Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2018 > Číslo 5 > Tomáš Tichák: Letmo do Anglie

Tomáš Tichák

Letmo do Anglie

Vznášel jsem se nad Lamanšským průlivem a vzpomněl si na Alberta Einsteina, který vysvětloval, proč právě on vymyslel teorii relativity: „Protože normální mládenec se nezatěžuje přemýšlením o problémech prostoru a času. Na takové věci si udělal názor už jako dítě. Můj intelektuální vývoj byl však zpožděný, což způsobilo, že jsem se začal trápit prostorem a časem, až když jsem dospíval.“

Opožděný jsem nebyl a vůbec už ne geniální v žádném věku, přesto je tu podobnost. Když vidím znuděné pasažéry, většinou mladé, moc rád bych jim sdělil zkušenost z časů, kdy výlet i do „spřátelené“ země představoval frontu na přílohu k občanskému průkazu na zamřížovaném oddělení VB, složité vyplňování celního prohlášení, a pak jste přesto mohli skončit na hranicích osobní prohlídkou a očicháváním vlčáky, případně posazením do zpátečního vlaku pro nesprávnou délku vlasů. I to se stávalo. Dostat se za železnou oponu bylo pro nás, šedou zónu, nadosmrti vyloučené.

Teď si člověk namátkou otevře atlas a vydá se na letiště. Vznášet se jen tak nalehko a za pár peněz deset kilometrů nad oblaky tisícikilometrovou rychlostí! My zaostalí staří máme výhodu, že se můžeme dětinsky radovat. Nevyvodíme z ní sice žádnou teorii, ale zažíváme ono Heuréka!

Takže třeba... Liverpool. Boeing prudce dosedá a tvrdě poskakuje na ranveji letiště Johna Lennona. A zas vzpomínka. Začátkem listopadu 1989 jsme s kamarády cestovali konspirativní oklikou do Vratislavi. Přes Lužické Srbsko. Rozbitá cesta kolem zapáchající elektrárny Schwarze Pumpe. Byla to pro některé z nás první a hned i poslední návštěva NDR. A teď mám já první a poslední příležitost nahlédnout do evropské Anglie, která se má za pár měsíců vzdálit a odcizit.

Ano, vznést se a letět, kam se mi zlíbí, za hodinu a půl se ocitnout v jiném světě, je moc pěkné. Ale co vlastně tam? Bedekry jsou dokonalé a zbytek je na internetu. Pochyboval jsem. Ovšem, Merseyside, aglomerace kolem ústí řeky Mersey, je taková, jakou jsem si představoval. Celé čtvrti řadových domů z červených cihel, kostely pochmurné jako z anglických detektivek – kromě římskokatolické katedrály inspirované jakoby vědecko-fantastickým filmem.

A řeka jak Labe v Hamburku, ne tak široká, ale blíž k ústí, takže i sem zaoceánské lodě snadno vplují. Dojdeme k pomníku Titanicu, na kterém se ale dočteme, že je pomníkem všech lodních neštěstí a že R. M. S. Titanic sice měl Liverpool na štítu jako domovský přístav, nebyl zde však postaven, na osudovou plavbu se odtud nevydal, ba ani tu nikdy nebyl! Ale i to bych se dověděl, kdybych četl v průvodcích pořádně, tak jako jsem se dočetl o Albertově doku, budovách Tří grácií nebo o fantastických zvířatech Liverbirdovi v městském znaku či tvoru zvaném SuperlambBanana postávajícím v ulicích.

Nejvíc soch, nápisů a pamětních desek mají ovšem Beatles a postavy z jejich písní. Eleanor Rigbyová jako bezdomovkyně na lavičce hned za rohem Mathew Street, centra beatlemánie celého světa. Živá hudba z denních i nočních podniků, počínaje Cavern Clubem, sem doléhá nepřetržitě a Eleanor zde znaveně klímá „na památku všech osamělých lidí“, se skloněnou hlavou, v ruce síťovku s mlékem, na lavici kus chleba v novinách oznamujících rozpad skupiny Beatles.

Proč chodit všední Panny Lane, jíž táhne vítr, či k parčíku Strawberry Field, když stačí pustit si doma hudbu do sluchátek?

A přece něco. Do všech těch vlastně nezajímavých míst se sjíždějí davy všech ras a věkových skupin, obcházejí je, fotografují a přemýšlejí, jak je možné, že tak úžasné věci se rodí z všednosti. A zjišťují, že je to sice neřešitelné, ale zcela jistě blízké hlubokému smyslu světa.

Ještě jedno poznání jsem ve vzdalující se části Evropy učinil: obyvatelé jsou milí, vlídní a přátelští. Jistě ne všichni, ale taková atmosféra v Liverpoolu dominuje. Třeba nás bude muset jednou odcizená Británie zase poučit.

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

Ondřej Vaculík

Alena Wagnerová

Jan Novotný

Tomáš horvath

Tomáš Tichák

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.