplatí za vodu, elektřinu a plyn. Nezůstane mu mnoho. Jen tolik, kolik stojí dobrá večeře v centru města nebo láhev dobré brandy Ararat.
Když vyjíždíte z Jerevanu, míjíte autem velké vily a usedlosti – většina z nich je obehnaná vysokými zdmi tak, aby nešlo spatřit, kdo žije vevnitř. Ale nedaleko těchto vil jsou domy, jejichž majitelé suší na slunci kravince – na topení. Jako v chudé Africe. V Arménii je každé čtvrté dítě podvyživené.
Arméni tyto nespravedlnosti viděli, mnohokrát se pokoušeli vzbouřit, ale nikdy ve svém protestu nezvládli dojít do konce. Zkorumpovaná vláda pokaždé měla jeden argument – destabilizace země znamená její oslabení v případě útoku Ázerbájdžánu. Proto se opozice, která se cítila tímto argumentem vydíraná, nikdy neodhodlala k radikálním krokům.
Změna nastala, až když na jaře 2018 vyšli lidé do ulic. Lídry protestů byli poprvé lidé, kteří neválčili v devadesátých letech o Náhorní Karabach, protože byli příliš mladí. Jako Nikol Pašinjan. Možná neznali hrůzy války, možná riskovali osud státu, ale zvládli zbavit moci politiky, kteří do té doby na každý projev společenské nespokojenosti reagovali hrozbou, že revoluce může zemi přivést na pokraj války se silným Ázerbájdžánem.
Těžko si představit zemi v horší geopolitické pozici. Osmdesát procent hranic Arménie tvoří ty s Ázerbájdžánem a Tureckem. S tím prvním je Arménie ve válečném stavu a konflikt o Náhorní Karabach, i když zamrzlý, si vybírá každoročně několik desítek obětí. Hranice s Tureckem je zase uzavřená. Ankara jednoznačně podporuje Ázerbájdžán.
Dobré vztahy mají Arméni s Íránem a slušné s Gruzií. Írán opakovaně pomáhal Arménii, ale spojenectví s touto zemí znamená ohrožovat vztahy se Spojenými státy, které uvalují na Teherán sankce a nutí k tomu další státy, kterým hrozí, že ten, kdo se spolčuje s Peršany, nemůže počítat s nákloností Washingtonu.
Gruzie je zase zaujata především sama sebou. Není nijak bohatá a těžko předpokládat, že by mohla svému sousedovi pomoci hospodářsky. Chtě nechtě musejí Arméni spoléhat na podporu Ruska. Moskva ale nikdy nepomáhá zadarmo – chce, aby na ní byla Arménie závislá. Hospodářsky, politicky i vojensky. Arméni, protože nemají jiné východisko, s touto závislostí souhlasí, jakkoli je pro ně dlouhodobě smrtící. Jsou to ale ruští vojáci, kdo hlídá hranici s Tureckem, a je to ruská vojenská základna v Gjumri, která odrazuje Ázerbájdžán od myšlenek na útok.
Dlouhou dobu tedy mohli v Jerevanu vládnout politici, kteří se zvládli domlouvat s Kremlem a zaručovali Rusům, že jejich zájmy v Arménii nebudou ohrožené. Tím způsobem se země dostala do stavu polokolonie. Společnost situaci dlouho tolerovala, jakkoli to činila v posledních letech čím dál tím méně ochotně. Vliv na to měly i bezostyšné případy chování Rusů. Před několika lety ruský voják brutálně zavraždil arménskou rodinu a schoval se na vlastní vojenské základně. Rusové dlouho odmítali jeho vydání arménské spravedlnosti. A když v roce 2016 Ázerbájdžán zaútočil a vypukla takzvaná čtyřdenní válka, ruský spojenec nijak nepospíchal s pomocí.
Nicméně – jak říkají Arméni – je snazší změnit vládu než zeměpisnou polohu. Nikol Pašinjan po převzetí úřadu premiéra opakovaně ujišťoval, že revoluce není namířena proti ruským zájmům. Několikrát se setkal s Putinem a ujišťoval ho o svých dobrých úmyslech. A podal také důkaz – poslal armádu do Sýrie. Je sice pravda, že jen ženisty a lékaře a jen do regionů, kde žije hodně Arménů, Rusové ale díky tomu mohou říkat, že jejich angažmá v Sýrii má mezinárodní charakter. Pašinjan také vpustil ruské experty do laboratoře, kterou v Arménii vybudovali Američané. Je určena k monitorování epidemiologických hrozeb – USA vybudovaly takové laboratoře na různých místech světa –, ale Moskva se obávala, že v nich mohou probíhat práce na jakési strašné biologické zbrani.
Arméni tedy dělají všechno pro to, aby nedali Putinovi záminku k nespokojenosti. Viděli přeci, co se stalo v Gruzii, když jednoznačně deklarovala svůj obrat na Západ – v roce 2008 vypukla válka a země ztratila část území. To stejné se odehrálo i v roce 2014 na Ukrajině, když se Ukrajinci během Euromajdanu rozhodli, že se chtějí integrovat s Evropou. Ztratili část Donbasu a především Krym.
Arménie má také slabé místo – je to již zmíněný Náhorní Karabach. Neuznávaný stát, který je ale de facto zcela integrovaný s Arménií. Pokud se Rusko rozzlobí, může dát Ázerbájdžánu svolení k útoku. Kdyby došlo k otevřené válce, výsledek je docela zjevný, rozpočet samotného ministerstva obrany Ázerbájdžánu se rovná celkovému rozpočtu Arménie.
Když se Pašinjan stal premiérem, musel se vypořádat s řadou problémů. Za prvé neměl většinu v parlamentu, protože ten byl pořád ovládaný Republikánskou stranou Arménie. Je sice pravda, že díky změnám ústavy (připraveným pro Serže Sarkisjana), které dávaly premiérovi řadu pravomocí, mohl řídit zemi, ale nemohl ji reformovat. Chtěl tedy nové volby do parlamentu, se kterými ovšem Republikánská strana Arménie dlouho nesouhlasila. Nebylo na tom nic divného, její podpora je v současnosti tak slabá, že řadě jejích poslanců bylo jasné, že se po dalších volbách budou muset s parlamentem rozloučit.
Nejprve Pašinjan zamýšlel uspořádat volby v květnu 2019, pochopil ale, že revoluce může ztratit sílu a podporu, zvláště během zimy, která se může ukázat těžká. Lidé chtějí rázné kroky a reformy. Pašinjan sice mohl omlouvat neexistenci reforem neexistencí většiny v parlamentu, ale ta výmluva nemohla fungovat donekonečna. Bodem zlomu byly volby starosty Jerevanu. Velmi důležité, protože v hlavním městě bydlí kolem poloviny voličů a soustřeďuje se sem hospodářský život země.
Kandidát, kterého Pašinjan podporoval, dostal kolem osmdesáti procent hlasů (formálně starostu vybírá městská rada, ale volby byly výrazně personalizované). Byl to skutečný test a zkouška, zda trvá podpora revoluce, která se doposud opírala jen o pouliční shromáždění a demonstrace. Výsledek rozhodl, že se premiér odhodlal přivést zemi k předčasným volbám. V souladu s platnými zákony lze rozpustit parlament, pokud dvakrát nezvládne zvolit premiéra. Pašinjan tedy podal demisi, ale musel mít jistotu, že Republikánská strana Arménie, která sice ztratila část poslanců, ale pořád byla nejsilnější v parlamentu, nezvolí někoho jiného. Republikáni se ale nedovážili jít do konfliktu se společností. Pokud Pašinjan vyhraje volby a stane se premiérem už s vlastní parlamentní většinou, bude se muset vypořádat s reálnými problémy. A to pro něj bude nejtěžší zkouška.
Navštívil jsem Arménii v září během kampaně před volbami starosty Jerevanu. Viděl jsem Pašinjana, jak přišel mezi lidi na hlavním náměstí. Jeho příchod připomínal snad jen vjezd Ježíše do Jeruzaléma. Lidé, když ho spatřili, šíleli, dělali si selfie, podávali mu děti, aby je na chvíli podržel, provolávali mu slávu. Viděli v něm spasitele, který má vyřešit všechny jejich problémy. Korupčníky a lidi zneužívající moc posadí do vězení, a jim samým dá samozřejmě možnost klidného a důstojného života. Ve Vernisáži, populárním Jerevanském bazaru, panuje opravdový Pašinjanův kult – můžete si koupit trička, hrnky, vlajky, zapalovače s tváří vůdce.
Obrovská popularita má ale také svou odvrácenou stranu – když přijde rozčarování, nemusí vztek znát hranice.
Jedním z požadavků revoluce byla válka s korupcí a politickými zločiny. Lidé věří, že když oligarchové vrátí peníze ukradené v posledních letech, země významně zbohatne. Jistě, míra korupce musela být ohromná. Pašinjan ale ví, že oligarchy nemůže jednoduše zavřít. Jsou pořád příliš silní. Mají své soukromé armády, které dnes fungují jako bezpečnostní agentury. Pořád mají vliv, mají přátele v Rusku. Proto vůdce revoluce říká, že mu nejde o to, aby dostal oligarchy za mříže, pokud ale vrátí, co patří státu. Možná dohoda, která by de facto znamenala legalizaci části majetku, by vyhovovala leckomu, a souvisí s ní i souhlas Republikánské strany Arménie s předčasnými volbami.
Horší to je s politickými zločiny. Jde především o otázku smrti demonstrantů (a dvou policistů) během událostí 1. března 2008. Jak píši výše, politicky je za událost odpovědný Robert Kočarjan. Otázka je, zda rozhodoval i o použití síly. Neoficiálně se ví, že vyšetřovatelé zjistili, že jeden z mrtvých policistů byl zabit na přání vlády – jeho smrt měla dát záminku k vyhlášení výjimečného stavu a obsazení ulic vojskem.
Kočarjan je ale podezřelý i z jiného zločinu. V říjnu 1999 vtrhla do budovy arménského parlamentu skupinka teroristů, kteří zabili osm politiků – mezi nimi velmi populárního premiéra Vazgena Sarkisjana a předsedu parlamentu Karena Demičjana. Vědělo se, že prezident Kočarjan a premiér Vazgen Sarkisjan soupeří o vliv ve státě.
Po smrti premiéra a předsedy parlamentu se veškerá moc ocitla právě v rukou Kočarjana. Je přitom na místě upozornit, že v roce 1999 byl ministrem národní bezpečnosti Serž Sarkisjan (shoda jmen s premiérem Vazgenem je náhodná). Tajné služby pod jeho dohledem jaksi „přehlédly přípravy útoku. Jak už víme, po Kočarjanovi se prezidentem země stal právě Sarkisjan – to oni dva tvořili jádro karabašského klanu, který řídil zemi více než dvacet let.
Pro Pašinjana, ale také pro řadu dalších účastníků je vyšetření událostí z března 2008 věcí cti. Problém je, že nová moc má proti sobě soudce, kteří všichni vděčí za svou kariéru Kočarjanovi nebo Sarkisjanovi. Kočarjan byl sice krátce zadržen v létě letošního roku, ale soud zadržení zrušil. Nová moc musí také dávat pozor, aby nepodráždila Rusko – Kočarjan má totiž velké sympatie Kremlu. Když měl před několika měsíci narozeniny, zavolal mu osobně Vladimir Putin, o čemž, nezvykle, Kreml oficiálně informoval. Těžko to nevnímat jako signál – to je náš člověk, nechte ho být.
Pašinjan tak stojí před dilematem – jestli nechá lidi ancien régime být, neodpustí mu to společnost. Jestli se pustí do střetu s oligarchy, může vyprovokovat reakci Ruska, které může znovu ponouknout Ázerbájdžán k útoku.
Když jsem hovořil se známými Armény – stejně tak s obyčejnými lidmi jako s novináři, analytiky a politology, všichni shodně přiznávali, že se během několika měsíců po revoluci nic nezměnilo. Život není snazší, někdy naopak. Pašinjan například rozhodl, že je třeba majitele supermarketů donutit platit daně, čemuž se do té doby vyhýbali. Ti se sice podřídili, ale zvýšili část cen, čímž náklady přenesli na zákazníky. Finanční úřad je méně shovívavý a začal vymáhat dodržování předpisů i od malých prodejců, majitelů malých obchodů, firem atp. Tito drobní „podnikatelé“ podpořili revoluci, ale teď se jen neochotně podřizují zákonům, protože i před tím se svými příjmy těžko vycházeli.
Kvůli tomu jsem v Arménii nejednou slyšel, že se žije možná i obtížněji, že se ale ukázala naděje. Ta je také tím jediným, co mohla nová vláda dát lidem. Nebezpečí je totiž řada – odpor lidí spojených s předchozí mocí, neochota Ruska ke všem demokratickým změnám, které by se nakonec mohly dotknout jeho zájmů, a také otázka Náhorního Karabachu.
Pokud Pašinjan skutečně získá úplnou kontrolu nad Arménií, nebude se už moci vymlouvat, že má proti sobě parlament, a bude muset splnit část slibů a pustit se do odvážných reforem.
Je zde ale ještě jedno nebezpečí – a tím je Nikol Pašinjan sám. Míra jeho osobní podpory musela způsobit, že uvěřil ve svou všemohoucnost a spojení s národem. Během početných shromáždění jen výjimečně mluvil o evropském typu demokracie, spíše se odkazoval k demokracii veřejných shromáždění. Nemusí, ale může to znamenat, že v budoucnu bude Pašinjan sám chtít obcházet pravidla chodu státu s odkazem na vůli národa, jako kdyby ji on sám měl nejlépe reprezentovat.
Postsovětský prostor, a Kavkaz zvláště, už viděl řadu politiků, kteří se dostali k moci na vlně společenské nespokojenosti, a potom se sami proměňovali v ty, které svrhli.
Arménům ale zůstává naděje, že se to v Pašinjanově případě nepotvrdí.
Z polštiny přeložil Patrik Eichler.
Andrzej Brzeziecki (1978) je šéfredaktor časopisu Nowa Europa Wschodnia, absolvent historie na Jagellonské univerzitě v Krakově, v letech 2002–2008 redaktor časopisu Tygodnik Powszechny, postsovětskému prostoru se věnuje dlouhodobě i ve svých knihách.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
