Eva Kantůrková

Svobodou proti totalitě

K televiznímu vysílání v osmašedesátém

Kolektivní monografii 29 autorů Osmašedesátý očima tří generací, z níž otiskujeme příspěvek E. Kantůrkové, vydal Klub novinářů Pražského jara při Syndikátu novinářů ČR. Podle slov editorky Jarmily Lakosilové „novinářům pamětníkům, kteří se podíleli na reformním dění 60. let „dlouhodobě vadilo, že se u nás při každém výročí stále probíraly jen události, k nimž došlo kolem 21. srpna 1968. Všechno to někdejší občanské usilování o demokratizaci společnosti jako by neexistovalo. Proto jsme se rozhodli k jubilejnímu roku připomenout alespoň něco z -tehdejších myšlenek, názorů, dobové atmosféry a různorodého dění.“ Kniha je v elektronické podobě na adrese www.mediazurnal.cz/vyroci-1968.

Mám už dnes, po mnoha letech prožitých v totalitě a více než čtvrt století života v demokratickém systému, mnoho osobních zkušeností s tím, jak funguje svobodné médium, zejména televize. Byla jsem dokonce členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, občanského kontrolního orgánu voleného parlamentem, sledujícího dodržování mediálních zákonů. Také píši pro televizi scénáře, vystupuji v diskusích a v rozhovorech. Znám tedy působení televize zvnějšku i zevnitř. A na základě nejrůznorodějších poznatků si troufám tvrdit, že jsem nezaznamenali větší sílu svobodného projevu, než právě před a po zásahu vojsk Varšavské smlouvy do československých poměrů.

Pro správnou představu musím uvést základní údaje o systému, s nímž musela liberalizace médií v šedesátých letech zápolit. V každé redakci novin seděl cenzor, zaměstnanec Hlavní správy tiskového dohledu, úřadu ministerstva vnitra, do tisku směl jít jen obtah stránky opatřený cenzorovým razítkem a podpisem. Podobně působila předběžná státní cenzura i v televizi. Šéfredaktoři, i nekomunistického tisku, byli podřízení pravidelným poradám v aparátu KSČ, telefonát tajemníka strany nebyl přáním, byl to rozkaz. Média byla řízena a chápána jako mocenský nástroj na organizování a ideologické ovlivňování veřejnosti. V tomto uzavřeném systému nutně pak vyklíčila myšlenka, že jej lze měnit zejména zevnitř, reformou, která by překonala stalinská rezidua a následky revolučního teroru padesátých let.

V přirozeném procesu sebereflexe společnosti, jímž se proslavila šedesátá léta, byla média nejen prvním, ale po řadu let vlastně hlavním prostředím pokusů a pak i reálného uplatňování reformních úvah a experimentů. Ve vnitřním a stále se rozpínajícím liberalizujícím tlaku se podle vnitřní struktury, postavení a personálního obsazení měnila od poloviny šedesátých let, tu více, tu méně, tu vůbec. A největší proměnou procházela dynamická televize. Zpětně mě napadá, že nebylo ani tak důležité, co se jejím prostřednictvím veřejnosti sdělovalo, obsah reformní atmosféry a požadavků byl nasnadě; pro její proměnu bylo nejdůležitější rozšiřování a zavádění nových vysílacích forem a redakčních metod.

Zprvu nenápadně, posléze programově byly do vysílání prosazovány formáty vymykající se předběžné cenzuře; nejdůležitější bylo zavedení živého vysílání předem dohadovaného v tématech, ale neovlivnitelného ve vyznění. Například můj muž [Jiří Kantůrek (1932–1998), novinář a výrazný televizní publicista, disident, 1990–92 generální ředitel ČST; pozn. ed.] moderoval diskusní Kulatý stůl, pravidelný živý pořad k různým veřejným problémům; zval do něho představitele protilehlých názorů a různého, i neformálního, postavení. Podobně se to dálo i v jiných redakcích, v zábavných pořadech, v přípravě estrád, v hudebních programech, v živých reportážích.

Televize přestala působit jako nástroj ovládaný shora, vysílání vstřebávalo a dál předávalo i atmosféru a myšlenkový pohyb veřejnosti. A nejenže jej vyjadřovalo, ono jím současně působilo směrem vzhůru k mocenským centrům. Tedy tam, kde se také formovala liberální opozice, která uvolněním médií získávala svou veřejnou tribunu. Je pravda, že působení televize bylo omezené místně i sociálně, ne všude byl k dispozici její signál a ne všechny rodiny měly na to koupit si televizní přijímač; ale tam, kde působila, se stala jedním z hlavních mediálních prostředí podporujících liberalizaci systému.

V šedesátém osmém roce veřejné působení televizního vysílání vrcholí. Stalo se cosi pro komunistický systém neuvěřitelného: jako hlavní reformní požadavek se prosadila praxe tiskové svobody. Cenzoři odešli z redakcí do jiných složek ministerstva vnitra a větší část novin i týdeníků, ale také rozhlas a televize se zcela vymkly z vlivu zkostnatělé části ve vedení komunistické strany a státu. Dnes šedesátý osmý rok vyvolává někdy i vášnivé diskuse o svém skutečném rozsahu a obsahu, zejména je jako jeho omezenost uváděna převažující socialistická orientace. Přesto ale pamětník potvrdí, že většina tehdejší společnosti ho vnímala především jako pohyb směrem ke svobodě.

A že tak také bylo bráno a působilo televizní vysílání, vyjadřující reformní program proměny socialismu v systém s výraznějšími demokratickými rysy. A je dnes těžko říci, jak by se reformní hnutí podporované většinou veřejnosti dál prohlubovalo, nebýt zásahu vojsk Varšavské smlouvy.

V takto vymezeném reformním smyslu působila televize naprosto svobodně, byla to její programová výspa. Ve společnosti existovaly a okrajově se projevovaly i jiné názorové a duchovní proudy. Ty nebyly vědomě potlačeny, ale neměly tolik prostoru jako názory reformní. Naproti tomu názory protireformní byly zmiňovány jen formou jejich kritiky a odmítání. Vpád vojsk pak znamenal naprosto novou situaci a vynesl na povrch nové hodnoty.

V prvním okupačním týdnu, kdy sovětská armáda obsazovala jeden televizní a rozhlasový vysílač a jednu televizní a rozhlasovou budovu za druhou, bylo riskantní a zároveň vynalézavé hledat stále další technický způsob, místo a prostředek, jak a kde ve vysílání pokračovat. Můj muž například odešel na ten týden do ilegality; vídali jsme ho vždy večer na obrazovce tajně odkudsi obsluhované, naplňované zpravodajstvím a diskusemi.

Vyostření sporu mezi vládami a stranami v Praze a v Moskvě pak naprosto zákonitě a vlastně paradoxně prohlubovalo a vyostřovalo též programový obsah tisku i vysílání. Spor o oprávněnost reformy se stává sporem o politické bytí a nebytí, o národní existenci, o obecnou státní a národní tradici, reformní myšlenka se rozšiřuje do hlubší opozice názorového odporu.

Vyjádření této tendence bych našla v heslu, které ovládalo shromáždění, programy, pouliční diskuse, vnitrostranické spory i parlamentní lavice a které znělo: Jsme s vámi, buďte s námi! Původně to byla výzva, vyjádření podpory reformní vládě a jejím delegacím na opakovaných mezistátních jednáních. S vyostřováním situace však tato proklamace veřejné loajality ke znásilňovaným delegacím začala vyjadřovat i jistý posun veřejného mínění. Vyslovila velice zřetelně, že existuje rozdíl mezi tužbou, pocitem, instinktivním směřováním veřejnosti a oficiálním polovičatým postupem reformátorů. Buďte s námi! Veřejnost v této části hesla vystupuje jako suverén, sice solidární s těmi nahoře, ale jen do té míry, že se nechce dožít zklamání. Jakž se i stalo.

Řekla bych, že složitost onoho zvláštního času vypjatých nadějí a závěrečné frustrace spočívá především ve zjištění, že čím větší byl tlak násilí, tím svobodnější vyvolával protitlak. V okupačním týdnu a i v těch několika měsících po něm, kdy se už veřejně a v domácím prostředí rozhodovalo o způsobu zardoušení reformních plánů a nadějí, mediální svoboda byla vlastně nejúplnější. Nekompromisní, odvážná, odpovědná nejen za sebe, ale také za ty, k nimž a za něž promlouvá. A už tu jako hlavní nepromlouvají reformní mocenské kruhy, ale opozice proti nim.

Když začaly zplna platit moskevské protokoly, jejichž jedním z konkrétních bodů bylo odvolání ředitele televize Jiřího Pelikána, musela během podzimu odejít z televizní obrazovky i celá skupina odbojných redaktorů a komentátorů spjatá s dobou liberalizace. Udělali to posledním svobodomyslným gestem, speciálně vymyšleným pořadem, v němž si ve studiu pro diskusní Kulaté stoly sedm redaktorů jeden po druhém předalo před kamerou mikrofon, každý řekl své poslední slovo divákům a jeden po druhém odešel, až zůstaly mikrofon, kamera a studio opuštěné. Nastal čas cenzury a politické normalizace.

A poznámka na závěr: Tato úvaha si nečiní nárok na historizující objektivitu, je to záznam osobních prožitků, které závažným způsobem poznamenaly osudy naší generace a zapsaly se v paměti jako neodmyslitelný obraz našich životů. Je to subjektivita času, ale současně bych se odvážila tvrdit, že vyjadřuje skutečnost tak, jak byla a jak se dnes brání představě současné, vnucující do minula, jaká by bývala tenkrát měla být, aby byla správná. I historická omezenost může mít znak úplnosti. Televizní svoboda v těch nevykrystalizovaných poměrech byla úplná.

Eva Kantůrková (1930) je spisovatelka a publicistka.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Eva Kantůrková

Svobodou proti totalitě

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu