Knihy 5/2018

Medzi Slovákmi

– Knížka Martina M. Šimečky je kronikou-setkáním šedesátiletého autora s dějinami. Vyprávění, interpretace a kritické zkoumání událostí, lidí a světa stavějí autora přirozeně do popředí, ale nijak násilně. Čtenáři je ponechána dostatečná volnost pro vlastní pohled. Jediné, co při čtení svazuje, je výchozí a zároveň ústřední linka či motiv celé kníhy – lhostejnost. Podtitul totiž zní Stručné dějiny lhostejnosti od Dubčeka k Ficovi aneb Jak jsem se stal vlastencem. Jak píše autor: „Ľahostajnosť je tichým spoločníkom zla, lebo nebráni jeho šířeniu sa spoločnosťou.“

Knížku tvoří dvou či třístránkově kapitolky, věnované událostem, jež autor považuje za nejdůležitější či nejzajímavější. První řádky se týkají vzpomínek na lyžování v Tatrách, kdy se před osmiletým chlapcem rozestoupí mlha, a on zjistí, že stojí na okraji propasti. „Naozaj je to tak, že svet, do kterého som sa narodil, ľahostajne pripúšťa, že sa zabijem pádom do rokliny?“ Nejde mu však o osobní lhostejnost, ale údiv v něm vzbuzuje lhostejnost společnosti. Kapitolky pokračují odhalováním podob lhostejnosti v době normalizace, svobodné československé a zejména slovenské společnosti. Uprostřed temných chvil, v době, kdy se nelze ztotožňovat s lhostejností většiny, která podporuje Mečiara, nastává okamžik, kdy se ze Slováků stává politický národ. To je také moment zrodu autorova vlastenectví. Samotná existence politického národa není postačující, o čemž svědčí nynější problémy slovenské, ale i české společnosti. „Obávám sa, že sme ešte stále v zajatí dejín našej vlastnej ľahostajnosti. Ľahostajnosti voči svojim blížnym, voči rozumu, dokonca voči vlastnímu osudu.“

V příbězích se setkáváme s mnohými osobnostmi, které tak či onak ovlivňovaly či ovlivňují naše osudy. Dominikem Tatarkou, Jánem Čarnogurským, Mikulášem Dzurindou, Róbertem Ficem, spisovateli, politiky. Některým je věnována kapitola, jiné jsou připomínány průběžně několikrát, jako například Václav Havel.

Na konci drobné knížky, obsahově však bohaté a rozměrné, se čtenář spolu s autorem zastaví a řekne si, kdy naše (slovenská, ale i česká) společnost „konečne prestane byť ľahostajná k sebe samej a svojmu osudu“? Dnes víme, že cesta je velmi daleká a je spíše pravděpodobné, že lhostejnost je naším osudem. Respektive, skončit může v momentu, kde se v české a slovenské společnosti obnoví důvěra jedince k ostatním. Knížku doporučuji přečíst. Připomene mnohé události, na některé z nich nabízí nový pohled, ale především ukazuje, nebo alespoň naznačuje cestu. K tomu nejdůležitějšímu, k odpovědnosti.

-pš-

Martin M. Šimečka: Medzi Slovákmi, N Press, Bratislava 2017, 157 s.

Friedrich Weinwurm – Architekt

– Dielo architekta Friedricha Weinwurma (1885–1942) po dlhých rokoch zabúdania opäť púta pozornosť odbornej i širšej, laickej verejnosti, a to vďaka nedávnej veľkolepo poňatej výstave v Esterházyho paláci bratislavskej SNG a reprezentatívnej monografii, obsahujúcej dobový obrazový materiál, výkresy, archívne dokumenty, autorove po nemecky písané teoretické state, ale i súčasné fotografie Olji Triaška Stefanovičovej. Historička architektúry Henrieta Moravčíková v knihe s originálnou grafickou úpravou od Ľubice Segečovej komplexne predstavuje život a dielo jedného z najvýznamnejších slovenských architektov prvej polovice 20. storočia (okrem Dušana Jurkoviča a Emila Beluša), reprezentanta stredoeurópskej avantgardy. Jeho dielo charakterizuje nová vecnosť, účelná jednoduchosť, priestorová veľkorysosť, no aj dôraz na spoločenskú úlohu architektúry, t. j. riešenie bytovej otázky v prospech sociálne slabších vrstiev obyvateľstva. Weinwurm, ktorý len v Bratislave navrhol šesťdesiat stavieb, napr. Bratislavský parný a liečebný kúpeľ Grössling na Vajanskom nábreží 11 alebo Grand Sanatorium na Hlbokej 7, totiž neprojektoval „len“ kancelárske budovy, rodinné domy, vily a banky, ale i bytové komplexy Novú Dobu či Unitas na Vajnorskej, resp. Šancovej ulici. Narodil sa roku 1885 v Borskom Svätom Mikuláši na Záhorí. Architektúru študoval v Berlíne a Drážďanoch. V Bratislave pôsobil s architektom Ignácom Vécseiom (zahynul v Osvienčime) v ateliéri, ktorý musel v roku 1938 zatvoriť pre svoj židovský pôvod a ľavicovú orientáciu. V roku 1941 ho väznili v Ilave a predpokladá sa, že na jar 1942 sa pokúsil ilegálne prejsť slovenské hranice s cieľom dostať sa do ZSSR, pričom ho zastrelili maďarskí fašisti. Spolutvorcu novej medzivojnovej Bratislavy, ktorého pozoruhodné stavby možno nájsť aj v Žiline, Piešťanoch, Nitre a vo Vysokých Tatrách, dnes pripomína i mosadzný kameň, osadený v rámci medzinárodného projektu Kamene zmiznutých (Stolpersteine). Vymyslel ho Berlínčan Gunter Demnig, súc inšpirovaný vetou z Talmudu: „Človek je až vtedy zabudnutý, keď je zabudnuté jeho meno“ – „Ein Mensch ist erst vergessen, wenn sein Name vergessen ist.“ Spomínaný kameň sa nachádza na Gorkého ulici č. 11 v Bratislave, pred domom, kde mal Friedrich Weinwurm ateliér a byt.

Henrieta Moravčíková: Friedrich Weinwurm – Architekt, Slovart, Bratislava 2014, 374 s.

-mah-

Třetí pilíř zahraniční politiky? Západoněmecká zahraniční kulturní politika v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století

– Kulturní vliv uplatňuje Spolková republika v celé Evropě, Českou republiku nevyjímaje. Instituce, se kterými se jistě setkal téměř každý čtenář Listů, jsou Goethe-Institut, jeho jazykové kurzy, knihovna a kulturní pořady, Německá akademická výměnná služba DAAD poskytující stipendia vědeckým pracovníkům, Ústav pro zahraniční vztahy, ale jistě i celé spektrum vzdělávacích politických nadací hodnotově (ale ne formálně) spojených s hlavními německými politickými stranami. Historička Petra Baštová z Fakulty sociálních věd pražské Karlovy univerzity ve své knižně vydané disertaci popisuje především ustavování koncepce západoněmecké kulturní politiky mezi lety 1959 a 1977. Ta pro kulturní politiku bonnské republiky kromě jiného stanovila „úkol zlepšovat obraz Německa v zahraničí představováním jeho kulturních výkonů (výkonů, které nemohou a nesmějí být určovány vládou)“. Kulturní politiku Baštová popisuje jako třetí složku zahraniční politiky vedle klasické diplomacie a bezpečnosti a vedle politiky hospodářské. Zahraniční kulturní politika podle ní doplácela na dlouhodobost nutnou, aby přinesla výsledky. Protože ale byla etablována jako složka zahraniční politiky, umožňovala malému množství zájemců o kulturní politiku její podobu – a tím i vnímání Spolkové republiky u části zahraničního publika – zásadně ovlivňovat. V knize nechybí ani výklad politických dějin Německa v pojednávaném období nebo porovnání západoněmecké kulturní politiky s obdobnými nástroji využívanými politikou a diplomacií britskou, francouzskou nebo italskou. Stručně je pojednán také stav kulturní výměny mezi Bonnem/Berlínem a Prahou od šedesátých let téměř až do dnešních dnů.

Petra Baštová: Třetí pilíř zahraniční politiky? Západoněmecká zahraniční kulturní politika v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, Academia, Praha 2018, 456 s.

-pe-

Muž, který stál v cestě

– Nejsem asi sám, pro koho je největším hrdinou československého jara před padesáti lety František Kriegel. Jak se zdá, měli jsme o něm donedávna jen jednu knihu: Není čas na smutek. Obsahuje Krieglovu korespondenci s Františkem Janouchem a jeho nejvýznamnější projevy, vyšla 2009 a je beznadějně rozebraná. Nyní máme o Krieglovi i román, který líčí celý jeho bohatý život, soustřeďuje se však hlavně na vrcholnou chvíli, která nastala po jeho odvlečení do Moskvy. Kniha je na obálce charakterizována jako „strhující příběh o člověku, který v srpnu 1968 jako jediný nepodepsal moskevskou kapitulaci“. Příběh, který je nepochybně strhující už sám o sobě, je i strhujícím způsobem podán. Jeho osnovou je v autorově podání snaha vymanit se z pout iluzí, do nichž Kriegla zapletl život. K tomu mu dopomohly bohaté životní zkušenosti, vzdělání a pevný morální základ. Ostatní reformisté v konfrontaci s tvrdou realitou selhali a stávají se tak politováníhodnými postavami příběhu, v němž tvoří pozadí, na němž tím více vynikne skutečný hrdina. Čtenář se ovšem může ptát, nakolik tento soud odpovídá realitě. Korigoval jsem si četbu Fílova románu vzpomínkami jiných účastníků moskevského jednání: Dubčeka, Smrkovského, Mlynáře, a výbornou knihou historika Zdeňka Doskočila Duben 1969. Jako pamětník nemám pocit, že by si Smrkovský někdy po srpnu výrazně „sypal popel na hlavu“. Naopak v rozhlasovém projevu po návratu z Moskvy, který ve Fílově knize není vůbec zmíněn, pojmenoval věci pravými jmény a nevyhnul se ani otázce, zda „nebylo lepší v zájmu cti a charakteru národa nastavit bodáku odhalenou hruď“. Tak by určitě nemluvil, kdyby pro něho bylo prioritou uchovat si funkci předsedy parlamentu. Také on „stál v cestě“, a brzy z ní byl proto brzy odsunut. Ale ani od Dubčeka jsem nikdy neslyšel „lísavé pokání“. Z Doskočilovy knihy je vidět, jak se Smrkovský a Dubček, ale třeba i Špaček a Mlynář, ba do jisté míry i prezident Svoboda snažili nástupu normalizátorů čelit, což je ovšem nutilo vyjadřovat se obmyslně. Ani Husák možná nebyl takový ďábel, jakým ho vidí autor, a Václav Černý mohl mít pro svůj soud o něm rozumné důvody. „Dilema, před nímž nebylo uniknutí“ (Smrkovský), vyřešil jedině Kriegel způsobem, jemuž patrně daly dějiny za pravdu (a jemuž bych dal za pravdu i bez ohledu na dějiny). Hodnotu jeho rozhodnutí v mých očích jenom posiluje, že volba jiného řešení nemusela být nutně projevem zbabělosti nebo mocenských ambicí.

Ivan Fíla: Muž, který stál v cestě, Euromedia Group, a. s., Praha 2018, 254 s.

-jn-

Antifierlinger

– Ivan Dérer (1884–1973) byl v meziválečné republice předním sociálně demokratickým politikem na Slovensku. Jako takový byl trnem v oku nacionalistům z Hlinkovy slovenské lidové strany. Patřil ale také do elity meziválečného demokratického státu a znal důvěrně celou řadu jeho představitelů. Pro svůj čechoslovakismus – charakteristický pro prostředí Československé sociální demokracie na Slovensku – byl po říjnu 1938 vytlačen z veřejného života a musel přesídlit do Prahy. V Protektorátu byl koncem války pro účast na protihitlerovském odboji zatčen a několik měsíců vězněn na pražské Pankráci a v Terezíně. Na Slovensku po druhé světové válce patřil mezi ty politiky, kteří odmítali sloučení slovenské sociální demokracie se slovenskými komunisty během Slovenského národního povstání. Jeho rukopis Antifierlinger vznikl v reakci na politické přemety třetirepublikového předsedy Československé sociální demokracie (a komunistického a sovětského agenta) Zdeňka Fierlingera. Je nejen zevrubnou polemikou s jedním z Fierlingerových politických spisů, ale i soudobou analýzou politických postojů československých elit v době vzniku, trvání a konce první republiky. První svazek jeho Antifierlingera vyšel péčí Dérerovy rodiny v roce 1993 v Praze. Dva další – co do rozsahu významně rozsáhlejší svazky – až v posledních dvou letech v Bratislavě mj. díky práci editorů, historiků Tomáše Jahelky a Romana Jančigy.

Ivan Dérer: Antifierlinger I. Politické paměti, 1945–1949, nakladatelství GTA, Praha 1993, 93 s. Ivan Dérer: Antifierlinger II. Politické pamäti, 1914–1938 – Štátna a zahraničná politika Masarykovho odbojového hnutia a prvej republiky, Communio Minerva, Bratislava 2016, 250 s.

Ivan Dérer: Antifierlinger III. Mníchov 1938, Communio Minerva, Bratislava 2017, 370 s.

-pe-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 5/2018
Archiv Listů
Autoři Listů

Knihy 5/2018

Medzi Slovákmi

Friedrich Weinwurm – Architekt

Třetí pilíř zahraniční politiky? Západoněmecká zahraniční kulturní politika v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století

Muž, který stál v cestě

Antifierlinger

Knihovna Listů

Cena Pelikán

Předplatné

Fejetony

Sledujte novinky

Mapa webu