Pavel Šaradín

Rok, kdy se nic nezměnilo

Československo by letos mělo sto let. Slavili jsme už jen českou samostatnost a uvědomili si, že většinu doby společný stát existoval v totalitě. Připomněli jsme si rok 1918, ale i další osmičková výročí. Především události srpna 1968. Stále intenzivněji přemýšlíme o tom, že Západ byl pro nás synonymem normálnosti, do níž jsme chtěli dospět. Nepodařilo se a mnozí vidí navzdory historické zkušenosti svůj vzor na Východě. Rok 2018 mohl mnohé změnit, ale nestalo se tak.

Zima

Na začátku jsme si připomněli, že České republice je 25 let. Z Čechů je však cítit vlažnost k tomuto datu, která dost možná pramení z pocitu, že jsme si tak nějak zbyli. Slováci první leden vítali o něco radostněji, mnozí svůj samostatný stát chtěli víc než my. Agentura Median k výročí rozdělení federace a vzniku dvou samostatných států zveřejnila průzkum, v němž po respondentech požadovala spontánní odpověď na otázku, co se stalo 1. ledna 1993. 53 procent Čechů odpovědělo, že se rozdělil společný stát. Slováků bylo jen 24 procent, ti upřednostnili jinou odpověď, totiž že vznikl český/slovenský samostatný stát. Takto svůj postoj deklarovalo 63 procent Slováků, ale jen 19 procent Čechů. Pětina Čechů dokonce neví, co významného se tento den událo. Z údajů však nevyplývá, že bychom k naší společnosti byli více lhostejní než Slováci.

Po pěti letech se konala druhá přímá volba prezidenta. Přibližně polovina Čechů do ní vkládala naději, že se něco změní. V prvním kole získal Miloš Zeman pouze 38 procent hlasů, Jiří Drahoš zaostal o 12 procent. Z posledních voleb řady zemí víme, že rozhodují spíše emoce než racionální úsudek. Protestní hlasování proti establishmentu je silné, jak víme z brexitu, vítězství Donalda Trumpa nebo i našich sněmovních voleb, které se uskutečnily v roce 2017. Drahošova podpora a součet zisků dalších kandidátů, kteří se nedostali do druhého kola, dávaly určitou naději, že by prezidentem nemusel být Miloš Zeman. Nakonec rozhodlo 150 tisíc voličů o tom, že k žádné změně nedojde. Z povolebních výzkumů se ukázalo, že se jednalo spíše o hlasování proti Miloši Zemanovi než o podporu Jiřímu Drahošovi. Jeho kampaň nebyla přesvědčivá a rozhodující televizní debaty vůbec nezvládl. Všimnout si musíme jedné věci. Volební účast byla ve druhém kole překvapivě vysoká a Zemanovi se podařilo mobilizovat zejména ty, kteří se cítí nynějším režimem opomenuti. Rozhodli lidé ze strukturálně postižených regionů, bývalých Sudet a venkova. Zemanovi důvěřují a nevědí, a možná je to ani nezajímá, co si prezident myslí o exekucích. Prezident je toho názoru, že většina důchodců k nim přišla tak, že si půjčili na drahou dovolenou a půjčky pak nespláceli.

Miloš Zeman se pro statisíce Čechů stal jistotou. Agentura měřící emoce doložila, že s Jiřím Drahošem si lidé asociovali nejistotu, nerozhodnost, naopak Miloš Zeman rozhodně dokáže bránit národní zájmy a Českou republiku. Z tábora poražených, říkalo se, je cítit energii, která by mohla v budoucnu najít svůj účel. Tři prezidentští kandidáti se rozhodli v podzimních volbách usilovat o senátorské posty.

Na webových stránkách goodreads.com jsem si založil účet, kde si stanoví čtenář svou vlastní výzvu, kolik přečte za rok knih. Dost nesmyslně jsem se závazkem vrátil do studentských let a napsal padesát. Výhodou však je, že si lze připomenout, které knihy jsem během roku přečetl. Mým letošním vítězem je Antialkorán aneb Nejasný svět T. H. Patrika Ouředníka, který polemizuje především s Tomášem Halíkem o náboženství, zejména o islámu. Kniha získala také cenu Magnesia Litera za publicistiku.

Jaro

Do nového roku vedl vládu premiér Andrej Babiš. Studenti 15. března uspořádali výstražnou studentskou stávku i proti němu, jíž se zúčastnilo tři sta středních škol. Studenti protestovali proti posouvání ústavních zvyklostí, ale třeba i tomu, že se měl stát šéfem parlamentní komise pro kontrolu GIBS bývalý příslušník VB, který zasahoval v roce 1989 na Národní třídě. Zdeněk Ondráček je členem KSČM a poslancem. Den před stávkou na svůj post rezignoval. Že vůbec kandidoval, jsem od něho považoval za neslušné.

Od podzimních voleb jsme neměli vládu s důvěrou. Babišův menšinový kabinet si dělal, co chtěl, občas ho v návrzích podpořili komunisté, Tomio Okamura, jindy ostatní. Jediní, kdo uvažoval o podpoře hnutí ANO, a tím i trestně stíhaného premiéra, byli sociální demokraté a komunisté. ČSSD k tomu uspořádala vnitrostranické referendum. Motivace členů byly různé, nakonec zvítězilo racionální zdůvodnění. ČSSD by se z opozičních lavic nemohla vymezovat vůči levicovým návrhům vládního ANO. Společnou menšinovou vládu nakonec při hlasování o důvěře podpořili komunisté. Občanští demokraté této vládě říkají „polokomunistická“. Je to samozřejmě mediální zkratka, která ale neukazuje na hlavní problém. Tím je osoba premiéra a množství kauz, do nichž je zapleten. Každou chvíli se mohou objevit nová a nová odhalení v jeho případech.

Jaro jsme letos téměř vůbec neměli. Po zimě přišlo skoro hned léto, vinaři si slibovali mimořádný rok.

Léto

V létě jsem po asi dvaceti pěti letech přečetl knihu Václava Bartušky Polojasno. Chtěl jsem si soustavnější četbou připomenout atmosféru několika málo měsíců po listopadu 1989. V místě, kde máme chalupu, má chatu i někdejší agent StB Ludvík Zifčák, který se vydával za mrtvého studenta Martina Šmída. Zifčák je v posledních letech znám tím, že si před komunálními volbami několikrát nastěhoval do svého hotelu v Karlově Studánce desítky lidí, kteří jej pak volili. Soud platnost voleb několikrát zrušil. Letos si pan Zifčák kandidátku nepodal. Hotel prý neopravuje, tak ho představuje jako retro. O víkendech hraje na klávesy Michala Davida.

Na letní měsíce, pokud se nic nezmění, budeme vzpomínat dlouho. Všechny nás zasáhla vlna obrovských veder, krajinu ničilo sucho. Poprvé všichni hovořili o možném nedostatku vody a o tom, že se musí něco změnit. Na chalupě bylo uvnitř stále příjemných dvacet pět stupňů, v našem olomouckém domě přes třicet.

Navštívili jsme Polsko. Prvně jsem byl v nádherné Toruni, pokračovali jsme do Gdaňsku, pak výš k poloostrovu Hel. V Gdaňsku jsme chtěli navštívit zejména muzeum druhé světové války, ale byly otevřeny jen dvě pokladny a ve frontě bychom stáli přinejmenším tři čtyři hodiny. V muzeu Solidarity bylo návštěvníků méně, fronta žádná a vstupné činilo jeden zlotý. Muzeum mohu vřele doporučit. Je blízko nádraží v loděnicích a tomu, oč za minulého režimu šlo, porozumějí i mladší návštěvníci. V Polsku jsem byl v posledních letech několikrát, ale týden už dlouho ne. Překvapilo mne množství lokálních pivovarů, ale i dobré melounové a hruškové pivo.

Z Polska jsme se vrátili krátce před 21. srpnem. Pamatuji si, že někdy v roce 1986 nebo 1987 jsem našel ve sklepě u rodičů noviny z roku 1968, zejména společná vydání českých deníků. Poprvé jsem si o těch událostech četl, maturoval jsem v roce 1988. Tehdy to bylo dvacet let. Letos má tato událost padesát let. Česká televize na zpravodajském programu odvysílala několik zajímavých dokumentů a vůbec tu připomínku zvládla velmi dobře. Prezident Zeman k výročí neřekl nic. Je to velmi smutné. Premiér promluvil u rozhlasu, ale lidé na něj křičeli, že je estébák. Zastal se ho Miloš Zeman: „K výročí měli mluvit ti, kdo byli touto okupací postiženi.“ Zemanův výrok však nemá logiku. Jednak premiér za minulého režimu nijak postižen nebyl, naopak z něj velmi slušně profitoval. Jednak, pokud bychom šli dále do historie, o revolučním roce 1848 či o husitských válkách by nám dnes měl vyprávět kdo?

Dlouze se v médiích debatovalo o tom, má-li být premiérův slavnostní projev rušen lidmi, nebo nemá. Zda je to neslušné, nebo naopak vzhledem k jeho minulosti potřebné.

Podzim

Léto se protáhlo do podzimních měsíců. Houbařská sezóna se někde vydařila, jinde vydržela sotva pár dnů. Čekaly nás senátní a komunální volby, zvlášť ty druhé jsem si oblíbil, kvůli kreativitě tvůrců kampaní. Nejznámějším se letos asi stal předvolební spot sociálnědemokratického kandidáta na primátora Olivera Pospíšila z Brna. Lezl oděn do obleku z popelnice a nabízel důchodkyni odvoz odpadů zdarma. V Praze 4 poskládali spot ze svých replik kandidáti extremistické Svobody a přímé demokracie, jeden po druhém prohlašovali: „Nejsem rasista, nejsem fašista, nejsem xenofob, jsem demokrat…“. Nikdo ale neřekl „nejsem nacista“. Tak nevím.

Výsledky neskončily žádným velkým překvapením, i když: sociální demokracie v Praze nikde nezískala ani jeden jediný mandát. Posílili nezávislí, TOP 09 se z lokálního prostoru téměř vytratila, neuspěla SPD, v Praze vyhráli Piráti. Respektive skončili druzí, ale s vítěznou ODS se nikomu do koalice příliš nechtělo. Dohání ji prý stále její minulost. Piráti tedy získali post, který je významem i rozpočtem srovnatelný s ministerstvem. Pirátům to může výrazně pomoci, nebo naopak uškodit. Mimo Prahu je nový pražský primátor Zdeněk Hřib neznámý, tedy kromě Slavičína, odkud pochází. Kdo se zajímá o politiku, pamatuje si jeho odmítnutí vystavět muzeum komunismu. Každý má počítač, lepší by bylo virtuální muzeum, které by mohl navštívit kdokoliv odkudkoliv.

V senátních volbách zvítězila ODS. Je to po dlouhé době její první vítězství. Podařilo se jí dokonce získat post předsedy Senátu, a to kvůli neschopnosti KDU-ČSL a hnutí STAN domluvit se na společném kandidátovi. Dlouholetý teplický senátor a primátor Jaroslav Kubera, který je známý svou žovialitou, přízemním humorem, kouřením a protibruselskými výroky, se stal druhým nejvýše postaveným ústavním činitelem v zemi. Tři prezidentští kandidáti uspěli. Všichni jsou senátory za pražské obvody.

V Ostravě se pokoušel zpátky do velké politiky vrátit Jiří Paroubek. Jako nezávislý kandidát s podporou místní ČSSD, podpořilo ho pouze sedm procent hlasujících. Křeslo obhájil Leopold Sulovský za hnutí Ostravak, jehož kolegové v Senátu téměř neznají. Chodí mezi ně zřídkakdy a nevystupuje na plénu vůbec. Jiří Paroubek hořce konstatoval, že zase vyhrál „ten trouba“.

V Olomouci se uskutečnilo Česko-slovenské fórum, které pořádají obě resortní ministerstva. Jeden rok v ČR, druhý rok někde na Slovensku. Letos se ho zúčastnil i Václav Bartuška, kterého jsem potkal poprvé v životě. Nechal jsem si podepsat knihu, kterou vydal už v roce 1990. Povídal jsem mu o Zifčákovi.

Kromě stoletého výročí založení Československa jsme si připomínali také 17. listopad. Kulisy byly tradiční. Albertov sice už neobsadili xenofobové a přátelé Miloše Zemana, ale prezident neřekl nic. Premiér na Národní třídu dorazil po půlnoci, zdůvodňoval to tím, že spěchá za synem do Švýcarska. Prezident nepřišel vůbec. Pokud by měla být politika normální, představuji si, že tragické události roku 1939 a začátek svobody, který přišel o padesát let později, si budou s lidmi v ulici připomínat jak premiér, tak prezident. A že jeden nebo druhý přednesou státnický projev, nad kterým se budeme moci zamyslet a ještě po několika měsících z něj citovat.

Ale nejspíš se nic nezmění. Rok, od něhož jsme čekali nějaké změny, se protáhne ještě dále. V roce 2019 inspirativní projev k 17. listopadu neuslyšíme.

Pavel Šaradín (1969) je politolog, působí na FF UP v Olomouci.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Pavel Šaradín

Rok, kdy se nic nezměnilo

Zima

Jaro

Léto

Podzim

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu