Hynek Skořepa

Brigády, nebo přírodní procesy?

Překladatelka Olga Hostovská zavzpomínala v minulém čísle Listů na své válečné a krátce poválečné dětství ve východočeském Opočně. Hrdě se hlásí k tomu, že již od dětských let věděla, které lesy jsou odolnější vůči kalamitám, totiž ty smíšené. A také k tomu, jak coby čerstvá maturantka v roce 1954 pomáhala spolu s několika kamarádkami v boji proti kůrovcové kalamitě v pohraničí (konkrétně na Tachovsku).

Ve své úvaze nad stavem českých lesů nepřesně tvrdí, že kůrovcové kalamity ohrožují jehličnaté lesy po polomech, pokud se včas neudělá pořádek. A chválí majitele lesů v Rakousku, kde koncem 80. let minulého století viděla les bez jediné větvičky, jako by byl umetený. K tomu dodává, že i u nás jsme mívali kdysi lesy uklizené. Ale to jsme ještě byli chudí a na venkově se topilo zásadně dřívím.

Je to však složitější. Kůrovci totiž nenapadají pouze ležící, ale i stojící smrky. Nejznámější lýkožrout smrkový se zaměřuje především na silnější kmeny vzrostlých smrků, lýkožrout severský napadá přednostně koruny stromů. Tím výčet lýkožroutů zdaleka nekončí, dalším problematickým druhem je např. lýkožrout lesklý. Že šíření kůrovcové kalamity napomáhají polomy, je vcelku jasné. Problémem je však už pouhé oslabení smrkových porostů v důsledku dlouhodobého stresu vlivem sucha, které postihuje evropské lesy již několik let, především na jaře. Oslabené smrky se nedokáží invazi lýkožroutů ubránit, nepůvodní monokultury šíření kalamity usnadňují. Odumírání kulturních smrčin nelze za současné situace tradičními lesnickými prostředky (včasným kácením napadených stromů) zabránit, je možné ho pouze zpomalit. Ani pečlivě vyčištěné rakouské či německé lesy nejsou plošného rozpadu porostů ušetřeny.

Pohled lesníků a biologů či ochránců přírody na význam jednotlivých příčin současného stavu lesů se však liší. Jestliže např. kolektiv lesníků z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti (který mimo jiné zmiňuje i paní Hostovská) v Lesnické práci č. 9/2018 na str. 69 uvádí jako hlavní důvod nedostatečné lesnické zásahy vůči kůrovci, přírodovědci akcentují vliv měnícího se klimatu a nevhodnou dřevinnou skladbu většiny hospodářských lesů.

Zásadně se však musím vymezit především vůči názoru Olgy Hostovské, že tak malá země jako Česká republika nepotřebuje tolik národních parků, a to včetně lesů, které ani nejsou původní a typické pro naše území. Celková rozloha všech čtyř národních parků v ČR činí pouhé 1,5 % státního území. Myslím si, že to není mnoho. Plošně největší NP Šumava je pak zřejmě jediným z nich, kde lze sledovat skutečně člověkem (téměř) neovlivněné přírodní procesy v lesích. Jsem přesvědčen, že právě při hledání cest k proměně lesního hospodaření kvůli klimatické změně takovou „přírodní laboratoř“ potřebujeme.

V této části článku bohužel paní Hostovská projevuje značnou neznalost. Píše: O Boubínském pralese nemůže být pochyb, ale naše lesy na hranicích s Německem jsou dosud převážně smrkové, i když od kůrovcových kalamit, jež jsem kdysi pomáhala zažehnat, uplynulo víc než šedesát let a novou výsadbou se mohlo leccos změnit. Spíš to vypadá, že není, kdo by se staral.

Neuvědomuje si, že tzv. Boubínský prales (v pravém slova smyslu pralesem není) leží v nadmořské výšce kolem 1100 metrů, kdežto lesy při hranici s Německem (v oblasti Plechého, Roklanu apod.) ve výšce kolem 1300 m. Jestliže v rezervaci na Boubíně je chráněn smíšený les jedlobukového vegetačního stupně, v nejvyšších polohách Šumavy a v mrazových kotlinách (třeba kolem Březníku) na podmáčených stanovištích i níže jde o téměř čisté smrčiny (s vtroušeným jeřábem ptačím). Stačí nahlédnout do některé z geobotanických map, např. do Mapy potenciální přirozené vegetace České republiky (Academia, Praha 1997). Z ní je zřejmé, že Šumavské pláně jsou jednou z mála oblastí u nás, kam smrčiny patří. Že ne všude tam dnes roste geneticky původní smrk, ale byly tam i smrčiny z výsadeb po kalamitách v 19. století, při nichž se používalo osivo nevhodného geografického původu (např. z podhůří Alp), je druhá věc.

Kulturní lesy střední Evropy procházejí v současné době zásadní proměnou, ať se to komu líbí či ne. To, že se s tím velká část lesníků nedokáže smířit (někteří to dokonce nejsou ještě stále ochotni ani připustit), na tomto faktu nic nezmění. Nový generální ředitel Lesů ČR Josef Vojáček však už musel přiznat, že není k dispozici dostatek techniky ani lidí k tomu, aby bylo možné všechny napadené porosty vytěžit. Tam, kde smrkový les již uschl (kůrovec ze stromů vylétl), zůstanou porosty zatím stát. Těžba se soustředí na dosud živé stromy v okolí kůrovcových ohnisek, tedy tam, kde by na jaře pokračovalo masivní rojení brouka (viz rozhovor v Lesnické práci č. 10/2018). Přitom odhad kůrovcových těžeb LČR za rok 2018 činí jedenáct milionů kubíků!

Na trzích v celé Evropě je nadbytek smrkového dřeva. Jeho cena klesá a tím se zhoršuje i hospodářský výsledek státních lesů. Pakliže třeba v roce 2011 se blížil rekordním šesti miliardám Kč (před zdaněním), letos bude podle všeho nižší než pouhá jedna miliarda. To způsobí LČR obrovské problémy. Podnik bude muset šetřit a dokonce si půjčit peníze u komerčních bank (transfer peněz ze státního rozpočtu státnímu podniku LČR zákon neumožňuje). A to v situaci, kdy je potřeba finance na zalesňování kalamitních holin spíš uvolňovat.

Na závěr musím podotknout, že také můj dědeček (byl ještě asi o patnáct let starší než autorka) žehral na neuklizený les, kterým se nedá projít, a vzpomínal na časy svého skautského mládí. Je to zkušenost těch, co ještě pamatují první republiku či válku nejen z vyprávění. Měli by si však také vzpomenout na zvýšené těžby dřeva pro válečné hospodářství, které nařídili okupanti, či na to, že pro sběr klesu bylo třeba povolení od hajného. A uvědomit si, že většina dnešních obyvatel venkova dojíždí za prací do měst, nemůže tedy během dne přikládat dřevo do kamen.

V něčem musím dát paní Hostovské zapravdu. Ani mně se nelíbí les plný ledabyle poházených větví a dalších těžebních zbytků, zvlášť když je dřevorubci nechají ležet dokonce na cestě. Na druhé straně jsem si vědom významu organické hmoty pro lesní půdu. Na zemědělské půdě asi nikdo nepochybuje o tom, že je potřeba přispívat k udržení její úrodnosti hnojením. V lese si ale málokdo z běžných návštěvníků uvědomí, jak moc živin se ztratí, když jsou z paseky veškeré vzrostlé stromy odvezeny. Lesníci to ovšem pochopili již více než před stoletím a bojovali proti hrabání steliva (listí, jehličí) a vykopávání pařezů na palivo. Ponechávání zbytků po těžbě v lese nemusí pak znamenat totální nepořádek. Stačí třeba klest sesbírat do hromad či pásů. V porostech by občas měly zůstávat i stojící a ležící kmeny větších rozměrů. Mají obrovský význam nejen v koloběhu živin, ale také poskytují životní prostor mnoha organismům (dutinovým ptákům, hmyzu). Lesy bez odumírajících mohutných stromů chřadnou. Chybějí v nich predátoři, kteří se živí třeba právě larvami kůrovců.

Jestliže v zemědělství máme v současné době velké problémy s nedostatečným navracením organické hmoty do půdy, protože se hnojí především umělými hnojivy, ani les není dopadům nepříznivého poměru mezi organickými a anorganickými živinami v půdě ušetřen. Dusíku z ovzduší na lesní porosty padá dost (v důsledku průmyslové výroby a rostoucího automobilového provozu). Uhlík v podobě organické hmoty do lesa však nikdo nevrací. Zhoršování stavu půdy (jejího chemického složení i zrnitostní struktury) má fatální dopady na její schopnost zachycovat i uchovávat vodu. S důsledky sucha či naopak přívalových srážek se v poslední době ve větší či menší míře potýká většina obyvatel naší republiky.

V lese ponechaném přírodnímu vývoji jsou koloběhy prvků více méně uzavřené, v hospodářském lese to ale rozhodně neplatí. Nejmarkantnější je to při holosečném hospodaření. V Olgou Hostovskou zmiňovaném Boubínském pralese se kmeny padlých velikánů postupně rozloží a živiny se vracejí zpět do půdy, díky čemuž je rostliny mohou opět využít. V běžném lese většinu dřeva uchvátí člověk.

Na Boubíně funguje přírodní les v rámci tzv. malého vývojového cyklu, v pohraničních částech Šumavy jde ale o velký vývojový cyklus. Jaký je mezi nimi rozdíl? V malém vývojovém cyklu dochází k postupnému pádu jednotlivých stromů (vlivem větru, dřevokazných hub atd.). Vzniklá světlinka v krátké době zarůstá mlázím, v rámci malého vývojového cyklu obvykle nedochází k rozpadu lesních porostů na větších plochách.

Úplně jiná situace je v severské tajze (v Rusku či Kanadě) a v jehličnatých lesích vyšších pohoří (u nás se to týká části Šumavy, Krkonoš či Hrubého Jeseníku). Tam je naopak velkoplošný rozpad lesa (v důsledku vichřic, kůrovcových kalamit, požárů) zcela normální. Vzniklé holiny následně zarůstají přípravným lesem (bříza, jeřáb), a teprve pod ochranou těchto pionýrských dřevin může takové plochy znovu osídlit smrk.

Je jasné, že obnova českých lesů na mnoha místech vyžaduje lidskou pomoc. Především tam, kde v kulturních smrčinách nezůstaly žádné cenné listnáče (dub, buk). Jejich těžká semena se na taková místa nemají jak vrátit. Lehká (větrem rozšiřovaná) semínka jehličnanů a pionýrských listnáčů si všude najdou cestu sama. Tam, kde to jde, se ale snažme dát přírodě volnou ruku. Sama „namíchá“ ten nejlepší a nejodolnější les, bez naší práce a zadarmo. Jenom je třeba připustit, že si umí poradit i bez nás.

Hynek Skořepa (1975) je geograf. Pracoval také ve státní ochraně přírody, v současnosti je přírodovědcem v Muzeu regionu Boskovicka.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Brigády, nebo přírodní procesy?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu