Nemohl usnout, nemohl spát. Pořád se mu vracelo, jak nezadritelně letí kelímek se strojním olejem vstříc zkáze, kterou způsobí pitné vodě ve studni. Krutá gravitace. Mohl by sice nechat studnu vyčistit, ale nemohl – nikdo nesmí vědět, kde se s kocourem Rourem usadili a zaloili si tam nový domov. Měl předsevzetí, e on tento zpustlý a zapomenutý cíp, cípek městské periferie poněkud zušlechtí jako svou závěrečnou radost i z této podoby světa, která ho sem vystrnadila. Jako dík, e nepociťuje ádnou křivdu, pouze útěšnou melancholii, s ní se mu celkem dobře ije. Jediným neobratným pohybem i tomuto místu více uškodil, ne prospěl. Co nyní dál?
Znovu zaehl petrolejku a v Bibli nahmátl, ani by chtěl, knihu Jób. Docela ho ukonejšilo, e Jób byl na tom podstatně hůř. Jób nejen přišel o vše (z vůle Hospodina?), oč člověk můe přijít, ale ještě ke všemu jeho utrpení Hospodin ponoukl proti Jóbovi Satana: Nue, měj si ho v moci, avšak ušetři jeho ivot. A Satan od Hospodina odešel a ranil Jóba od hlavy k patě ošklivými vředy. Jób vzal střep, aby se mohl škrábat, a posadil se do popela. – Co všechno zlého se Jóbovi muselo stát, aby jeho nepřestajné hořekování a lkaní nad vlastním osudem se mohlo tak věrohodně táhnout ještě dalších zhruba čtyřicet kapitol, aby Jób díky Hospodinovi nakonec dospěl ke smíření: Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.
Kdy petrolejku zhasínal, zdálo se mu, e u svítá. Jób mu ale velice pomohl: Je docela moné, e nikoli on, ale Hospodin (moná v nějaké filozofické polemice se Satanem) zavinil, tedy způsobil, e pouze prostřednictvím jeho ruky došlo k otrávení vody ve studni, jediného ivotodárného pramene v tomto zapomenutém cípu, cípečku městské periferie, který hodlal, cha! zušlechtit. Jaká pýcha.
Usnul, ale brzy se vzbudil. S tímto poznatkem o zkáze vody nemohou s Rourem zůstat pouze sami. Pomyslel na elezářku Magdu, no na koho jiného. Takhle špinavý a umaštěný k ní ale nemůe. Tiše se bral z loe, aby Roura neprobudil, zaběhne se umýt, vykoupat na koupaliště. Jak bral mýdlo a ručník, Rour čile vyskočil, no jistě, tam chodí vdycky spolu, Rour koupaliště, víme proč, miluje.
Dávno po sezóně, tedy prolezli dírou v plotu, a zatímco on se svlékal, Rour, vůl, zase pelášil k zavřenému kiosku a opakovala se známá scéna: Tlapkami hrabal na zamčené dveře, ba bušil jimi a hledal svou slečnu bufetářku, doadoval se její péče, její ruky, jí mu v pokryteckém obdivu nad Rourovou krásou podávala grilovaného buřta, přesoleného i připáleného: To je ale krásný kocourek, a jakého má škaredého páníčka, švitořila. – Jak vidno, Rour si to zapamatoval na celý ivot, on ostatně také.
Zatímco Rour jako blbeček bušil a bušil, on se rychle vnořil do vody a plavaje rukama rozhrnoval na hladině tenkou ledovou krustu. No vida, ono u mrzlo, ani jsem si nevšiml.
Známá scéna pokračovala: Zase musel Roura násilím od kiosku odnést, Rour slabounce bědoval a on by mu nejraději dal pár facek, kdyby tohoto svého člověka tak neměl rád.
Jak přicházeli domů, Rour se mu vytrhl, aby byl v boudě první. Okamitě se bral na své loe, hned hlavu úhledně sloil na tlapky a dělal, e je strašně unavený a hluboce spí. Co boudu mají, Rour ji mnohem více obývá ne on, má teď svůj domeček, celý ivot po něm prahl. A také mnohem více ere, docela to teda leze do peněz.
Převlékl se do nového bílého trička, těch si u Vietnamců koupil ve slevě celý štos. Vzal si i obstojnější kalhoty, v nich chodí do města nakupovat, nejčastěji do elezářství. Do hadrové tašky vloil plastové lahve na pitnou vodu, ach jo. A rázně vykročil známým směrem. Rour mouraje pozvedl hlavu, pousmál se a spal dále. Cestou pořád zrychloval, jako by ho elezářka Magda přímo táhla. Co kdy ale, napadlo ho, není pracovní den, ale neděle nebo nějaký státem vyhlášený svátek? A on přijde k elezářskému obchodu a dveře budou zavřené, zamčené, zámek bude viset na petlici a jemu nezbude, ne aby rukama hrabal na zamčené dveře, které se ale neotevřou, i kdy do nich bude bušit vytrvale jako blbeček.
Naštěstí se ukázalo, e je pátek, a Magda stála za pultem, u na něho asi čekala. Kdy pokládal na pult lahve na vodu, poznamenala pouze: Aha, nepumpuje. A jako by věděla, s úsměvem kladla na pult lahve naplněné vodou. Její úsměv ho ale popudil: S tímhle výměnným způsobem naštěstí budeme končit. Ale prosím vás, znovu se usmála Magda, co ho znovu popudilo: Vodu nemám a ani ji mít nebudu, take mě nezbývá ne táhnout někam ke všem čertům. Tím se uklidnil, a protoe za jeho zády nestál ádný zákazník, všechno Magdě převyprávěl. I to, jak se pak v hlubině na hladině barvila od oleje duhová kola. Magda poslouchala, ani nedutala. Studnin příběh je sice podstatou tragický, ale on ho umí humorně vyprávět, včetně Jóba. Ulevilo se mu. Napadlo ho, e aby bylo co vyprávět, někdy i satan pošle na člověka ošklivé vředy. Tak proto, Magdo, tam končím a pro ádnou vodu u k vám nebudu chodit.
Chvíli na něj tiše, asi ohromeně hleděla: Vy sice pořád ještě chodíte v tričku, ale brzy bude zima a budete potřebovat kamna. Jedny tu pro vás mám. Jsou, jako bývaly klasické Petry, akorát mají prosklená přikládací dvířka, abyste viděl, kdy máte přiloit. Dá se na nich i vařit a nezaberou vám v boudě moc místa. A stojí jenom tři tisíce tři sta korun, mám je pro vás ve slevě.
Teď on na ni ohromeně zíral: ona snad ani neposlouchala. Nebo nepochopila, e se s ní přišel rozloučit?
Já u ádná kamna potřebovat nebudu, pravil rozhodně.
Nezlobte se, ale vy jste mi vyprávěl, jak ještě před tím přívalovým deštěm, ne se vám v prohlubni vytvořilo jezírko, váš kocourek někam pít chodil, všiml jste si, e na bílém čumáčku mívá mokrou bradičku. Vy ta kamna potřebovat budete a já vám je tu zarezervuji.
Vloil lahve s vodou do tašky a rozpačitě se s Magdou rozloučil. Nevěděl, nerozuměl tomu: Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze enevy
Jiří Weil:
trasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.