Dvouměsíčník pro kulturu a dialog
Theatrum mundi
V minulém roce uplynulo sto let od narození básníka, dramatika, překladatele, novináře, ale také skvělého hudebníka Josefa Kainara, jehož „mladá léta“ jsou spjata také s Ostravou a nedalekým Hlučínem. A právě epizody z jeho života zachycující události od dětství až po vstup do dospělosti, kdy v Ostravě během druhé světové války působil také jako hráč na kytaru a housle v tanečním orchestru tehdy módní kavárny Savoy, se u této příležitosti rozhodli na jevišti oživit v Divadle loutek. Inscenace Stříhali dohola Josefa Kainara, kterou režíroval umělecký šéf souboru Václav Klemens, ve svém názvu odkazuje k básníkovým známým veršům a naznačuje, že se s tématem utká patřičně hravě. Což se také daří.
Klemens, který je i autorem scénáře, našel k přiblížení básníkovy osobnosti, ale zejména jeho poetiky velmi vhodný klíč. Humorně-nostalgické pojednání nápaditě zarámoval do současnosti a děj umístil do prázdné noční kavárny, kterou dávno po zavírací době odmítá opustit podnapilý host – Kainarovo alter ego a postava jako z jiného světa, což umocňuje i její zpodobnění prostřednictvím loutky – manekýna. Místo toho, aby opilec vyrovnal svůj účet, zavede osazenstvo kavárny – tedy barmanku, číšníka a pianistu – do minulosti a vypráví příběh Pepka Kainara, a to od jeho raných let strávených v Přerově a spojených s rozvodem rodičů přes středoškolská studia a první lásky až po nadšené muzicírování a veršování. S osobitou ironií nahlížená životopisná fakta tu tvůrci v nenásilných náznacích logicky prolínají i se zásadním motivem Kainarovy tvorby, tedy plynutím času, a vyváženě jej mísí s jeho známými zhudebněnými texty, které nejen že vhodně ilustrují děj, ale dynamicky jej posunují kupředu a umocňují atmosféru inscenace. Na jeviště se tak dostávají Kainarovy vlastní písně i z jeho textů vycházející skladby interpretů různých období i žánrů od šansonu a blues (Eva Olmerová) přes swing (Ivan Mládek), rock (Vladimír Mišík) až po písničkářskou tvorbu (Karel Plíhal nebo Zuzana Navarová). Tato pestrost je stmelena díky nově vytvořenému hudebnímu aranžmá Vlastimila Ondrušky a zejména sympatickému provedení kapely herců Divadla loutek, kteří již dříve prokázali svou vysokou míru muzikálnosti. V „Kainarovi“ nejen že bravurně ovládají různé hudební nástroje, které využijí také k evokaci ilustrativních zvuků, ale i zpívají, tančí, a dokonce stepují. Je radost sledovat, jak soubor skvěle ladí jako celek, a to nejen v momentech voicebandových recitací některých Kainarových veršů. Do popředí pak zákonitě vystupují herci ztvárňující postavy z přítomnosti. Vladimíra Krakovková záměrně hraje natvrdlou barmanku s jistou hrubou spontánností, což vhodně kontrastuje s noblesou někdejší obsluhy starých kaváren, a muzikální Tomáš Rossi svého zprvu unaveného pianistu se vstupem do minulosti sympaticky „rozžije“ ve vášnivého hráče. Svou netradiční dvojrolí ale na sebe strhává pozornost především herec Karel Růžička, který ztvárňuje nevrlého vrchního přezdívaného Hamlet a zároveň bravurně ovládá loutku neznámého kavárenského hosta. Zvláště pak v pasážích, v nichž jeho dvě postavy vedou vzájemně dialogy, herec vhodně mění polohu i intonaci hlasu a oživuje manekýna s takovou iluzivností, že divák téměř nepostřehne jeho vedení loutky. Jak lehce se stírají hranice mezi loutkou a loutkohercem, tak se přirozeně prolíná i fantazie s realitou a minulost s přítomností. K tomu napomáhá scéna Davida Baziky, který jeviště proměnil v nostalgickou kavárnu prvorepublikového ražení. V pravé části jí dominuje dlouhý barový pult napříč scénou a zrcadlo na stěně, které nejen že symbolicky odráží vzpomínky, ale také slouží k projekcím fotografií ilustrujících Kainarovy verše, či je využito v podobě průhledu pro stínové divadlo. Na jevišti vlevo, kde se po vstupu do minulosti rozzáří nápis Savoy, pak kapela hravě rozeznívá své nástroje. S nostalgickou atmosférou ladí i minulostí volně inspirované kostýmy Tomáše Kypty, který také navrhl loutky manekýnů, a kromě svérázného kavárenského povaleče zpodobnil i malého Josefa Kainara, jeho kamaráda z dětství či pozdější lásku – nyní zestárlou barovou návštěvnici, která na něj s odstupem let vzpomíná.
Klemensova inscenace nenásilně a s humorem propojuje edukativní roli s vykreslením kouzelné atmosféry starých zašlých časů. Jednou z jejích velkých předností je, že může zaujmout diváky napříč různými generacemi. Příjemně stravitelná je tak nejen pro všechny školou povinné, kteří se nenásilně dozvědí řadu faktických informací, ale mohou se přesvědčit třeba o tom, že člověk nemusí být vždy premiantem, aby to dotáhl na významného básníka, a že nechat se unášet na vlnách poezie nemusí být vůbec nudné.
Ondřej Vaculík:
Člověk jménem Rour
Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem
Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát
Anna Militzová:
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse
Jurij Andruchovyč:
Rekreace aneb Slavnosti Vzkříeného Ducha
Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy
Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?
Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.
Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!
Mapa webu - přehled článků a struktury webu.
Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.
Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu
Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce.
Statistiky.
