Hynek Skořepa

Cui bono zkrácení lhůt pro stavební povolení?

Hospodářské noviny přinesly v úterý 11. září 2018 na titulní straně článek o tom, že ministerstvo pro místní rozvoj pod vedením Kláry Dostálové (ANO) chystá zkrácení lhůt pro stavební povolení. Záměr je to na první pohled chvályhodný, protože stavební řízení např. v Praze trvá i několik let a žadatel musí získat vyjádření několika úřadů. Ministryně chce do návrhu nového stavebního zákona zařadit tzv. fikci souhlasu dotčeného orgánu. Jestliže příslušný orgán státní správy nevydá závazné stanovisko do určité lhůty (zřejmě to bude 60 dnů), bude platit, že souhlasí se stavebním záměrem bez dalších podmínek.

Zákon má také nově upravit územní plánování. V současnosti na sebe doslova „narážejí“ často protichůdné plány státu, krajů a obcí. Ministerstvo chce připravit plánovací dokumenty na celostátní úrovni, které budou obsahovat klíčové stavby a budou pro kraje i obce závazné. Schvalování zákona by mělo probíhat v letech 2021 až 2022. Určitě to nebude jednoduché a nelze vůbec odhadnout, co se zákonem provedou poslanecké změny během jeho projednávání. Navíc se bude muset změnit fungování stovek obecních stavebních úřadů a dalších speciálních stavebních úřadů. Na vysvětlenou – stavební úřad má i leckteré menší městečko, vyřizuje stavební agendu také ve spádových vesnicích. Na obcích s rozšířenou působností (ORP), které převzaly kompetence zrušených okresních úřadů, jsou navíc speciální stavební úřady. Okresy totiž dnes fungují více méně pouze jako statistické jednotky, reálně vymezují třeba působnost okresních soudů. Speciální stavební úřady řeší vodní díla (na ORP je speciálním stavebním úřadem také vodoprávní úřad) a některé dopravní stavby (silnice, železnice).

Pomocí závazných stanovisek se k záměrům investorů vyjadřují třeba památkáři či ochrana přírody. Např. závazná stanoviska ke stavbám v chráněných krajinných oblastech zpracovává Agentura ochrany přírody a krajiny prostřednictvím příslušného regionálního pracoviště (správy CHKO), stavební povolení pak vydává stavební úřad, přičemž musí respektovat ono závazné stanovisko.

Investorům by pochopitelně vyhovovalo, kdyby museli navštívit pouze jediný úřad (ten stavební), ostatní by si už státní správa vyměnila mezi sebou. Není to ovšem tak jednoduché, jak to na první pohled vypadá. Když např. přijdou občan či investor na správu CHKO (často nikoliv osobně, ale zastoupeni najatým architektem), měl by se „stavař“ správy snažit (pochopitelně v mezích, které mu zákon umožňuje) usměrnit stavbu z hlediska jejího objemu i charakteru, aby zapadla do dané lokality. Často je k tomu nutná vzájemná osobní komunikace a hledání kompromisu. U složitějších staveb by to šlo jen těžko vyřešit nějakým elektronickým lejstrem, kolujícím mezi stavebním úřadem a ochranou přírody, pokud by odpadla možnost diskuse nad projektem či lépe nad jeho záměrem.

Největší potenciální nebezpečí však vidím právě ve zmíněné fikci souhlasu dotčeného orgánu. Dá se očekávat, že mezi investory se najde dost takových, kteří by se toho naučili zneužívat. Stačilo by se dohodnout mezi sebou a zároveň zahltit úřad několika komplikovanými projekty. Pak už jen vydržet dva měsíce, a když by úřad nesplnil lhůty, měl by stavebník zcela volnou ruku.

Ne že by lhůty pro rozhodování úředníků byly zbytečné, jakýkoliv úřad by přece měl fungovat jako služba lidem. Jenže úřady mají sloužit všem občanům, nejen bohatým investorům. Jejich úkolem je zajistit, aby výstavbou pokud možno nedošlo ke znehodnocení okolních pozemků, přerušení veřejných komunikací, ohrožení vodních zdrojů, nadměrnému poškozování přírodních či kulturních hodnot apod. Mnozí investoři totiž nejen u nás nabývají dojmu, že koupí stavebního pozemku získávají plné právo dělat si na něm, cokoli se jim zlíbí. Jenže krajinné, přírodní či kulturní hodnoty patří celé společnosti, nejen majiteli dané nemovitosti. Jestliže si společnost nedokáže udržet přiměřený vliv na aktivity významně zasahující do životního prostředí, kulturních či jiných hodnot v určité lokalitě, je to první krok k erozi této společnosti. Stejně jako by paralýza státní správy a vynucovacího aparátu (policie) vedla k rozkladu státu jako takového.

Právě proto považuji fikci souhlasu, prosazovanou ministryní Dostálovou, za nedomyšlený a nebezpečný krok. Pokud nejde přímo o záměr dalšího oslabení veřejné správy, který by ještě víc usnadnil kořistění těm, kdo se dostali ke zdrojům. Buďme na úřady a úředníky přísní, nezapomínejme se však ptát, zda mají vytvořeny podmínky pro řádnou práci. Jinak od nich těžko můžeme čekat zázraky.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Hynek Skořepa

Cui bono zkrácení lhůt pro stavební povolení?

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu