Lukáš Jelínek

Hledá se program, jenž vrací naději

Čas před třiceti lety byl obdivuhodný. Obrovské shromáždění na pražském Škroupově náměstí 10. prosince u příležitosti čtyřicátých narozenin Všeobecné deklarace lidských práv bylo první povolenou demonstrací opozičních skupin. Krátce poté na Václaváku Palachův týden. Proti hrubé síle pendrekářů a vozů s vodními děly a slzným plynem stáli odvážní lidé nastolující požadavky, které přes absurdní dobu potěmkinovského režimu byly logické a racionální.

Dožadovali se informací oproti dezinformacím šířeným státními médii. V něčem pomohla Svobodná Evropa či Hlas Ameriky, výrazně přispěl samizdat, ostatní zbylo na šuškandu. Prostor mezi komunistickými vládci a Chartou 77 vyplňovala celá řada aktivit tzv. šedé zóny, od podzemních univerzit a otevřených seminářů po akce ochránců životního prostředí. V Prognostickém ústavu se rodily transformační scénáře. S různými variantními plány pracovala i Státní bezpečnost. Na jedné straně zostřující se represe, na straně druhé vědomí, že panující stav je dlouhodobě neudržitelný.

Nebylo nutné šermovat tradicemi humanismu a osvícenství. Veřejnost se ve stále větší míře domáhala věcí, které šlo z globálního hlediska pokládat za normální. Tehdy jako kdyby doba dávala v pražskojarní debatě o českém údělu za pravdu Václavu Havlovi. Michail Gorbačov povoloval šrouby v Sovětském svazu, vedl seriózní odzbrojovací jednání s americkou administrativou. Také proto se berlínská zeď otřásala v základech.

Více jsme si též všímali západního životního stylu. Nejen pozlátka luxusu, ale i zdravých potravin nebo čistšího ovzduší. Přáli jsme si auta i drobnější zboží západní kvality. Vadila nám koruna trvale prohrávající se západoněmeckou markou.

V disentu se shromažďoval stále cennější osobnostní potenciál napříč generacemi i politickým přesvědčením. Dařilo se tím překonat skutečnost, že Charta 77 odmítala být politickou opozicí v klasickém (stranickém) pojetí.

Už v roce 1987 vznikla Demokratická iniciativa, reprezentovaná zejména Emanuelem Mandlerem, Bohumilem Doležalem Karlem Štindlem, ucházející se – tenkrát marně – o registraci ministerstvem vnitra. Stejně – pokud jde o registraci – dopadla na druhé straně i Společnost pro studium demokratického socialismu spojená se jmény Břetislava Nedbálka, Stanislava Pošusty nebo Slavomíra Klabana.

Organizátorem průlomové akce na Škroupově náměstí bylo nakonec Rudolfem Battěkem rozhýbané Hnutí za občanskou svobodu. Rozkročilo se od umírněné levice po umírněnou pravici, požadovalo vedle pluralitní demokracie a ochrany životního prostředí třeba i umožnění drobného středního podnikání.

Manifest Demokracii pro všechny (viz také Listy 5/2018), po dokumentu občanského protinacistického odboje Za svobodu do nové Československé republiky další z nadčasových ideových textů našich dějin, snese kritéria politického programu, jehož hodnotový apel dosud nevyprchal. A platí to i o jeho evropském ukotvení, na něž v řadách disentu kladli stěžejní důraz zejména Jiří Dienstbier a Jaroslav Šabata. Touha být součástí zdravé solidární evropské rodiny byla silná.

Vzpomínka na Pražské jaro v kombinaci s vývojem země od roku 1918 velela neodsuzovat socialismus coby zřízení, ale otevřít stavidla svobody, demokracie a ekonomické konkurence. Kdyby se nezvyšoval počet lidí chtějících si žít jako na Západě, možná by čistě hodnotová linka úspěšná nebyla. Ale ruku v ruce šlo o proud, který byl stále dravější, jemuž režim odolával hůř a hůř.

Směle můžeme rok 1988 přiřadit k slavným osmičkovým letopočtům. Vždyť na jeho sklonku vlastně začal táhlý proces, jenž vyvrcholil listopadem 1989.

Ne snad, že by ta doba byla oproštěná od emocí. Když vás kropí vodní dělo, jistě se nějaké dostaví. Bavíme-li se ale o evolučním a následně revolučním vzepětí, pro ně byla příznačná vlídnost, tolerance. V první řadě mezi lidmi v ulicích. Ale i establishment byl spíš vysmívaný než urážený. Ten nadhled byl později nazván sametem.

Posunuli jsme se o třicet let. Prý k vyspělejší, svobodomyslnější společnosti. Proč mám tedy pocit, že se vracíme proti proudu času?

Oslavy 17. listopadu probíhají rok od roku ve vyhrocenější atmosféře. Pískání, červené karty, naposledy pietní kytice prezidenta, předsedy vlády a ministra vnitra v koši. Prezident Zeman se raději rozhodl v tento citlivý den nevystupovat. Premiér Babiš uctil památku statečných studentů za tmy, krátce po půlnoci pak odletěl do Švýcarska za vzpurným synem, kterého mohl navštívit kdykoliv předtím nebo kdykoliv potom.

Jisté je, že si měli co vysvětlovat. Listopadové výročí totiž bylo zastíněno další dílem seriálu Čapí hnízdo. Andrej Babiš ml. se před novináři rozvykládal o podepisování jakéhosi dokumentu k proslulé farmě i o únosu na Krym. Obratem nám jeho otec představil psychiatrickou diagnózu syna a pro jistotu i dcery. Marketing politického hnutí ANO zapracoval dokonale. Přestalo se mluvit o trestněprávní politické kauze, začaly se řešit rodinné osudy.

Premiér vše zarámoval dojemnou starostí o jedince postižené schizofrenií své rodiny. Máme si prý představit, jak to mají tito lidé těžké, jak je náročný život s nimi. Místo toho na jednoho z nich pořádají „placení novináři“ hon. Jedno oko nezůstalo suché.

Babiš ale neudělal nic jiného, než že se svezl na vlně, která je pro tuto dobu typická. Přemýšlení nás unavuje, politika štve. Zato emoce, ty fungují pořád, jejich spouštěče jsou četné. Kdo pak umí s davem manipulovat, má vyhráno. Kdo měl pro Babiše slabost doposud, přimkne se k němu ještě víc. Kdo mu nevěřil nos mezi očima, může puknout vzteky. Zvlášť když opozice místo trpělivé práce s voliči pouze káže o morálce.

Slavnostně naladění spoluobčané si potřebovali 17. listopadu vzpomenout na atmosféru před více než čtvrtstoletím, na hodnoty, které byly tenkrát v kursu. Jiná část populace ale žije „tady a teď“ a kouká zejména na obsah svých peněženek. Neohrnujme nad ní nos – to ona ve skutečnosti rozhodla, že komunistický režim padne. Bohužel na ni česká pravice skoro třicet let zapomíná. Také proto se nad návrhem vyjádřit Babišově vládě nedůvěru vedla ve Sněmovně opět jen jalová debata, v níž pouze tu tam zaznělo cosi o politických cílech a každodenních problémech.

K těmto světlým výjimkám patřili zákonodárci z řad Starostů a nezávislých, podle nichž Babišův kabinet řídí zemi špatně, nebo sociálně demokratický poslanec Lubomír Zaorálek, který naopak vládu podpořil, protože toho pro občany dělá víc než předchozí pravicové sestavy. Jiná věc je, že hlasy za odvedené výkony nekasíruje ČSSD, nýbrž ANO. Voliči nehledí na detaily, před nudnými fakty preferují výsledky obalené v emocích. Dokud budou mít pocit, že se o ně Babiš stará, půjdou za ním.

Z čeho pramení rezignace na racionalitu? Proč tolik z nás utíká do světa smyšlenek, pomluv a průhledných lží?

V České republice stejně jako napříč planetou sílí pocit, že politici si uzurpují svět včetně ekonomiky a médií pro sebe a spřátelené skupiny. Stalo se módou hledět na politiku a vše s ní související skrz prsty. Šanci vycítili šíbři, kteří umějí víc bavit než makat. Hlavně však mají talent pro showbyznys. To se jim pak hodí i jejich vlastní či jim nakloněná média. V Itálii to zažili s Berlusconim, v Americe to absolvují s Trumpem, my s Babišem.

K tomu připočítejme ztracené iluze. Spletl se, kdo v listopadu 1989 věřil, že se co nevidět budeme mít jako v Německu či Rakousku. Nadechli jsme se, v lecčems se nám rozvázaly ruce. Poté jsme si ale všimli, že na hospodářské transformaci i čerstvých politických poměrech opět jedni bohatnou rychleji, druzí pomaleji nebo rovnou vůbec.

Nespokojení a podvedení se z principu přimykají k populistům a extrémistům. Další proud ve společnosti – poučen drsným životem – už jen hledí, odkud něco získá. Tyto voliče ještě nějaký čas obhospodařovala ČSSD. Nyní však mají pocit, že se o ně lépe dokáže postarat Babiš. Nemluvě o těch, co jej podporují ne coby politika (poněvadž politika je podle nich svinstvo a politici ušpinění), ale coby manažera, který umí zhodnotit každou příležitost, jeho firmy šly vždy vzhůru – bez ohledu na používané metody.

Kdyby se sociologičtí výzkumníci zeptali, zda víc vadí eurodotace rozfofrované na miliardářovu farmu, nebo facka, kterou kdysi demonstrantovi uštědřil lídr malé pravicové strany, patrně bychom se divili. „Kdo nekrade, okrádá rodinu,“ je přístup ve společnosti zakořeněný. Ale naduté chování politiků neodpouštíme. Babiš není nadutý, působí jako chlapík z ulice, který se vyšvihl, ale pořád stojí nohama na zemi.

Asi bychom měli i větší pochopení pro zelináře, o němž v roce 1978 psal v Moci bezmocných Václav Havel, než před deseti či dvaceti lety. V mnohém se náš život smrskává, zjednodušuje.

V období 1988–1990 probíhala obroda politiky jako zájmu občanů o věci veřejné. K dispozici jim byli stateční aktéři i zárodky politických programů, které skýtaly naději. Dávalo smysl jít za světýlkem poblikávajícím na konci tunelu. Zvědavost se mísila s euforií. Vyvrcholením bylo pokojné převzetí moci.

Euforické stavy netrvají věčně. Mnozí cítí deziluzi – odnáší to u nich nejen klasická demokratická politika, ale i Evropa, menšiny, důraz na humanitu a lidská práva. Tím spíš je důležité apelovat na ty, co neztratili víru ve skutečnou politiku, jsou s to jít s kůží na trh: potřebujeme politický program, který chytí lidi za srdce, ale i za hlavy. Program, který vrací naději, který nás vyvede z nástrah doby, v níž jen opět čekáme na kosti padající ze stolů těch, co hodují.

Lukáš Jelínek (1973) je politolog a politický komentátor, první místopředseda Masarykovy demokratické akademie.

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Lukáš Jelínek

Hledá se program, jenž vrací naději

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu