Ondřej Vaculík

To byl den čtyřicátý první

Nemohl usnout, nemohl spát. Pořád se mu vracelo, jak nezadržitelně letí kelímek se strojním olejem vstříc zkáze, kterou způsobí pitné vodě ve studni. Krutá gravitace. Mohl by sice nechat studnu vyčistit, ale nemohl – nikdo nesmí vědět, kde se s kocourem Rourem usadili a založili si tam nový domov. Měl předsevzetí, že on tento zpustlý a zapomenutý cíp, cípek městské periferie poněkud zušlechtí jako svou závěrečnou radost i z této podoby světa, která ho sem vystrnadila. Jako dík, že nepociťuje žádnou křivdu, pouze útěšnou melancholii, s níž se mu celkem dobře žije. Jediným neobratným pohybem i tomuto místu více uškodil, než prospěl. Co nyní dál?

Znovu zažehl petrolejku a v Bibli nahmátl, aniž by chtěl, knihu Jób. Docela ho ukonejšilo, že Jób byl na tom podstatně hůř. Jób nejen přišel o vše (z vůle Hospodina?), oč člověk může přijít, ale ještě ke všemu jeho utrpení Hospodin ponoukl proti Jóbovi Satana: „Nuže, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho život.“ A Satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. – Co všechno zlého se Jóbovi muselo stát, aby jeho nepřestajné hořekování a lkaní nad vlastním osudem se mohlo tak věrohodně táhnout ještě dalších zhruba čtyřicet kapitol, aby Jób díky Hospodinovi nakonec dospěl ke smíření: „Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.“

Když petrolejku zhasínal, zdálo se mu, že už svítá. Jób mu ale velice pomohl: Je docela možné, že nikoli on, ale Hospodin (možná v nějaké filozofické polemice se Satanem) zavinil, tedy způsobil, že pouze prostřednictvím jeho ruky došlo k otrávení vody ve studni, jediného životodárného pramene v tomto zapomenutém cípu, cípečku městské periferie, který hodlal, cha! zušlechtit. Jaká pýcha.

Usnul, ale brzy se vzbudil. S tímto poznatkem o zkáze vody nemohou s Rourem zůstat pouze sami. Pomyslel na železářku Magdu, no na koho jiného. Takhle špinavý a umaštěný k ní ale nemůže. Tiše se bral z lože, aby Roura neprobudil, zaběhne se umýt, vykoupat na koupaliště. Jak bral mýdlo a ručník, Rour čile vyskočil, no jistě, tam chodí vždycky spolu, Rour koupaliště, víme proč, miluje.

Dávno po sezóně, tedy prolezli dírou v plotu, a zatímco on se svlékal, Rour, vůl, zase pelášil k zavřenému kiosku a opakovala se známá scéna: Tlapkami hrabal na zamčené dveře, ba bušil jimi a hledal svou slečnu bufetářku, dožadoval se její péče, její ruky, jíž mu v pokryteckém obdivu nad Rourovou krásou podávala grilovaného buřta, přesoleného i připáleného: To je ale krásný kocourek, a jakého má škaredého páníčka, švitořila. – Jak vidno, Rour si to zapamatoval na celý život, on ostatně také.

Zatímco Rour jako blbeček bušil a bušil, on se rychle vnořil do vody a plavaje rukama rozhrnoval na hladině tenkou ledovou krustu. No vida, ono už mrzlo, ani jsem si nevšiml.

Známá scéna pokračovala: Zase musel Roura násilím od kiosku odnést, Rour slabounce bědoval a on by mu nejraději dal pár facek, kdyby tohoto svého člověka tak neměl rád.

Jak přicházeli domů, Rour se mu vytrhl, aby byl v boudě první. Okamžitě se bral na své lože, hned hlavu úhledně složil na tlapky a dělal, že je strašně unavený a hluboce spí. Co boudu mají, Rour ji mnohem více obývá než on, má teď svůj domeček, celý život po něm prahl. A také mnohem více žere, docela to teda leze do peněz.

Převlékl se do nového bílého trička, těch si u Vietnamců koupil ve slevě celý štos. Vzal si i obstojnější kalhoty, v nichž chodí do města nakupovat, nejčastěji do železářství. Do hadrové tašky vložil plastové lahve na pitnou vodu, ach jo. A rázně vykročil známým směrem. Rour mžouraje pozvedl hlavu, pousmál se a spal dále. Cestou pořád zrychloval, jako by ho železářka Magda přímo táhla. Co když ale, napadlo ho, není pracovní den, ale neděle nebo nějaký státem vyhlášený svátek? A on přijde k železářskému obchodu a dveře budou zavřené, zamčené, zámek bude viset na petlici a jemu nezbude, než aby rukama hrabal na zamčené dveře, které se ale neotevřou, i když do nich bude bušit vytrvale jako blbeček.

Naštěstí se ukázalo, že je pátek, a Magda stála za pultem, už na něho asi čekala. Když pokládal na pult lahve na vodu, poznamenala pouze: „Aha, nepumpuje.“ A jako by věděla, s úsměvem kladla na pult lahve naplněné vodou. Její úsměv ho ale popudil: „S tímhle výměnným způsobem naštěstí budeme končit.“ „Ale prosím vás,“ znovu se usmála Magda, což ho znovu popudilo: „Vodu nemám a ani ji mít nebudu, takže mě nezbývá než táhnout někam ke všem čertům.“ Tím se uklidnil, a protože za jeho zády nestál žádný zákazník, všechno Magdě převyprávěl. I to, jak se pak v hlubině na hladině barvila od oleje duhová kola. Magda poslouchala, ani nedutala. Studnin příběh je sice podstatou tragický, ale on ho umí humorně vyprávět, včetně Jóba. Ulevilo se mu. Napadlo ho, že aby bylo co vyprávět, někdy i satan pošle na člověka ošklivé vředy. „Tak proto, Magdo, tam končím a pro žádnou vodu už k vám nebudu chodit.“

Chvíli na něj tiše, asi ohromeně hleděla: „Vy sice pořád ještě chodíte v tričku, ale brzy bude zima a budete potřebovat kamna. Jedny tu pro vás mám. Jsou, jako bývaly klasické Petry, akorát mají prosklená přikládací dvířka, abyste viděl, kdy máte přiložit. Dá se na nich i vařit a nezaberou vám v boudě moc místa. A stojí jenom tři tisíce tři sta korun, mám je pro vás ve slevě.“

Teď on na ni ohromeně zíral: ona snad ani neposlouchala. Nebo nepochopila, že se s ní přišel rozloučit?

„Já už žádná kamna potřebovat nebudu,“ pravil rozhodně.

„Nezlobte se, ale vy jste mi vyprávěl, jak ještě před tím přívalovým deštěm, než se vám v prohlubni vytvořilo jezírko, váš kocourek někam pít chodil, všiml jste si, že na bílém čumáčku mívá mokrou bradičku. Vy ta kamna potřebovat budete a já vám je tu zarezervuji.“

Vložil lahve s vodou do tašky a rozpačitě se s Magdou rozloučil. Nevěděl, nerozuměl tomu: Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.

Ondřej Vaculík

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Ondřej Vaculík

To byl den čtyřicátý první

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu