Olga Hostovská

Stavět zdi, nebo bourat?

Itálie je země úzká a dlouhá, stejně jako bývalo někdejší Československo, zvláště v meziválečném dvacetiletí. My jsme v zájmu bezpečnosti museli se svými četnými sousedy uzavřít smlouvy, které se pak případně dodržovaly. Itálie je obklopena ze tří stran mořem a s tím je těžké se dohodnout. Když před několika lety ve Středozemním moři mezi Sicílií a Afrikou ztroskotala u ostrova Lampedusa první běženecká loď, požádala Itálie Evropskou unii o pomoc. Měla za sebou nedávnou zkušenost s hromadným stěhováním Albánců do Evropy. Její volání nikoho nezajímalo. Teoreticky vzato je ostrov Lampedusa dostatečně velký na to, aby tam mohl vzniknout utečenecký tábor. Jenže to nejde. Stejně jako většina středomořských ostrovů je prakticky bez stromů, a tudíž nemá ani dostatek pitné vody. Dřevo se tu těžilo na stavbu lodí už od 3. tisíciletí př. n. l. a nikdo tenkrát jaksi nepomyslel na budoucnost. Proto tento ostrov není ani zvlášť přitažlivý pro turisty a už minimálně 25 let se tam pitná voda dováží. V každém případě už na začátku 90. let tam bylo možno spatřit v místním přístavu jev, který se dnes rozrostl do olbřímích rozměrů: zátoka na jižní straně ostrova, v níž leží přístav s krásným jménem Madonna di Porto Salvo, byla z poloviny pokryta plovoucími pet-lahvemi.

Itálie má ovšem s migranty bohaté zkušenosti. Svědčí o tom mj. i dialekty po celé délce východního pobřeží. Jsou ovlivněny četnými jazyky od slovanských na severu (slovinština, srbochorvatština) až po řečtinu na jihu. A kdo ovládá dialekt, jakým se mluví v severní části Apulie, ten se domluví dokonce s Albánci. Když jsem žila v 70. letech v italské Boloni, měla jsem možnost sledovat, jak se změnil kočovný život Romů. Žádné vozy se spřežením, ale obrovské americké bouráky s obytným přívěsem. Od města měli svolení, kde smějí parkovat. Jejich život se ale příliš n změnil. Děti, pokud vím, do školy nechodily, a v historickém centru města, v barokním podloubí nebo na schodech chrámů, seděly cikánky, pokud možno s dítětem v náručí, a žebraly. Čím se živili jejich muži, mi není známo.

Domnívám se, že český národ je dost pohostinný, a netuším, zda nynější odpor vůči přistěhovalcům je uměle vyvolaný, nebo pramení z naší historické paměti na turecké války, ale pravda je, že jsme se nedokázali vypořádat ani s romskou otázkou. Pamatuji se ještě na doby, kdy u nás Romové kočovali, živili se drátenickými pracemi nebo obchodovali s koňmi, a když se někde utábořili, občané zamykali husy a slepice. Po roce 1948 se mnohé změnilo. Kočování bylo zapovězeno a stát se Romům v mnohém snažil pomoci, ti nadanější dokonce studovali na vysoké škole, ale není snadné změnit způsob života celé komunity, zvlášť když leccos zůstalo jako dřív. Navíc je tu jistý rozdíl mezi Romy a jinými etniky. Nechtějí se vrátit do země svého původu ani netouží založit vlastní stát. A tak jim nejspíš nezbývá než splynout s obyvatelstvem země, ve které žijí, ovšem za cenu ztráty vlastního jazyka.

Co se jiných etnik týče, to, co se u nás teď odehrává kvůli nepřítomným migrantům a jakýmsi padesáti sirotkům, je připodobňováno k situaci, jaká panovala za druhé republiky. Pro nás, co si konec třicátých let nemůžeme pamatovat, to trochu vypadá, jako když rodiče straší děti bubákem. Člověk má obyčejně strach z toho, co nezná. V každém případě je zajímavé, že se proti muslimským migrantům vymezuje pan Babiš, který v druhé půli 80. let (až do roku 1991) strávil služebně šest let v Maroku jako zástupce jednoho podniku zahraničního obchodu. Asi tam musel velice strádat. Ovšem ne každý náš občan měl příležitost studovat muslimy v jejich exotických zemích. Za Rakouska (tedy před vznikem Československa) jsme žili v mnohonárodnostním státě a nejen vzdělanější lidé ovládali minimálně dva jazyky. I ti muslimové k nám patřili. Ostatně s muslimy jsme se mohli setkat dokonce i za socialismu. Moje kolegyně z FF UK studovala bulharistiku a v druhé půli 50. let strávila dva semestry na univerzitě v Sofii. Před návratem do Československa měla příležitost cestovat po Bulharsku jako tlumočnice s jedním výtvarníkem. Byly to časy, kdy i auto představovalo luxus, a tak po jižní části Bulharska putovali na oslech a přespávali u dobrých lidí. Také u muslimů, kteří tam žijí nejspíš už od konce 14. století a jsou velice pohostinní. Jeden pán domu dokonce nabízel onomu umělci do postele jednu ze svých manželek.

Je také zajímavé, že nás nepřátelé migrace straší především chudáky, kteří nejspíš opravdu potřebují pomoc. Nikoho ale neznepokojuje, že naši republiku rozprodáváme cizím firmám, že tu do nemovitostí investují nejen Rusové a Italové, ale teď už asi také Číňané a např. na Teplicku i muslimové. Většinou to tu kupují čistě jako investice: starší budovy nechávají pozvolna chátrat, aby se to jednou mohlo zbourat a postavit něco nového, a zakoupené byty většinou zůstávají prázdné, takže např. v Praze se před každými volbami křičí, že je potřeba stavět nové byty. Pro koho?

Co se týče migrantů, myslím, že nemusíme mít strach, že by Českou republiku zaplavili. Většinou míří do stabilnějších demokracií a do zemí, z jejichž područí se jejich dědové po 2. světové válce osvobodili. Jen si nejsem jistá, jaké závěry bychom z toho měli vyvodit. Mnozí příslušníci těchto osvobozených národů u nás kdysi studovali, a zvláště v 60. letech byli mezi nimi i muslimové, ale celkem žádné potíže s nimi nebyly a někteří si od nás dokonce s diplomem odvezli i manželku. Jako by ty problémy vyvstaly, až když se jim ostatní svět začal příliš míchat do života.

Vzpomínám, jak nám jedna naše paní učitelka v prvé půli 50. let vyprávěla, že kdysi četla zajímavý článek, který vycházel v jakémsi časopise na pokračo-vání a jmenoval se Petrolejová skvrna. Ten článek dokumentoval, že všechny války moderní doby byly vedeny kvůli ropě. V každém případě bylo od velmocí velice nerozumné, že se v době založení státu Izrael příliš nezabývaly palestinskou otázkou. Jak by to bylo dopadlo v Evropě, kdyby Němci vystěhovaní po 2. světové válce z Československa a z Polska byli skončili za západní hranicí těchto zemí v utečeneckých táborech? Ovšem Němci nejsou muslimové a je nejspíš snadnější se s nimi domluvit, i když německá otázka a Benešovy dekrety patří u nás rovněž k oblíbeným předvolebním tématům.

Trochu to teď vypadá, že jsme se z bourání zdí (té zvané „železná opona“ i té v Berlíně) radovali předčasně. Jako by velmoci ty zdi potřebovaly; a možná, že si muslimy naštvaly hlavně tím, že si z jejich zemí udělaly vojenská cvičiště.

Olga Hostovská, Praha

Obsah Listů 6/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Olga Hostovská

Stavět zdi, nebo bourat?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu